Hlavním odkazem Barracka Obamy měla být Hillary Clintonová v Bílém domě. Tím mělo být potvrzeno a zachováno jeho politické dědictví. Namísto toho do prezidentského úřadu nastoupil Donald Trump a republikánská dominance na všech úrovních vládnutí hrozí Obamův odkaz zcela vymazat.

Progresivismus a Obamacare

Obama v roce 2008 v demokratických primárkách porazil Hillary Clintonovou zleva. Zaútočil na dosavadní konsensus demokratů jako na příliš kompromisní a nedostatečně progresivní. Pod rouškou Obamova charismatu a poselství naděje levicoví progresivisté postupně ovládli Demokratickou stranu.

Charakteristikou progresivistů je přesvědčení, že stojí na správné straně historie. Jejich kauza není věcí argumentace, ale víry v nevyhnutelnost. Lidstvo každopádně směřuje k určitému společenskému uspořádání, progresivisté pouze urychlují nezvratné. Obamovy politiky, i nekompromisní způsob jakým je prosazoval, to jednoznačně vyjadřují. Nač nabízet ústupky republikánům, když mám na své straně dějiny?

Klenot Obamovy agendy představovalo prosazení všeobecného povinného zdravotního pojištění. Zavedení Obamacare bylo revoluční a narazilo na brutální odpor republikánů. Podstata jejich odporu spočívala v tom, že Obamacare prodraží zdravotní péči zejména pro střední třídu, zvýší poplatky, sníží úhrady a bude nutit lidi k nevýhodným změnám zdravotních plánů.

Od jejího zavedení se vskutku každoročně zvedají náklady na zdravotní pojištění. Demokraté zákon protlačili v roce 2010 a ještě ten rok přišli o většinu ve Sněmovně reprezentantů, kterou dodnes neobnovili.

Imigrace, politická korektnost a rasové tenze

Ztráta legislativní většiny Obamu vedla k nadužívání či přímo zneužívání exekutivních příkazů, což v případě již tak kontroverzní progresivní agendy budilo ještě větší odpor. Obamova vláda nevynucovala imigrační zákony, tolerovala tzv. sanctuary cities, které fakticky chrání imigranty před vyhoštěním a naopak se prostřednictvím dekretů snažila zlegalizovat pobyt 11 milionů nelegálních imigrantů.

Politická korektnost proměnila Department of Justice v antidiskriminační agenturu vyhledávající jakoukoliv byť i domnělou diskriminaci. Obamova vláda začala vynucovat genderově neutrální toalety a žalovala státy, které se této agendě bránily. Absurdních rozměrů dosahovala i Obamova snaha se za každou cenu vyhnout používání termínu islámský extrémismus.

Paradoxní je, že za Obamovy vlády narostly rasové tenze, které se Obama snažil jen málo překonat. Nepřímo podpořil Black Lives Matter a její tvrzení, že policie je institucionálně rasisitická. Obama nikdy přímo osobně nehrál s rasovou kartou, ale nechal s ní hrát ostatní. Sám nikdy nenaznačil, že jeho kritici jsou rasisté, ale nechal to tvrdit své podporovatele.

Za Obamy poprvé za dlouhou dobu opět rostla kriminalita. K tomu všemu Obamovy politiky navíc zanechávaly nepříjemný pocit, že řada ctěných amerických institucí je vlastně špatná. Policie je institucionálně rasistická, armáda sexistická, křesťané bigotní a kampusy vysokých škol semeništěm sexuálního násilí a obtěžování.

Byrokracie a slabá ekonomika

Se stejnou urputností jako antidiskriminační agendu prosazoval environmentální politiku, která Američanům prodražovala vše od cestování, až po stavbu domů. Začal protěžovat solární a větrnou energií, všemožně blokoval břidlicovou těžbu či dostavbu ropovodu Keystone XL, rozhodl se vymýtit těžbu uhlí a tím připravit deseti tisíce lidí o práci.

Pokud jde o ekonomiku, Obama se stal prezidentem s příslibem, že pomocí obřích stimulů ekonomiku nastartuje. Stimuly sice zabránily recesi, ale rozhodně nezafungovaly dle plánu a americká ekonomika za jeho vlády zažívala nejpomalejší zotavení v dějinách. Ačkoliv agregátní čísla se zejména v posledních letech lepšila, reálná ekonomika pokulhávala. Mzdy střední třídy stagnovaly, klesala účast na pracovním trhu (což naopak vylepšovalo statistiku zaměstnanosti). Rostl počet lidí závislých na welfare pomoci. Naopak počet nových regulací a byrokracie zaznamenaly za Obamy boom.

Leading from behind

Zahraniční politika byla dána nebezpečnou kombinací Obamova zájmu o domácí agendu a liberálního přesvědčení, že je potřeba stát na správné straně historie. Víru v americkou moc u něj nahradila víra v mezinárodní instituce a legalismus.  Obamovi se nedá upřít, že měl určitý cit pro strategické otázky – vycítil, že mocenské poměry se mění a že neokonzervativní pochod demokracie je nereálný a kontraproduktivní.

Avšak způsob, jakým se rozhodl vypořádat s těmito skutečnostmi, byl katastrofální. Obama svůj přístup označoval za defenzivní realismus. Ten vychází z přesvědčení, že agresivita ostatních velmocí je důsledek americké agresivity. Budou-li tedy Spojené státy umírněnější, budou umírnění i ostatní. Stal se však pravý opak. Obamova zahraniční politika byla slabá, ale velmi provokativní, mentorující a pozérská. Strategie leading from behind se ukázala být líbivým heslem zastírajícím neschopnost vypořádat s relativním úpadkem americké moci, který tak paradoxně prohloubila. 

Dohoda s Íránem

Dobrým příkladem dvoojsečnosti Obamovy politiky je jaderná dohoda s Íránem. Obecně řečeno, bylo žádoucí se s Íránem dohodnout, aby se vzdal vývoje jaderných zbraní. Američanům se podařilo prosadit mezinárodní sankce (přesvědčit Rusy a Číňany) a použít je jako páku. Írán signalizoval ochotu k jednání, kterou Američané správně přečetli.

Z dohody mohou těžit Američané i Íránci. Amerika již není naprogramovaná na střet s Íránem, čímž si rozvázala ruce.  V regionu plném animozit a soupeření o vliv mezi Saudy, Íránci a Turky mohou nyní Američané vystupovat jako mocnost, která má blíž ke každému blíž, než oni k sobě navzájem. Mohou posílit svou mocenskou pozici, aniž by se přímo angažovali.

Lze se však domnívat, že Obamovou motivací pro dohodu s Iránem nebylo posílit americké postavení, ale Blízkým východem se nezabývat. Dohoda mu umožňuje důstojně vycouvat z regionu. Nehodlá ji využít jako páku pro větší vliv bez menšího přímého nasazení. Představa, že dohodou je vše vyřešeno, je iluze. Bez jejího vynucování se změní v cár papíru. Irán ji bude dodržovat, pouze pokud uvidí, že rizika spojená s jejím porušováním jsou reálná. Obama tak svou pasivitou ohrožuje i dohodu samotnou.

Podrženo sečteno, Obamova zahraniční politika byla neúspěch. Jeho dramatická rétorika zakrývala slabost a nezájem. Nezvládl Libyi, Sýrii ani Ukrajinu. Evropské i asijské spojence uvedl do nejistoty. Především však zřejmě nevědomky pracoval na zbourání základního pilíře americké globální hegemonie od dob prezidenta Nixona, a to sice, že Amerika má blíž k Rusku a Číně, než oni k sobě navzájem. Obamova politika dosáhla jejich kritického sblížení.

ANDREJ DUHAN

Souhlas, Toulavej. : Krakonoš

Je ovšem přímo k popukání pozorovat český socialisty, jak si s tím nevědí rady. Ještě v předobamovský éře měli jasno - USA je zlo, Izrael je zlo, Palestina je náš kámoš, atd. Když byl Obama zvolenej, jásali. Hurá, USA se přestane tolik s(ta)rat do vokolního světa, začne mít větší pochopení pro nebohý trpící Palestince a vůbec pro slabý, nebohý a neúspěšný všehomíra. A ejhle, jakej je výsledek - socialisti (naši v Česku) dnes Obamu proklínají (a jeho poslední dárek Palestincům je úplně rozběsnil, ačkoli zároveň nadále vopakujou svý mantry vo světovým židovským spiknutí) a v Trumpovi spatřujou málem novýho Mesiáše, ačkoli ten na jejich zájmy kašle a nijak se tím netají, a s židama je zcela jistě dobrej kamarád. Socialisti se svíjej v křečích krize identity, nevěděj, jestli maj bejt víc antisemitský, antiislámský, antiamerický nebo protrumpovský (jak těžký musí bejt zároveň nenávidět Ameriku a milovat Trumpa, kterej říká: "America first!")
Takhle krásně absurdně by to nenapsal ani náš velkej pan president Dramatik.

leden 25, 2017 18:37