Bitva u Adrianopole je v historii přelomová hned dvojím způsobem. Těžká jízda tu poprvé smetla pěchotu. Ale ještě významnější je, že to bylo prvně, co hranici Říma přešli početní cizinci a vynutili si získání celých oblastí uvnitř. Oba zlomy historici dnes obrušují a varují před romantickým vnímáním, že by jedna bitva mohla rozhodnout vše.
Gótská jízda samozřejmě existovala už předtím. Ale tady se poprvé střetla s tradiční římskou pěchotou ve velké otevřené bitvě. Výsledek - s trochou nadsázky - poznamenal taktiku válčení na příštích tisíc let.
Větší zlom spočíval v tom, že to bylo prvně, co početné etnikum překročilo hranice Říma nikoli s úmyslem poplenit a vrátit se. Bylo to poprvé, co „barbaři“ překročili limes, rozdrtili císařské vojsko a už na území Říše definitivně zůstali. A to přesto, že hranici překračovali v roli spojenců žádajících Řím o pomoc a azyl.
Co bitvě předcházelo
Gótové byli germánským kmenovým svazem, který kvůli klimatickým změnám v prvních staletích po Kristu přesídlil na území zhruba dnešní jižní Ukrajiny. Na počátku bylo jejich soužití s Římskou říší hodně divoké. Podnikali nájezdy na celou východní půlku Říše, plenili Malou Asii, kam útočili buď přes Kavkaz, nebo loděmi přes Černé moře.
Ty nejzběsilejší příhody, které si vybavíte ve spojení se slovem „Viking“, okusil Řím už od Gótů. Koneckonců pocházeli ze zhruba stejného území – dnešní jižní Švédsko a polské Pobaltí. Ale čas obrousil hrany a Gótové se naučili žít s Římem v míru. Jejich král Athanarich se ve druhé půlce 4. století stal dokonce generálem a velitelem císařské gardy.
V učebnicích se nejčastěji píše, že Gótové se dělili na východní Ostrogóty a západní Visigóty. Je to nepřesné. Toto dělení se vztahuje k určitým odlišnostem dialektovým, ale ani z dálky nepopisuje politické uspořádání. Gótům v té době ve skutečnosti vládla řada panovníků, kteří užívali titul kunung, král, ale pro nás by bylo srozumitelnější spíš srovnání s kmenovými knížaty – a skutečně šlo o zhruba dvě desítky různě velkých kmenových svazů.
V černomořských stepích vznikla svébytná kultura, v níž se mísily převažující prvky starogermánských tradic s vlivy různých nomádů ze stepí a částečně i s populací žijící severně od těchto „království“ - neboli předky Slovanů. A samozřejmě kulturní výměna probíhala i obráceně, Gótové patří mezi kořeny pozdějších slovanských etnik, což je dodnes doložitelné jazykovými propletenci mezi gótštinou a starými slovanskými dialekty.
Byla to kultura převážně zemědělská a Gótové se rychle naučili kombinovat jak obdělávání polí, tak chov koní a skotu ve velkém.
Byla by zajímavá alternativní historie, jak by tato kultura pokračovala, protože během čtvrtého století se začala velice slibně rozvíjet po všech stránkách. Až do okamžiku, kdy se na jejich východní hranici v roce 375 objevili Hunové. Respektive mnozí nomádi vedení Huny.
Část Gótů se jim na nějakou dobu podrobila (Greutungové neboli Ostrogóti), část opustila veškerý nemovitý majetek a dala se na migrační útěk na jihozápad – nejčastěji jim říkáme Visigóti, sami se nazývali většinou Tervingy.
V roce 376 už se v počtu přes sto tisíc ocitli na levém břehu Dunaje, v dnešním Rumunsku. Pravý břeh Dunaje už střežili římští vojáci, a území Moesie, dnešního Bulharska, bylo historickou součástí Říše. Ta data si dovolím uvádět a považovat za důležitá, vysvětlím později proč.
Dunaj byl výbornou a nepropustnou hranicí – s malou posádkou šlo zastavit i velkou invazi.
Jenže Gótové nepřicházeli jako nepřátelé. Usadili se na břehu a jejich vyslanci šli vyjednávat s císařem Valensem. Mnozí jejich příbuzní byli, jak jsme zmínili, vojáky i vysokými důstojníky v císařské armádě. Gótové přicházeli s celkem dobře znějícím návrhem: Přijměte nás, usadíme se v Moesii, naši vojáci posílí římské posádky a nějací Hunové budou nahraní.
Císař tou dobou válčil s Persií a nechtěl konflikt. Na císařském dvoře a ve štábu jeho vojsk začala intenzívní debata a přetřásala se rizika, přínosy, zápory, hledalo se řešení. Strana těch, co viděli větší přínos Římu se hádala s odpůrci.
Jenže - gótské kmeny na hranici ztratily trpělivost a Gótové se přes Dunaj přeplavili bez ohledu na možný konflikt s císařskou armádou. Ale ke konfliktu nedošlo. Valens byl sice rozčarován a na Góty se trochu zlobil, ale přijal situaci jaká je a dovolil jim usadit se podél dunajské hranice.
Lokátoři narychlo vyrazili spolu s gótskými šlechtici podél Dunaje a hledali společně volné pozemky. A našli.
Gótové byli nejdříve nadšení a vypadalo to na dokonalou symbiózu. Usadili se. Rychle se však ukázalo, že pozemky, které dostali přidělené, byly zpravidla druhořadé. Farmařit se na nich dalo, ale nejlepší půda byla zkrátka rozebrána dávno předtím, než Gótové přišli na scénu. Což není překvapivé.
A projevil se další malér: Gótové neměli co zasít a při svém útěku ze stepí přišli o podstatné části stád. Přišli zkrátka jako sice pracovití, ale chudáci.
První Vánoce v nové domovině byly bídné, byl hlad a všeobecné rozčarování.
K němu se přidávaly stále častější konflikty se starousedlíky. Byla zde jazyková bariéra. A konflikty kvůli víře. Všichni byli sice křesťané, ale Gótové přijali víru podle učení Areia, takže z pohledu Říma byli vlastně heretiky. Ale největší problém byl s jídlem: Docházelo ke krádežím, drobným přepadům a konfliktům; Gótové nejdříve kupovali jídlo na dluh, ale pak neměli čím platit.
Tak začal rok 377. Na jaře 377 byla gótská nobilita u správce Moesie znovu.
Správce jednak neměl, čím by jim pomohl, a jednak hleděl spíš na to, jak by na situaci sám vydělal. Ze státních zásob neměl co dát, neb státní pokladna na tom - eufemisticky řečeno - nebyla dobře.
A tak věřitelé začali Gótům zabavovat majetek a zhusta brát jejich děti do otroctví. Do toho všeho se na hranicích objevily desítky tisíc gótských Greutungů. A když se pustili přes Dunaj, byla bezpečnostní situace na hranici absolutně neudržitelná a vojáci začali postupně vyklízet pozice. Což zpětně vedlo k eskalaci konfliktů mezi Góty a Thráky, které se bleskově změnily vlastně v občanskou válku.
V téhle situaci císař nařídil Góty odzbrojit a pod eskortou je rozdělit do různých oblastí, aby nedokázali odporovat.
Jenže to už dávno bylo pozdě...
pokračování zítra
