Vypůjčil jsem si tenhle titulek z televizního filmu od Oty Pavla a Arnošta Lustiga, měla to původně být kniha, ale už k ní nedošlo. Před časem tu totiž proběhla diskuse u článku „Zamyšlení“ o sebevraždách a objevil se i názor, jak je to sobecké k pozůstalým. Možná ano, já tvrdím že ne. Proto jsem si ten titulek vypůjčil, abych tím uvedl vlastní příběh, vlastně přiznání.
Nenáviděl jsem to, doma Anička a malý Péťa, tolik jsem chtěl být s nimi. Pak jsem přijel domů a věděl, že za dva dny budu zase muset odjet; a byl jsem na ně, no, mírně řečeno protivnej. Až mnohem později se mi podařilo najít práci, kdy jsem byl pryč jen tři až čtyři dny, ale nemoc už se projevovala. Nebudu popisovat všechny příznaky, to jsem si tenkrát neuvědomoval, když mi to Anička říkala, hádal jsem se s ní, že mi nic není.
x x x
Teď musím sáhnout trochu do historie. Můj otec se odstěhoval v roce 1965 do Austrálie a díky tomu jsem strávil vojnu u mostního vojska, jak se tomu vznešeně říkalo. Most jsem neviděl, zbraň taky ne, zato vojenské stavby. Kdysi se tomu říkalo PTP. V roce 1968 odcestovala má maminka, dva bratranci po ní, zbyl jsem tu vlastně sám. Čtyřikrát mi bylo doporučeno změnit zaměstnání, protože se mé politické názory "neslučovaly", vzali mi služební pas.
Běžel čas a pak mé Aničce doporučili totéž, to když udělala tu chybu a vzala si mne. V roce 1984 nám dali pas do Jugoslávie, k tomu adresu úřadu komisariátu OSN pro uprchlíky v Bělehradu a doporučení, abychom se nevraceli. Jsem srab, poslechl jsem. V tu dobu jsem netušil, kam se to vlastně hrnu. Duševně, prostě už toho bylo moc.
Pak přišlo událost, která vše definitivně odstartovala. Bylo léto 1996, když můj podnik ztratil pár důležitých zákazníků, někdo nás vytlačil z trhu. Vyráběl okna pro rekreační vozidla a konkurence nabídla lepší a levnější. To se stává. Já okna rozvážel a nejednou nebylo komu.
Usilovně jsem hledal práci, ale padesátka na krku, to se hledá hodně těžko. Zkrátka, nikdo mně nepotřeboval a já stál s vědomím, že jsem starej, nepotřebnej a bez práce. Přežíval jsem den po dni a věděl jsem, že to je špatně, ale žádný nápad, jak z toho ven. Nic mně netěšilo a vše jsem dělal mechanicky ve "standby" režimu.
Tenkrát jsem nad sebevraždou vážně přemýšlel, a zachránilo mně to, co jsem sám do komentáře napsal a co mi řekl soused: "Ano, sebevražda vyřeší všechno, ale ty si to neužiješ". Přiznávám, že na Aničku a našeho Petra jsem nemyslel. Je to v tomhle stavu sobectví? S chladnou hlavou je, ale v tom duševním stavu?
Tenkrát mne Anička odtáhla k doktorovi, brečel jsem, že se nechci zabít. Doktor se na mně kouknul a bez ptaní a vyšetřování mi předepsal lék proti depresi. Jenže to nebylo tak jednoduché, Anička mně vodila na procházky, snažila se mně rozptýlit a povzbudit. Pamatuju, jak jsme šli parkem, proti nám stařenka a Anička mi říká – podívej, jak si užívá života. Já na to podívej, jak vypadá, už tu dlouho nebude. A zas jsem brečel.
V tu dobu už jsem práci měl, mé chování se změnilo, ale vyletěl jsem pro každou prkotinu. Jednou jsem žertoval, v příští vteřině nadával. Ale to už jsem byl pod dohledem doktora a ten přišel na to, co mi vlastně je. Bipolární porucha, právě Ota Pavel jí trpěl, ale v mnohem silnější formě. Přitom je to pouhá hormonální a chemická nerovnováha v mozku, která se sice nedá vyléčit, ale léčit se dá. A tak polykám poctivě a pořád každé ráno prášek.
Nejsem v pořádku, je doba, často týdny a někdy i déle, kdy propadám zoufalství ze všeho kolem mě, pak to přejde a já se pouštím do věcí, které bych ještě před týdnem naprosto odmítal, jen seděl v křesle a čuměl na televizi. Koncem července jdu k mému neurologovi a všechno s ním proberu; možná je čas na změnu léků či množství.
x x x
Stačilo tenkrát málo, soused mne nemusel potkat a bylo všechno jinak. Největší dík ale patří Aničce a denně jí, já dnes už starý dědek, děkuju za to, že tu stále jsem a že můžeme stárnout spolu.
MICHAL
Cetl jsem o problemech ktery s tim mel herec Milos Kopecky, ktery pokazde kdyz se jeho stav zlepsil prestal brat leky a vsem okolo tvrdil, ze az na neho ta depka znovu prijde, prekona ji silou vule.
Pochopitelne kdyz depka prisla, sila vule byla prvni obeti…….
O panu Miloši Kopeckém vím, takhle skončil i pan Brodský a co já vím kdo všechno ještě.
není nouze o tyto i další psychické poruchy.Moje bývalá kolegyně byla též delší dobu nezaměstnaná,žije sama,bezdětná.Snažila jsem se jí pomoci i finančně,ale najednou jsem si všimla,jak se její chování mění.Ona měla stále pocit,že ji všichni v domě pomlouvají,že se jí chtějí zbavit,že jí někdo odposlouchává telefon atd.Poslala jsem jí k lékaři,ale ona na mne začala křičet.Nevím,co udělat víc,násilím ji tam nedostanu.Práci už má,ale mají ji za blázna a dlouho tam asi nebude.Všichni se od ní odvrátili.Jsem bezradná.
A jinak, doposud mně léčil jen praktický lékař, konečně jsem dostal doporučení na psychiatrii. Rád tam půjdu, protože já vím, že blázen jsem. A protože to vím = přiznal jsem to sobě, mohu s tím něco dělat. Ono je na tom světě přece jen hezky
Pro rodinu bývá taky leckdy těžká zkouška toto ustát, dodat nemocnému ztracenou sebedůvěru, povzbudit ho. Neulevovat mu, ale nekárat , nevést řeči o lenosti apod.
Ať se daří Michale držet nemoc v mantinelech tak, aby byla únosná. Myslím, že jsi člověk s velkou sebekázní, ustál jsi v Americe plno věcí, které určitě nebyly lehké. Zvládneš i toto. Navíc máš Aničku, která je Tvá životní výhra a velká opora.
Preju ti mnoho stesti. I kdyz podle tych nejnovejsich zprav ty uz mas stesticka moooc a moooc. Coz je dobre a urcite ti to dodava silu do zvladani draka. Teda vlastne mrchy.
Mnoho pozdravu.
Já jen fakt doufám, že tahle zpověď někomu pomůže si uvědomit o co vlastně jde, přiznat sám sobě že tady je problém a že je možné ho řešit.
A rozhodně nenásledovat příkladu pana Miloše Kopeckého a vysadit léky když se cítí líp. Líp není a nikdy nebude, léky jsou na zbytek života, ale pomůžou ten konec udělat co nejdál. A o to tady jde, vždyť život je tak krásný, ale bez pomoci to nejde.
A pak s takovými lidmi jednejte...
Ano, někdy to zvládají, jindy to jsou neřízené střely. A co mám odpozorováno, tak rozhodně nemají jen tak jednoduchý život. Většinou si moc nevěří (i když by měli), většinou se trápí, protože nezvládají život tak, jak by chtěli a především mají pocit, že svět je kolem nich jen proto, aby jim ubližoval.
A pak takovým lidem raďte...
Prostě "ne, nebudu už do konce života se oblbovat, nejsem to já, to za mne jednají prášky, já to musím zvládnout, už nechci být na tom závislý/á..."
Ale ono to jinak nejde, tohle se zvládnout nedá žel jen málo lidí si to přizná a uvědomí. Přitom je to tak jednoduché a život je pak tak krásný.
Nerozumím tomu, jsou ochotní polykat prášky na snížení tlaku, na cholesterol, na.... Jen na tohle ne. Proč???
já vím, že to je problém, byl jsem tam.
a díky své statečnosti a soudnosti o tom můžeš psát v minulém čase. Přeju ti aby to tak bylo už napořád.
Dal ti drzim palce…..
