Jak se stane, že člověku onemocní duše? Často nad touto otázkou přemýšlím, neb mám pocit, že těch duševních chorob poslední dobou přibývá jako hub po dešti. Znám mnoho lidí, kteří by bez svých psychologů, psychiatrů a "růžových pilulek", zvyšujících jejich odolnost vůči vlivu okolního světa, zkrátka nedokázali fungovat.
Nemám teď na mysli například lidi trpící těžkými duševními poruchami, kteří k nim přišli díky dědičné dispozici (například schizofrenii apd.), ale takové ty stavy, kdy máme pocit, že už nemáme pro koho a pro co žít. Že všechno na čem nám kdy záleželo, pro nás přestává být důležité, že nás nikdo nemá rád, že se nám nic nedaří a nic dobrého nás nečeká. Zkrátka deprese.
Zda nás deprese „dostane“ záleží dle mého soudu především na našem přístupu k životu. Na našem žebříčku hodnot a na tom, do jaké míry se dokážeme povznést nad určitou situaci či problém. Na tom, jak moc lpíme na starých zvycích a bráníme se něčemu novému, byť neznámému. Ale také na tom, jak velkou váhu má pro nás to, co si o nás myslí druzí (nezřídka i ti, o nichž my sami vysoké mínění nemáme).
Ještě donedávna jsem měla v práci kolegyni, která se po cca osmi letech v maloobchodě a každodenním styku s ne vždy milými zákazníky a mnohdy ještě méně milými arogantními manažery, dopracovala k trvalé závislosti na psychofarmacích, a její nejčastější hláškou bylo: „Jak já ty lidi nenávidím.“ Ach, jak já jsem jí, po patnácti letech v obchodní činnosti, rozuměla. Nicméně…. Vzhledem ke své dlouholeté praxi zaučovala nové zaměstnance stylem: „Já vám nic vysvětlovat nebudu, jestli nejste debil, pochopíte to sám,“ s čímž měl nemalý počet lidí dost velký problém, takže rovnou ukončili pracovní poměr.
Ti otrlejší si na její chování postěžovali, což mělo za následek, že byli nazváni donašeči a následně proti nim byl systematicky štván zbývající personál, který tak nějak neprotestoval, neb kdo si bude dělat zbytečně zle (ještě by se taky dostal na černou listinu). A výsledek? Špatná pracovní atmosféra negativně ovlivňující práci celého kolektivu.
A teď se samozřejmě nabízí otázka: Kdo za to může? Ti protivní a hnusní zákazníci, kteří tuto pracovnici osm let otravovali? Nebo manažeři, kteří jí nedali pokoj svými neustálými nesmyslnými požadavky? Nebo ti debilové, které musela zaučovat? Nebo ona sama, protože si zavčasu neuvědomila, že dělá práci, kterou dělat nechce, která ji nebaví a vyčerpává do takové míry, že to ohrožuje její duševní zdraví?
Znám ženu, která drží svoji rodinu v neustálém napětí svými opakovanými výhrůžkami sebevraždou. Její krátce dospělý syn místo toho, aby si plnými doušky užíval svého mladého života, žije v neustálém strachu a obavách z budoucnosti, v obavách o život svojí matky i malé sestry, neboť již mnohokrát slyšel ono: „ ….a malou vezmu s sebou!“ Namísto toho, aby trávil volné chvíle se svými vrstevníky, či přítelkyní, dělá neustále doprovod své matce, protože nikdy neví, kdy to na ni přijde.
Chudák kluk. No jo, jenomže ta matka za to taky nemůže, páč tahle její duševní porucha sahá až do jejích dětských let, kdy trpěla nedostatkem pozornosti svých rodičů a její starší sestry na ni byly zlé. Neustále se smály jejím zrzavým vlasům, což nesla tak těžce, že se začala sebepoškozovat. To její rodiče prý můžou za to, že je zamindrákovaná, že se nenávidí, že nemá chuť žít. Ne, této ženě nemůžeme nic vyčítat. Můžeme jenom doufat, že její chování nezpůsobí, že si za pár let začne rozřezávat ruce její dcera. Můžeme jen doufat, že její syn ještě někdy dokáže žít normální plnohodnotný život bez věčného strachu.
Jedna moje bývalá kolegyně terorizuje celou svoji rodinu neustálými hysterickými výlevy, a když jí manžel řekne, jestli si uvědomuje, že právě seřvala děti naprosto bezdůvodně, aniž by cokoli provedly, rozpláče se, zaleze do kouta a šustí si uchem. Původ své psychické poruchy přisuzuje výchově své matky, jejíž panovačné a diktátorské chování prý způsobilo, že je již od dětství buď agresivní, nebo se uzavře do sebe, někam zaleze a tře si lalůček ucha, což vydává takový zvláštní uklidňující šum.
A teď co? Normálně je člověku líto těch dětí, které musí dnes a denně snášet řev své duševně nevyrovnané matky, ale můžeme odsuzovat tu matku, když přeci v dětství tolik trpěla? Jistěže nemůžeme, je přeci taky obětí. A lze jen předpokládat, že jednou si budou šustit uchem její děti a obětí budou jejich děti. A tak dále a tak dále ...
Jinými slovy - mám pocit, že když budeme k životu přistupovat s neustálou lítostí k tomu, co strašného kdo z nás v životě prožil, a budeme-li v těchto prožitcích hledat omluvu pro své vlastní chování, nebude za chvíli ve společnosti normální nikdo.
Všichni si budeme zalezlí kdesi v koutě šustit uchem a všichni budeme oběti.
JITKA GOTTEROVÁ
V příkladech podle mého laického názoru vystupují samí narušení jedinci, emočně nestabilní citoví vyděrači, manipulanti. Ne lidi s depresí. Ale nejsem psycholog, tak se třeba pletu.
Nebo to tak vidím proto, že něco podobného máme v rodině taky, je to docela pecka hlavně pro potomky, ale nejen pro ně, tihle lidi spolknou každého, kdo se nechá. Mám na to naštěstí už radary a účinnou taktiku, říkám tomu hodit sklo - prostě nereaguju vůbec nijak na jakékoli byť jen náznaky manipulace, nebo citového vydírání.
Lidi, co to navíc zkouší ještě přes svoje děti, nesnáším, přijde mi obludné ničit život dítěti proto, že dotyčnou (z příkladu nahoře) v dětství odstrkovali. Je to sobeckost, nesnažit se řešit svoje traumata a hojit se na dítěti, partnerovi, přátelích, kolezích.. (to je divné slovo, kolezích, napsané vypadá tak divně až blbě, že možná je nakonec blbě, co?:-)
Jinak - vidim to podobne. Prvni cast je o depresi, ktera se da lecit nejruznejsimi zpusoby. S citovym vyderacstvim je to horsi. Tam je dobre se takovemu cloveku snazit pomoct, ale kdyz to nejde, tak od neho co nejdal. Ono je to nakazlivy.....
Nicméně to, že nám pomůže přístup k životu a žebříček hodnot, to je sice pěkný, ale to platí tak maximálně pro nás, duševně (snad?
) zdravý jedince, co se vocitnou v kontaktu s takhle poškozeným člověkem. Postiženýmu samotnýmu je tahle informace platná jak Meresjevovi brusle. Von má totiž právě ten přístup k životu a hodnotový štafle úplně na padrť. Postiženej člověk má jedinou možnou cestu, jak z toho ven (pokud teda sebevraždu nechceme pokládat za cestu druhou) - poznat, že je porouchanej a najít kvalitního a trpělivýho terapeuta.
Přičemž ta první část je často mnohem těžší, než ta druhá (ne, že by těch terapeutů bylo na přehazování vidlema, to fakt bohužel není).
Já vim, že tohle je zamyšlení, nikoli článek pro nějaký rady. Nicméně jednu radu bych přece jen měl, a sice pro případ, že by si to tu vomylem četl někdo mladej (nebo jinak nezkušenej), kdo hledá partnera: Pokud se ti stane, že se zamiluješ do takovýhle vosoby - a jsou mezi nima lidi fakt jinak velmi chytrý, krásný a vokouzlující, tak jakmile přijdeš na to, že máš co do činění s porouchanou nevyrovnanou vosobností (prvním signálem bejvá patologickej vztah s jedním či voběma rodičema) (ach jo, ta hovorová čeština umí bejt ale hnusná, co?
), zapomeň na lásku, byť je sebevětší, a utíkej pryč, jakkoli si můžeš stokrát říkat, že je to zbabělý a že to je tvůj vosudovej muž/žena. Protože tyhle hory, který na vás v takovým vztahu čekaj, žádná láska nepřenese. A navíc to dycky ještě vod*erou děti.
To ale málokdy sami dokážou, protože mistři manipulace si je obratně přitáhnou zpátky. Jsou to paraziti a nemůžou žít bez svého hostitele, alespoň pokud hostitel má co nabídnout. Naopak ve chvíli, kdy hostiteli dojdou síly,energie, peníze, kontakty, cokoli co se parazitu hodí, v tu chvíli ho parazit naopak velmi rychle opouští a hledá dalšího hostitele. Opravdu mluvím o mistrech, které jen tak nerozpoznáš, to chce čas.
Měla jsem možnost sledovat to v přímém přenosu ve třech případech a čtvrtý probíhá teď, pro diváky je to zajímavé asi jako psychothriller, o kterém si pak popovídají u vína nebo kafe a jsou rádi, že je nic takového nepotkalo. Dva, resp.dvě z těch čtyř obalamutily i psychiatra. Nešlo jen o partnerské vztahy, taky o vztah matka-dcera.
Jo a je to jak říká Krakonoš, u všech je tam něco v nepořádku ve vztahu s rodiči. Opět, tím nepořádkem nemyslím běžné neshody a skřípance.
Neplést s něčím tak příjemně obyčejným, jednoduchým a lehce uchopitelným jako trocha hysterie, nějaká ta Itálie, vztek a sebelítost, apod. To jsou bonbonky. Já mluvím o kyanidu.
Jsou "děsně ochotní", "srdíčkoví", "rozkrájeli by se pro druhé".
s tímto rysem souvisí další společný rys, že mají spousty jen povrchních známých, ale zato opravdu spousty a spousty, umí si dobře vytvářet a pěstovat tzv. sociální kontakty. Ale právě jen povrchní, protože a) jakmile je někdo pozná lépe, hlouběji, odvrací se , a b) nejsou upřímní, tím nemyslím, že na sebe nepoví všechno, ale že lžou jako když tiskne, a každému jinak, podle svých potřeb, podle toho, co by z toho druhého mohli získat - proto rozhodně nepotřebují, aby se jejich známí mezi sebou příliš znali a komunikovali spolu.
Někdy to rozšíří i na příbuzné a rodinu, krouží mezi nimi jako můry kolem světla, všude si zobnou pozornosti, ale dostávají skoro hysterický záchvat při představě, že se ti, kterým cosi napovídali, vetkli jim nějaké představy o sobě, navzájem setkají a popovídají si nedejbože o nich :-) Dokonce jsem se setkala i s tím, že dotyčná žádala své příbuzné, aby mezi sebou nemluvili o ní :-)
Jako pozorovat to je vesměs velice zajímavé, ale fakt jen pozorovat. Jinak platí pánbu s náma a zlej pryč :-)
Nemyslí vůbec na to, jak se zlepšit, ale jak si polepšit, přičemž nemusí jít vůbec a zdaleka jen o materiální výhody.
Jedině oni a vždycky a nikdy jinak. I když mají plnou pusu toho, jak myslí na druhé.
---konec přednášky---
Určitě i u nich může někdy terapie pomoci, ale musí to být nepředstavitelně náročné pro všechny strany.
Často ani psychiatři nechtějí mít s těmito typy nic společného, oni totiž dokážou obalamutit i je a terapii využít jako prostředek k tomu, aby prohloubili své umění manipulace s lidmi
jo, to je naprosto přesné
Jedno mě nepřestává fascinovat - množství energie, snahy, úsilí, které tomu všemu věnují. Kdyby jen část věnovali práci na sobě a skutečné práci, museli by být fantastickými lidmi a taky neuvěřitelně úspěšnými pracovníky, podnikateli, čímkoli by chtěli být, tím by se stali. Ale ne, to by nebylo ono, je naplňuje něco jiného.
a ano, je to tak vyhraněný zlo, ale není to k poznání hned, někdo to nepozná ani po letech, protože oni se umí velice ovládat, a tak se jim daří ukázat jen to, co chtějí
Satan je sociopat, že? a přitom se umí vtělit do krásného člověka a být okouzlující, zajímavý, štědrý, roztomilý, přejícný, starostlivý.
Cimz se neda rict, ze by to ta skupina, co se tu probira, delala nutne nejak planovite, pro ne je to normalni cesta zivotem a nenormalni a nepochopitelni jsou pro ne zpravidla ti ostatni.
No za 15 let by bylo příhod ... je to opravdu šílené s někým takovým žít ... občas jsem si myslela, že zvítězíme ... po 15ti letech jsem to vzdala ... mám se na to moc ráda ... nechť jde svým životem a má ho hezký.
Sisa
, aby se to už nikdy nevopakovalo. Siso, určitě zkus hledat terapii, ale za sebe prosím - spíš alternativní. Nenech se vmanipulovat do pozice psychiatrickýho pacienta a nenech si tělo devastovat lékama, to je ta poslední možnost. Vzhledem k tomu, že máš na svý potíže perfektní náhled a chceš s nima něco dělat, jsi na výborný cestě a vhodně vedená terapie MUSÍ stačit. Pokud bys trpěla těžkejma depresema, pak samozřejmě bude na místě hledat nějaký antidepresiva, ale z tvýho psaní nemám pocit, že by se tě tohle tejkalo. Na léky fakt vopatrně, protože jejich dlouholetý užívání způsobí takový změny v mozku, že už jsou pak jemnější čistě psychoterapeutický metody neúčinný. Takže ten postup musí bejt vobrácenej, napřed zkoušet neinvazivní metody, teprve když selžou, je čas na léky.
(Je to stejný, jako když nad zbrklou amputací nohy někdo začne rozumovat, že při vhodnějším způsobu léčby by bejvalo bylo možný tu nohu zachránit. K čemu takový poznání pacientovi je, si každej domyslí sám
.) P.S. Já vosobně, jako fanda regrese, doporučuju regresní terapii. Ale jistě jsou i jiný, rodinný konstealace, kineziologie... Doporučení, pozitivní reference, jsou ovšem podmínkou!
Není žádným tajemstvím, že někteří terapeuti mají milionové domy jen z této činnosti. Přitom tito lidé nejsou vázáni lékařským tajemstvím a dost pochybuji, že svým klientům vydávají příjmový doklad na částku, kterou od nich přijali. Byla bych velmi, velmi obezřetná na to co o sobě sdělím. Jsi nemocná, oslabená a tím velmi zranitelná. Tito léčitelé , byť nemají u jména Phdr. jsou často velmi dobří manipulátoři. Prohlédnou slabou stránku klienta a pak jednají. Odhalí přesně, co chce dotyčný slyšet a pak mu to servírují. Někdy jsou tito léčitelé členy různých menšinových církví a své ovečky si pak vtáhnou do společenství.
Proč tomu tak je? Jsme lidé různí. Mnoho lidí, oslabených buď vrozeně nebo životními událostmi potřebuje k životu nějakou berličku, o kterou se může opřít. A pak se snadno na berličku upřou. Dříve lidé chodili do kostela, v Bohu resp. ve víře hledali posilu, v rozpravě s knězem nacházeli úlevu. Časem se církev tak nějak zprofanovala. Nicméně stále existuje kolem nás mnoho těch , kteří sílu nenajdou jen vírou v sama sebe a hledají nějakou úlevu od svých trápení. Takže jsou tu ti novodobí mesiášové. A jen mizivé procento z nich si dobrovolně vezme na hrb cizí strádání bez toho, že by z toho neměli profit.
Zkus ve spojení s manželem najít opravdu odborníka na svém místě (ani dobré reference na netu nemusí nic znamenat, chce to konkrétního člověka s konkrétní zkušeností dotyčného léčitele) a společnými silami ulevit Tvému trápení, které ač fyzicky nebolí, musí být trýznivé.
