V tomto období se u nás ale ani tolik nejedná o úklid doma "všeobecně", nýbrž a především hlavně jejich skříní. Provádíme třídění a) ve smyslu smyslu, b) absolutně-nemám-co-na-sebe a c) nemám-v-čem-jit-do školy. Někdy mě napadá, že prostě není fyzicky možné, tak rychle měnit tělesné proporce... Ale - je, bohužel.

       Výhodou celého růstového procesu je to, že čím je dítě starší, tím míň věcí – zaplaťpámbu – potřebuje. Nevýhodou ovšem je, že v mladším věku mu zas bylo úplně jedno, jakou barvu, styl, materiál, značku, má na sobě. Myslím, že na tom nejsem zas tak úplně špatně, neboť znám matky, které mají v tomto směru daleko větší problémy, a snaží se svoje děti všemožně uspokojit. Někdy se tomu směju, někdy jsem překvapená, a někdy jen zírám…

 

 

 

       U nás je to sice stále boj, ale vyvíjí se to. Synek, coby sportovec, by chodil nejradši v tričku a kraťasech celý rok, a záleží mu pouze, zda je mu oblečení příjemné na těle, či nikoli. Barvy mu jsou úplně jedno a vesele krade i moje růžové ponožky. Dcera ovšem preferuje pouze určité barvy a obléká se nejraději jako kluk. Je to jednoduše pohodlné. Navíc takové ty typické mašličky, cingrlátka, flitry, holčičkovské sukýnky či krajky - to u nás rozhodně nehrozí. Napřed mě to trošku mrzelo, ovšem pak mi moje vlastní matka připomněla, jak jsem chodila oblečená nejradši já, když jsem byla v jejím věku (přesně stejně). Takže dcerka vesele krade oblečení svému staršímu bratrovi, a u některých věcí tvrdí, že tento kus oblečení patří momentálně tomu, kdo si to první z koše na prádlo vezme (jednoduše - u nás se to často nedostane ani do skříní).