Jestlipak víte, proč se říká "panenko skákavá"? Určitě jste toto spojení zaslechli někde v pohádkách, nebo ho používala třeba vaše babička. Dnes k vyjádření údivu užíváme novějších tvarů jako: týjo, tý brďo, tý vado, tý vogo a podobně. Ve skutečnosti by se mělo říkat panenka skokovská podle poutního místa v obci Skoky. Skoky ležely na kopci, kus cesty od Žlutic na Karlovarsku.
Dnes již neexistují, protože vesničku zahubilo 20. století. Přesto ale stojí za to se u té historie zastavit, neboť když pominu významnou duchovní stránku toho místa, tak to byl vlastně úžasný příklad, jak bez ničeho, s holýma rukama a prakticky bez vstupního kapitálu lze vydupat ze země prosperující projekt. Navíc nejde o pohádku, ale vše je do puntíku zaneseno v dějinách obce.
Z dějin poutního místa
Počátky poutního místa spadají do vrcholného baroka, do období vrcholícího mariánského kultu. Tehdy ves patřila k faře ve Žluticích. Tamní farář, tepelský premonstrát P. Johann Rick, patrně nelibě nesl fakt, že Skokovští nechodili pravidelně do kostela, neboť cesta ze Skoků do vzdálených Žlutic byla dlouhá a za špatného počasí nepohodlná.
Proto někdy na počátku roku 1717 si po mši svolal 10 skokovských sedláků a vyzval je, aby se každý 10 zlatými složili na stavbu kaple a ulití zvonu pro kapli ve Skocích, kde by se mohli společně modlit. Sedláci však faráři oponovali, že jsou stejně dobrými křesťany a farníky jako jejich otcové a dědové, kteří se bez kaple také obešli, nakonec však přislíbili kapli postavit.
Ovšem na slib rychle zapomněli a ke stavbě kaple se neměli. Výzvy nakonec uposlechl pouze jeden z nich, zbožný sedlák Adam Lienert, otec 7 dětí. Ve snu se mu měla zjevit Panna Marie, aby mu tak připomněla slib daný ve žlutickém kostele. Lienert prodal jednoho ze svých 4 koní za 25 zlatých. Za ně si v Toužimi zajistil zedníka. Při cestě navíc našel tři krejcary, které propil se zedníkem na uzavření smlouvy. Část věnoval toužimskému kostelu a ve Žluticích pak domluvil tesaře. Panský úřad v Údrči daroval na stavbu kaple 2 klády na dřevo a 200 cihel.
Tak tomu říkám přesné informace.
Zázračný obraz
Lienert vybral pro kapli na radu žlutického faráře P. Ricka zasvěcení Panně Marii Pomocné, proto dal pro kapli vymalovat u malíře Johanna Wolfganga Richtera, toužimského měšťana, kopii známého zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Obraz byl zhotoven za 8 dnů a stál 9 zlatých. 29. září 1717 byla kaple vysvěcena P. Rickem. Měla obdélníkový půdorys, byla 4 sáhy dlouhá a 2 sáhy široká (cca 7 x 3,5 m).
Zázračný obraz však zafungoval i přesto, že se jednalo o kopii. Nevím, zda-li šlo o ono pověstné „věř a víra tvá tě uzdraví“, o náhodu, nebo o pomoc samotné panenky Marie, ale začaly se dít věci nevídané až zázračné a uzdravení poutníků a jiných zázraků přibývalo jak na běžícím pásu.
Skokovští přemýšleli jak ten zázrak zhodnotit a tak roku 1732 iniciovali u pražského arcibiskupa zřízení vyšetřovací komise na uznání zázraků a prohlášení Skoků za svaté místo. Na podzim 1732 přijela do Žlutic vyšetřovací komise ve složení přísedící arcibiskupské konzistoře Maxmilián Wietrowski a sekretář Johannes Gallasch.
Za účasti Josefa Haberkorna pak 11 dnů vyšetřovala poutníky. Za svou činnost dostali komisaři od panského úřadu odměnu. (Nebo snad to byl úplatek?) 120 zlatých obdržel přísedící Wietrowski a 60 pak jeho sekretář. Komise zaznamenala různá vyslyšení modliteb a zázraky, zejména zázračná uzdravení poutníků z okolí (celkem bylo vyslechnuto 18 měšťanů, řemeslníků a poddaných z okolních měst a vsí).
Například toužimský purkmistr a pekař Albrecht se během krupobití mezi osmou a devátou hodinou večer modlil společně se ženou k Panně Marii ve Skocích, aby uchránila jejich pole. Kroupy padaly velké jako vejce a tak manželka slíbila obětovat dvě svíce po 15 krejcarech. Když bouře přešla, vzali lucernu a šli na pole. Jejich pole bylo jako zázrakem nepoškozeno, okolní pole byla potlučena kroupami.
Je to jasný důkaz, že lokální přívalové deště a kroupy byly i ve středověku.
Z vyslýchaných poutníků se většina modlila za uzdravení, jiní za odpuštění platu za dříví, za uzdravení chromého koně či za ochranu před krupobitím. Na základě šetření byl arcibiskupskou konzistoří „skokopasovský“ obraz P. Marie Pomocné prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 pouze za dobrý a dobročinný, nikoliv za zázračný a milostivý, což však příliv dalších poutníků nijak neomezilo. Konečně obyčejný přísedící arcibiskupské konzistoře nebyl papež, dokonce ani arcibiskup a tak ani nemohl rozhodnout výše.
Zázračné jmění
Věhlas poutního místa a zdejšího obrazu Panny Marie Pomocné se šířil po širokém okolí a dodnes přežívá právě ve známém českém rčení „panenko skákavá“. V následujícím roce 19. září římská kurie povolila při kostele ustavení mariánského bratrstva a povolila vydávání odpustků při mariánských svátcích.
V tomto roce počet poutníků dosáhl již 35.300 osob. Přílivem poutníků a obětních peněz v letech 1728-39 bylo na sbírkách od poutníků shromážděno jmění ve výši 12.522 zlatých.
A bylo na pořádný svatostánek, na pořádný kostel. Za pouhých 11 let. Tak co říkáte? Na počátku, před 22 lety, bylo 25 zlatých sedláka Adama Lienerta za prodej koníka a nalezené 3 krejcary, propité s toužimským zedníkem. Skokovští měli zkrátka čuch, kam a komu strčit zlatku.
Nevím, panenko skákavá,
proč se dnes tak všichni diví, kdeže se ta korupce vzala?
Přece přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno!
MIROSLAV KAZDA
které najdete zde na stránkách www.skoky.eu
A vlastně jakého zázraku se dočkal sedlák Adam Lienert za prodej koně, asi jenom našel ty tři krejcary a ty ještě prochlastal.
Zjistil jsem, že Skočice jsou dvoje, jedny u Plzně a jedny u Strakonic, ale jak vidno, s tou "panenkou skákavou" asi nesouvisí.
