Před deseti tisíci léty, na Nové Guinei, začala láska člověka k cukru. Lidé zprvu jedli cukrovou třtinu nezpracovanou, kousali stonky tak dlouho, až se objevila sladká šťáva. Kouzelný elixír figuroval v náboženských obřadech i starých mýtech. Třtina se stávala postupně známou na všech ostrovech kolem, až se v roce 1000 př. n. l. se dostala i do Asie.
Kolem pátého století se už v Indii vyráběl prášek, používaný jako lék na bolesti hlavy, žaludku a impotence. Po dalších sto létech se cukr dostává do Persie, kde po dobití země Araby je šířen dál a dál. Muslimští kalifové milovali marcipán, byl to důkaz síly a moci. Arabi vzápětí vyvinuli lepší výrobu cukru, ale proces byl zatím neuvěřitelně obtížný. Jen ti nejnuznější snášeli práci v horku na polích, kouř a zápach při vaření a nebezpečí při mletí… Kolem roku 1500 byli na tuto práci posíláni hlavně vězňové, zajmutí křesťané z muslimsko-křesťanských válek.
Právě při dobývání Svaté země se Angličani a francouzi poprvé setkali s cukrovou třtinou. Šířily se neuvěřitelně historky ohledně tohoto sladkého zázraku. Ale protože třtina potřebuje k růstu tropické podmínky, nemohla se pěstovat v Evropě. A tak začal bujet muslimský obchod s cukrem. Ten byl neuvěřitelně vzácný a drahý, pouze šlechta si ho mohla dovolit. Cukr byl tehdy na stejně úrovni jako dovážené koření.
Problém ovšem začal už ve 14. století, kdy se k moci dostalo Otomanské impérium. Jakýkoli obchod začal být velice obtížný. Takže nabuzení Evropané měli jen tři možnosti: a) zvyknout si na malé množství cukru, porazit Turky, nebo objevit nějaký jiný zdroj.
Začala cukrová expanze… V roce 1425 začali Portugalci pěstovat cukrovou třtinu na Madeiře. A pak už se třtina rozšiřuje na Capeverdské a Kanárské ostrovy. Christopher Columbus přivezl třtinu do Nového světa. První plantáž vznikla na Hispaniole, během deseti let se plantáže rozšířily na Jamajku a Kubu.
Portugalci byli velmi úspěšní v Brazílii, kde více než 100 tisíc otroků pracovalo na velkovýrobě cukru. A také začal prosperovat Karibik, tamější plantáže s otroky, cukrové rafinérie…. A už to jelo - masová výroba, tlusté děti, tlusté národy, cukrovka, vysoký tlak…
Čím více cukru, tím nižší cena. Čím nižší cena, tím vyšší poptávka. A více cukru pro širší masy. V 17. století se cukr stává dostupný nejen pro střední vrstvu, ale i pro tu nejnižší.
V 18. století se třtina svážela z plantáží do Londýna, Amsterodamu, Paříže, kde byla vyměněna za jiné výrobky a hlavně za prostředky k obstarání více a více otroků, pracujících na dalších a větších cukrových plantážích. Když původní obyvatelé vymřeli, dovezli se otroci z Afriky. Příšerné životní podmínky a hrůzná práce na plantážích likvidovaly milióny těchto nešťastníků. Obchod s otroky byl postupně zakázán v Británii - v roce 1807, ale poptávka po cukru stále stoupala.
Čím víc se cukr konzumoval, tím byla pochopitelně poptávka po něm vyšší. Když v r. 1700 průměrný Angličan spotřeboval 2 kg cukru na rok, v roce 1800 už to bylo 9 kg. Roku 1870 už 27 kg. V roce1900 se váha dostala na 60 kilo ročně na jednoho člověka. Za pouhých 30 let se výroba cukru vyšplhala z 2,8 miliónů tun na 13 a více.
V dnešní době jsme se ustálili na průměrných 35-40 kilogramů cukru ročně – spotřebovaných jedním člověkem. A nic proti tomu nezmůže fakt, že podle lékaře Richarda Johnsona, nefrologa z University v Denveru, Colorado, je cukr pro naše tělo čistý jed.
Dnes už jedna třetina dospělých na celém světě trpí vysokým krevním tlakem. V roce 1900 to bylo jen 5%. V roce 1980 trpělo cukrovkou 153 miliónů lidí, dnes už je to 347 miliónů. Čím pokrokovější společnost, tím obéznější se stává.
Je na vině jen cukr?
A když je cukr tak špatný, proč je náš mozek uzpůsoben tak, že po něm stále toužíme víc a víc?
Doktor Johnson má svoji teorii:
Před 22 milióny lety, v africkém deštním pralese, se strava primátů skládala z různých druhů ovoce, ovoce s přirozeným cukrem. Celoroční strava, v celoročním létě. Jednoho dne, asi tak o 5 miliónů let později, ale začal foukat studený vítr. Kvůli stále větší zimě, se pár dobrodružných opic vydalo na cestu do Euroasie. Ale větší a větší zima dosáhla brzy i tam. Stromy se sladkým ovocem hynuly, nastal čas hladu. Primáti hladověli.
A v této chvíli musela nastat nějaká genová mutace. Mutace ve zpracování fruktózy. I malé množství cukru se začalo v jejich těle přeměňovat na tuk. Tuk, díky kterému bylo možné přežít i dlouhou zimu. Tato mutace se stala tak silným a nutným faktorem pro přežití, že přežili jen ti, u kterých opravdu nastala. A tak dnes mají všichni primáti, i ti, z kterých se vyvinuli lidé, stejný zmutovaný gen.
Gen, díky kterému naši předci mohli přežít časy hladu a zimy. Když ale cukrová vlna přemohla svět, vznikl pro naši populaci velký problém. Cukru je dostatek, ale tělo je schopné zpracovávat jen velmi malé množství.
To, co nás dříve zachránilo před vyhynutím, nás v budoucnosti zabije.
A nádavkem pár zajímavostí, které možná nevíte:
Pojmenování pro cukr je v evropských jazycích odvozeno z arabského sukkar a to ze sanskrtského śarkarā (= sladký).
Vařená a zahuštěná šťáva se nalévala do kuželovitých dřevěných nebo hliněných nádob, kde krystalizovala; tak vznikly homole cukru.
Roku 1590 vyluhoval francouzský botanik Olivier de Serres cukr z cukrové řepy a roku 1747 vynalezl lepší postup berlínský chemik A. S. Marggraf. Pěstování cukrové řepy se v Evropě rozšířilo až za napoleonských válek, kdy Británie blokovala kontinentální přístavy a dovoz třtinového cukru. Výrobu řepného cukru zavedl roku 1802 F. C. Achard v obci Cunern v Pruském Dolním Slezsku (dnes Kunary, obec Wińsk), kde vznikl první cukrovar na světě.
První výrobu cukru v Českých zemích zahájil po roce 1787 Belgičan Sauvagne v bývalém konventu kláštera na Zbraslavi, kde cukrovar po roce 1825 obnovil Antonín Richter, a v roce 1800 vznikl cukrovar v Hořovicích. První cukrovary na cukrovou řepu či bramborový škrob vznikaly od roku 1810 (Žaky u Čáslavi, Liběchov, Semily). Po Napoleonově pádu většinou zase zanikly, roku 1829 vznikl cukrovar v Kostelním Vydří (1831 přenesen do Dačic), 1830 v Dobrovici, dále například v Sadské a roku 1846 v Pečkách. Nárůst byl ovlivněn státní podporou: roku 1830 Rakousko osvobodilo domácí výrobu řepného cukru od daní a začaly hojně vznikat panské cukrovary.
Cukr se až do konce 19. století dodával nejčastěji v odlévaných homolích, které se v domácnosti sekaly na drobnější kousky. Roku 1841 vyrobil cukrovarník Jakub Kryštof Rad v Dačicích první kostkový cukr, který homole postupně nahradil.
Mlsná ELLA,
Co se rozhodla bojovat proti cukru
ale jinak ok.
