Oni se asi berou strašně vážně, ale z našeho pohledu vypadají tak, jako mladý esenbák (hraný geniálně Vladimírem Pucholtem) ve filmu „Svatba jako řemen“, když si stěžoval staršímu soudruhovi: „Náčelníku, proč nás lidi nemaj rádi?“, aby se pak sám politoval: „... je to těžký a nevděčný úkol. A uznání...? Ještě tě lidi nenávidějí.“

Stáří má plno nevýhod, ale pokud člověku slouží mozek, tak má výhodu, že si pamatuje. A tak si vzpomínám na své rozhovory se „staršími a zasloužilými soudruhy“ v šedesátých letech, kdy se udiveně ptali, proč jim lidé nejsou vděční a proč je nenávidí. V rámci „rozhovorů s mládeží“ vykřikovali směrem k nám jako ten přitroublý esenbáček ve filmu: „Proč nepřijdete a nesvěříte se? Vždyť jsme taky jenom lidi, ne?“

No, po pravdě řečeno, oni se dokonce někteří občas pokoušeli pochopit, o co jde. Což dneska od Bruselu naprosto postrádám. Dneska se spíš „neposlušným“ vyhrožuje, že?! Na otázku, proč jim lidi nevěří, jsme jim my, progresivisté, říkali: „Protože jim lžete. A děláte z nich blbce. A nikdo vám nevěří! Přesvědčením národa je to, že komunismus je celý podvod. Víte, co se říká mezi lidmi? Že je to lež už od počátku. Velká říjnová revoluce byla v Listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov a to, že se na trase mezi Moskvou a Leningradem nenašel v zemi žádný měděný drát, není důkaz, že v Rusku vynalezli jako první na světě bezdrátovou telegrafii.“

„Ale to přeci není důležitý,“ skoro plakali starší soudruzi, zvláště ti, co to takzvaně „mysleli dobře“. Až mi jich někdy bylo skoro líto. „My jsme za války bojovali, pak jsme lidem dovedli elektřinu do každé vesnice, mají tam asfaltované silnice a ne prašné a tak vůbec!“ „Asfaltové silnice jsou dneska všude,“ oponovali jsme jim.

„Ale my jsme lidem postavili paneláky! S ústředním topením, koupelnama a splachovacíma záchodama,“ volal na mne jistý známý soudruh, „a moc mě neser!“ Zaječel. „Ti blbci ještě nedávno chodili do kadibudky na dvůr a dneska jim panelák nevoní!“ Zuřil. „To nevoní!“ odvětili jsme, „je tam bahno až po uši, nikde žádný obchod, jen bordel a prach.“ „To se brzo spraví,“ volali soudruzi.

„Vbrzku bude všecko,“ hlásal Antonín zvaný „Krásný“ z tribuny. A tak všichni jakoby hledali „obchodní dům Brzko“, kde mělo všechno být. Soudruzi triumfovali: „A my sem dovezeme Kubánce a Vietnamce, ti první to umí s přírodou a ti druzí jsou pracovití. Podívejte se, jak je Kuba zelená, a bude to vyřešené.“ „S Kubáncema dopadnete jak s Mičurinovou pětiklasovou pšenicí,“ oponovali jsme, „to všechno je nesmysl.“

Soudruzi totiž nebyli schopni pochopit, že když je všechno založené na lžích a nesmyslech, jako že se „proletáři všech zemí spojí“ a pracující lid na Západně již brzo svrhne útlak buržoasie a až svrhne lid rozvojových zemí kolonialisty, tak se spojí s námi do jednoho vítězného svazku.

To, že základem všeho je, že se nesmí za základ politiky vydávat „lhaní v zájmu dobré věci a světlých zítřků“, že není možné dělat z lidí neustále blbce, nepochopili. President Reagan ten spolek nazval „Říší zla“. Ale ona to byla někdy od šedesátých let hlavně Říše lhaní. Na veřejnosti se říkalo něco jiného a doma taky něco jiného.

Heslem života bylo:
Když už si něco myslíš, tak to neříkej.
Když už to řekneš, tak to nepiš.
Když už to napíšeš, tak to nepodepisuj.
Když už to podepíšeš, tak se nediv.

-

Jako dneska v rámci politické korektnosti, kde se většina lidí na Západě podrobuje autocenzuře a učí se od mládí politickému lhaní. Problém u nás pak byl, že po prvním záchvatu revolučního nadšení části národa a hlavně mládeže po roce 1948 rychle přišlo vystřízlivění. Těm, co přeci jen věřili nebo chtěli věřit „socialismu s lidskou tváří“ anebo se domnívali, že tudy je cesta ke změně, vše došlo po srpnu 1968. Jaké to bylo krásné, když už se po Listopadu 89 nemuselo lhát. Tedy ve všem a nahlas. Vždycky musí člověk trochu korigovat vyjadřování, ale nemuselo se už lhát jen pro ideologické lhaní.

Všichni jsme jásali.

Ondřej Neff mi tehdy řekl: „Važme si téhle doby, kdy se nemusí lhát a může se říkat, co si myslíš. To většinou dlouho nevydrží.“ Jenže to, co pak rychle přišlo, nikdo z obyvatel bývalých socdem států nečekal. Pojednou se k nám začali hrnout věrozvěsti všech možných šílených ekonomických teorií a spásných idejí. Rusům jsme nevěřili nic. Ale před těmito věrozvěsty „nového světa“ jsme stáli duševně bezbranní jako domorodci před Cortezovými conquistadory. Nábožně jsme poslouchali s otevřenými ústy. Tedy ne všichni a ne všude.

Kde je poslechli, tam lidé přišli, jak se říká, o poslední kalhoty. A protože my Češi jsme je nechtěli poslouchat, ani naši představitelé Klaus a Zeman, jsme od té doby za vyvrhele. A když se vzbouřil Orbán a zarazil západním bankám vydírat Maďary, je za špatného. Úvěry přes švýcarské franky a dolary totiž sebraly úspory lidem v Maďarsku, Polsku, Bulharsku, v Rusku i na Ukrajině.

Všichni jsme však kupovali jako šílení předražené a na Západě neprodejné zboží. Na druhou stranu jsme prodávali strategické továrny za pár šupů. Ony v tom okamžiku stejně za nic nestály a na jejich rekonstrukci jsme neměli peníze. A pak jsme se divili, když značnou část z nich ti „féroví“ západní kapitalisté vytunelovali, co bylo k něčemu, odvezli, a pak nechali zkrachovat. Ne všichni a ne všechno, ale dost. Po pravdě řečeno, nejslušněji se v ekonomice chovali Němci. Navíc začala mediální masáž prováděná rádoby svobodnými, ve skutečnosti protidemokratickými a totalitními spolky dnes zvanými „aktivisté“.

To, co jim doma na Západě nešlo, anebo šlo špatně, se pokoušeli a pokoušejí uskutečnit u nás. Základem hlasatelů jejich víry je fanatismus a lhaní bez hranic. Nic není dost nechutné, aby se to nedalo vydávat za pokrok přicházející „z vyspělých zemí“. Starost o přírodu vystřídala agresivní ekologie hlásající, že člověk je vlastně skvrnou na tváři Matky Země. Dále přišly genderistky, pak propagátoři nadřazenosti homosexuálů nad heterosexuály. Zrušilo se to, co se zde po staletí, už od Rakouska budovalo - třeba zdravotnický a školský systém. Život a media ovládly, co šlo, takzvaně neziskové organizace, tolik milované Václavem Havlem (tím nemyslím organizace, které se věnují skutečně bohulibé práci). Jejich činnost je od začátku založena na ideologické předpojatosti, nenávisti k samostatnému myšlení a hlavně na lžích. Lžích o postavení Cikánů, lžích o údajné „jinde nevídané“ korupci, lžích, jejichž základem je údajná lidská a politická nedostatečnost „čecháčků“, lžích o našich dějinách, lžích o všem.

To však nepřišlo samo. To je jen ukázka politiky lží, kterou předtím ovládly státní aparáty Západu a Brusel. Lže se o žárovkách, lže se o klimatu, lže se o alternativních zdrojích, lže se o lidech a jejich vlastnostech a potřebách, lže se o imigrantech, lže se o islámu, lže se o všem.

Okamžik, kdy lži začaly likvidovat samotnou Evropu, byla chvíle, kdy vypukla celkem očekávatelná krize. Předpověděla ji kniha „Bod zlomu“ Malcolma Gladwella, která má podtitul “O malých příčinách s velkými následky“ (vydána v USA 2000 jako „The Tipping Point“). Analýza tzv. bodu zlomu je chápána jako kritický okamžik, ve kterém se z určitého sociálního, kulturního či případně jiného jevu stane jev s charakterem „epidemie“. Bod zlomu je pro Gladwella moment, „kdy se může změnit vše najednou“.

Dialektika, kterou nevymyslel Marx, jak nás učili, ale Platón a rozvedl Tomáš Akvinský, a jejímž úkolem je umění rozlišovat a cílem odkrývat podstatu, skrytý smysl věcí tohoto světa, v dnešním vyjádření říká, že má tři podoby-stupně:

1) Zákon přechodu kvantity v kvalitu a naopak.
2) Zákon vzájemného pronikání protikladů.
3) Zákon negace negace.

Lidově řečeno: Tak dlouho se hází písek na jednu hromadu a hromada roste, až kvantita (množství písku) překoná soudržnost zrnek písku, a tak se rázem změní kvalita a hromada se sesune. Domnívám se, že německé volby - v neděli 12. 3. 2016, mohou být jednou z „posledních lopat písku“, které jako první přinesou otřesy dosavadní pyramidou budovanou bruselskými byrokraty, agresivními aktivisty a imigrační vlnou, kterou Merkelová, čert ví proč, zvyšuje.

Uvidíme, kolik Němců se dokáže vzbouřit proti politice lhaní.

VÁCLAV VLK st.

Pokračování příště