Z vědeckého hlediska konání dobrých skutků zlepšuje imunitu, snižuje stres a prodlužuje život. Už Dalai Lama řekl: “Buďte na sebe hodní - kdykoli to je jen trochu možné. Většinou to je možné vždycky”. A je dokázáno, že altruismem si pomůžeme nejen k dobrým emocím, ale také k delšímu životu a prokazatelně lepšímu zdraví. Jednoduše - hodní lidé žijí déle.
Jako každou zimu, vydatně krmím všechna zvířata i ptáčata kolem nás. Zima je pro kohokoli těžká, ať už kvůli jídlu, teplu, či nedostatku slunce.
Takže máme pět krmítek pro ptáčky a čtyři pro veverky, s občasným dosypáváním na několik dalších míst (rovnou na plot, pod „jejich“ stromy, či přímo na verandu).
Lítá k nám všechno možné, od holubiček a hrdliček, které se živí zobáním jen ze země, po ohromné množství sýkorek, brhlíků, hýlů, čížků, pěnkav, sem tam vidíme nádherné strakapoudy.
Občas přiletí i dravec - sokolík, jestřáb, poštolka či rorýs. Dvakrát u nás byla i sova a jednou k nám přišel i bažant.
A pak tu máme drůbež… Teda křepelky. Většinou přichází celá rozvětvená rodina, v minimálním počtu aspoň dvaceti kusů. Křepelky jsou nádherné, jenže pracují ve formě komerčního luxu. Tudíž zrní, co všem ostatním obvykle vydrží týden, je pryč během pár minut.
Minulý týden přišly ovšem křepelky jen dvě. Po chvilce pozorování jsem zjistila, že jedna z nich má jen jednu nožičku! Pro zobání to tak nevadí, problém je, že na hrabání jedna nestačí. A křepelky jsou přeci strašní hrabavci. Ovšem - zde nastupuje kamarád. Je velice obdivuhodné, jak se o ubohého mrzáčka stará. Sleduje ho, a když muže, pomůže. Nijak ho přitom neotravuje, vyloženě ho pozoruje, a když to mrzáček zvládne sám, nijak nezasahuje, když však vidí, že by ho potřeboval, je hned při ruce (tedy při noze). Takhle to funguje (jak tak na to koukám) už týden.
A já si tak sedím v teple za oknem, s čajem a cukrovím po ruce, nechávám se odvát na vlnách myšlenek někam úplně jinam... Přemýšlím, jak se taková malá obyčejná křepelka hezky chová ke zmrzačenému kamarádovi. Tak proč se lidé nemůžou chovat jako křepelky?
Možná je to tím, že mám v sobě ještě pořád sváteční melancholii; přestože je už pár dnů nový rok. A tak mám pocit, že něco starého je za námi a naopak je tu možnost, jak být v novém, začínajícím roce, lepší. Když člověk udělá někoho jiného šťastným, má z toho dobrý pocit a je spokojen tím pádem i on.
Jak jsem se dočetla – tak jestliže uděláme pro někoho něco hezkého, v mozku se vyplaví oxytocin, dopamin a endorfin. (Oxytocin je hormon, který vzniká mezi matkou a dítětem, nebo mezi milenci. Dopamin se vytváří při očekávání a pozitivní motivaci, uvolňuje se třeba při sexu nebo po dobrém jídle. Endorfin je známý jako hormon štěstí, nejčastěji vzniká mimo jiné při sportu.) Celý tenhle hormonální koktejl se nám vyplaví, vykonáme-li něco hezkého. Čímž následně limitujeme vlastní stres a ještě se zlepšuje naše imunita. No uznejte - není to super?
Doba předvánoční i svátky samy jsou období plné stresu, horečného shánění dárků, nervózního běhání na poštu, pečení cukroví na poslední chvíli a frenetického úklidu všude možně. Bylo velice často slyšet, jak jsou lidé na svátky už naštvaní, jak se těší, až to bláznění bude za nimi, a že jen pohled na davy v obchodech jim přinášejí pocity zbytečnosti z vánočního poblouznění. Kdykoli takovou podobnou řeč slyším, naskočí mi husí kůže a snad i pupínky. Neboť: “Každý svého štěstí strůjce”. Nebo jak řekl Jimmy Hendrix: “Já jsem ten, kdo nakonec umře, tak mě nechte žít můj život tak, jak chci já”. Jestliže si tedy dotyční zvolí být přes svátky vystresováni, naštváni a plní vzteku, je to jen na nich.
To chlupaté bílé je náš pes.
Veverák, manžel i pes si užívají příjemný den...
Ale vždyť to je přece každého volba! Svátky přeci mohou být čas pohodový a nádherný! Úsměv a milé slovo nic nestojí. Vždyť člověk se může radovat i z maličkostí. Že může sedět v teple, být ve styku se svými blízkými, s rodinou (třeba jen po telefonu), že má co jíst, být vděčný za zdraví, práci, lásku…za to, že tady ještě pořád je.
Nikdo nikoho nenutí plnit nějaký plán, a z mé zkušenosti – alespoň se to týká lidí kolem mě – to nikdo nijak nehrotí. Uklizeno? Upečeno? Nakoupeno? Jsou přeci důležitější věci. Vždyť: “Čas je dlouhý, ale život krátký” (Stevie Wonder); “Se životem je to jako se hrou - nezáleží na tom, jak je dlouhá, nýbrž na tom, jak se hraje” (Lucius Annaeus Seneca). Ale hlavně moudré staré přísloví: “Koně můžeš přivést k vodě, ale napít se musí sám”. A já myslím na citát jednoho z mých nejoblíbenějších autorů: “Reálný život člověka je často život, který jsme nikdy nevedli” (Oscar Wilde).
A tak se dívám ven a myslím na křepeláka, který pomáhá kamarádovi, a nic z toho nemá. Který je rád, že se svým kamarádem prostě jsou spolu. V zimě a mrazu, i bez jistoty přežití.
Pochopitelně, jsou i jiná stará přísloví, jako: “Za dobrotu na žebrotu, Hloupý kdo dává, a Že kdo šetří, má za tři”.
Ano, někteří lidé tvrdí, že být hodný se v současném světě nevyplatí. Že místo výchovy ve smyslu: “Děti, buďte hodné, o všechno se podělte a chovejte se k sobě hezky,“ by se mělo raději vyučovat, jak se tvrdě prosadit, být spíš sobecký a do budoucna si vypěstovat dravost a ostré lokty.
Jenže opravdu to stojí za to? Já své děti učím, že být na někoho hodný, je fajn nejen proto, že když já budu na ně hodný, budou on hodní na mě, nýbrž JÁ budu vědět, že JÁ se chovám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že MŮJ dnešní den byl dobrý. “Dej každému dni příležitost, aby se mohl stát tím nejkrásnějším dnem v tvém životě” (Mark Twain), a “Kdo nedělá nic pro druhé, nedělá nic pro sebe” (Johan Wolfgang von Goethe).
Proto vám doporučuju:
buďte na sebe hodní. Buďte vděčni za to, co máte. Vytvořte si cíl, rozhodněte se, a jděte si za ním. Nepředstírejte, že chcete to, co se chtít má. Dopřejte si to, co právě vám je drahé. Nikdy se pak nestanete těmi smutnými, zatrpklými lidmi, co jsou rádi, že ony svátky klidu, pohody, lásky jsou už konečně za námi…
Je mi jich vlastně líto. Nejspíš totiž nikdy nepotkali nějakého křepelčího kamaráda, který by jim ukázal: “Usměj se, podívej, jsme pořád tady, spolu, a je nám dobře”.
VŠETEČNICE
Můj autobus mně ujel, ale nemrzelo mne to.Číslo 194 je totiž "vyhlídkový" midibus po Starém Městě s příjemným řidičem.
Okružní trasa:
Florenc · Bílá labuť · Petrské náměstí · Hradební · Haštalské náměstí · U Staré školy · Pařížská · Mariánské náměstí · Staroměstská · Malostranská · Staroměstská · Mariánské náměstí · Staroměstské náměstí · Masná · Hradební · Truhlářská · Petrské náměstí · Bílá labuť · Florenc ·
Na každé zastávce přistoupil nebo vystoupil nějaký cestující, většinou starší ročník, každý pozdravil, poděkoval a s každým zavedl řidič řeč. Evidentně se ti lidé už vzájemně znali a řidič byl dokonce ochotný zastavit i mimo zastávku nějaké té babče o holi.
A já se tak znovu v klidu a pohodlí koukla do míst, kde už jsem nějaký pátek nebyla, nebo jenom v rychlosti proběhla.
Jestli opravdu platí pravidlo, že altruisté žijí déle, tak ten řidič už má nasbíráno.
Pozdravuju křepeláky!!
