Kdo by takovou lákavou nabídku nebral a zároveň se nesnažil odvést svému chlebodárci dobrou práci? Jenže si asi ťukáte na čelo, že jsem se dnes pomátla a patrně si z vás hloupými žertíky nejapně utahuji. Přesto i tací zaměstnavatelé jsou, resp. tu kdysi byli. O jednom z nich bude dnešní povídání.
Jmenoval se Jindřich Waldes a narodil se roku 1876 v Nemyšli u Tábora do rodiny obchodníka s peřím. Rodina se později přestěhovala do Prahy, kde JW vystudoval obchodní akademii, po jejímž absolvování se stal obchodním cestujícím ve firmě Eduarda Lokesche. Na svých obchodních cestách procestoval nejen Evropu, ale brázdil i Afrikou či Asií, ovládal několik světových jazyků.
V Lokeschově továrně pracoval i jistý Hynek Puc (1856-1938). Ten z Lokeschova podniku odešel a v Holešovicích si zřídil vlastní firmu na kovové štítky, napínáčky, drobné vánoční ozdoby a to pouze s jedním dělníkem a šlapací mašinou. Roku 1902 se k němu přidal právě Jindřich Waldes a 9. 7. 1902 tak spatřila světlo světa firma s názvem Veřejná obchodní společnost Waldes a spol.
Když neznámý šťastlivec Eduard Merzinger sázel do loterie, vůbec netušil, jak se mu změní život a že bude zanedlouho třetím společníkem Waldesky. Štěstěna mu přála a on svým vkladem 20 000 tisíc rakouských korun tak mohl na sklonku r. 1902 vstoupit do rozjíždějící se firmy po boku zmíněné dvojice. Čtvrtým podílníkem se pak stal Sigmund Waldes. Společně přesídlili dílnu do pronajatých prostor v Karlíně.
Hynek Puc byl nápaditý mechanik. Jednou za ním údajně přišla jedna ze zaměstnankyň, aby vymyslel a zařadil do výrobního sortimentu uzavíratelné spínátko, které neodírá šaty. Tehdy vymyslel patentku, která se ihned stala hitem. Ve své usilovnosti nepolevil, byl nejspíš pěkný filuta a koumes (v tom nejlepším slova smyslu), protože časem vymyslel a sestrojil tzv. zakladačku, přístroj, který nahradil titěrnou práci s pinzetou při vkládání pružiny do patentky. Co následovalo, bychom dnes označili příměrem "pěkný fičák“. Stroj nahradil práci až deseti zručných dělnic a firma začala vyvážet své výrobky i do zahraničí. Továrna se stala největší svého druhu v Rakousku-Uhersku.
Jindřich Waldes čerpal zkušenosti od takových osobností, jako byl např. Henry Ford. Sortiment se rozšířil na zipy, knoflíky, šroubování, pletací jehlice, natáčky, sponky. To vše vyráběné pod značkou Koh-i-noor podle bájného diamantu, jehož název v překladu zní Hora světla. Důležitým artiklem byly patentky pro Baťovu obuv. Malá perlička – výroba zahrnovala i jakési dutinky pro odvykání kouření. Ve třicátých letech minulého století vyráběl podnik polovinu světové produkce patentek. A co víc, později koupil JW i firmu svého bývalého šéfa Lokesche.
Oproti mnohým firma přestála i obtížná léta 1. světové války, kdy se musela výroba složitě přeorientovávat na aktuální potřeby zbrojního průmyslu a expandovala se svými pobočkami do evropských měst. Hlavně se sázelo na marketing, reklamu, dobrý nápad ocenil zaměstnavatel třeba dvoutýdenním pobytem v Paříži. Plus zajímavé bonusy uvedené v úvodu článku, to vše prosím i v době hospodářské krize! Však také Waldesovi zaměstnanci měli pověst dříčů a na trhu práce byli žádáni. Při práci byly používány stroje, které jsou v podstatě předchůdci strojů děrnoštítkových.
Jednou plul Jindřich Waldes spokojeně na lodi do Ameriky. Jeho společnost tvořila i herečka Elizabeth Coyensová. Ta si v rozpustilosti přiložila obrovskou reklamní patentku z Waldesky na levé oko. A na svět tak přišla miss KIN, logo firmy známé dodnes. Jen ona dáma v logu firmy pětkrát změnila účes podle aktuálních účesových trendů. Na logu firmy se podílel velký přítel JW František Kupka, který podle Waldesova obrázku namaloval scénku na plátno a Viktor Preissig pak vše graficky zpracoval.
Jindřich Waldes byl velkým mecenášem a sběratelem umění. Kromě obrazů zmíněného F. Kupky vlastnil řadu děl Maxe Švabinského, Antonína Mánesa, nebo Julia Mařáka. Dokonce vlastnil i obraz Karla Škréty z roku 1670. Vše umístil ve své obrazárně na rohu Americké a Koperníkovy ulice na pražských Vinohradech.
Založil i vlastní Muzeum špendlíků a šatních spínadel čítající 70 000 tisíc exponátů, nákup každého z nich schvaloval JW sám. Muzeum ve Vršovicích mohli návštěvníci po domluvě navštívit zdarma. Součástí byl i tzv. Karlštejnský poklad, který muzeum získalo v aukci. Kromě spínadel obsahoval i dvě stříbrné misky z parléřovské sbírky. Též návrhy jehlářských strojů od Leonarda da Vinciho.
Bohužel, závěr života tohoto neobyčejně houževnatého muže, i osud toho, co po něm zbylo, už není tak krásný jako jeho sbírka pláten, ani lesklý a blyštivý jako jeho sponky a patentky. S nástupem fašismu podcenil JW nebezpečí, které hrozilo Židům. Svoji rodinu sice poslal do bezpečí za velkou louži, ale on sám však skončil v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Rodina jej sice vyplatila několika miliony korun, ale cestu do Ameriky už muž nemocný diabetem nepřežil.
Spekuluje se, že než loď roku 1941 dorazila z Lisabonu do Havany, kde měl být předán Američanům, dal mu německý lékař, který ho doprovázel, injekci, po níž Waldes zemřel.
Podnik převzal bratr Sigmund Waldes, ale i tak byl podnik v podstatě pod taktovkou Němců. Ti jej vtáhli do nacistické vojenské výrobní mašinérie, zpřetrhali zahraniční vazby a přejmenovali na Koh-i-noor. 1.1.1946 byla zkonfiskovaná továrna znárodněna, později přešla pod Prago-union. 1. 1. 1994 proběhla privatizace a podnik se tak snaží navázat na původní slávu.
Nepěkný konec měla i vila, v níž byla obrazárna. Poničil ji nálet 14. února 1945, naštěstí křídlo s obrazárnou zůstalo zachováno. Poškozená vila byla po válce zkonfiskována a část obrazů je k vidění v Národní galerii. Nedávno jsem Koperníkovou ulicí procházela na Grébovku, v místě stojí nyní nějaké nově postavené rezidence.
Ještě záhadnější byl konec další Waldesovy vily Marie, stojící též na vinohradských svazích. Vila Marie z r. 1884 sloužila po válce jako škola pro slabozraké. Prošla různými majetkovými převody. Asi dvakrát na konci devadesátých let minulého století záhadně vyhořela a jednoho rána r. 2005 - k velkému překvapení obyvatel sousedních domů i úředníků - už z ní zbyla jen hromada sutin. Místo ní nyní v zahradě stojí novostavba vily jednoho z našich současných miliardářů...
Relativně příznivější osud mělo Waldesovo muzeum založené r. 1916, které původně sídlilo přímo v továrně. Později se přestěhovalo do nádherného obchodního paláce Waldes, postaveného r. 1911 (Moskevská ulice 262/75) s nádhernými plastikami nad vstupem. Muzeum zaniklo r. 1947. Po roce 1948 byly velké prosvětlené místnosti rozpříčkovány na kanceláře KSČ, bizarní místnosti Lidových milicí, včetně nocleháren. Některé předměty skončily v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Slávu se však podařilo přece jen částečně vzkřísit. V současnosti totiž ve Waldesově muzeu sídlí Galerie Deset. Kromě výstav se zde pořádají i koncerty pro obyvatele Prahy 10.
Značka Kooh-i-noor je známa i v souvislosti s českobudějovickými tužkami. Spojitost však mezi těmito podniky nehledejte.
„Svět patří tomu, kdo si jej vezme“ – to jsou slova Jindřicha Waldese, který byl v říjnu 2000 vyznamenán in memoriam prezidentem Václavem Havlem. Tehdy Václavu Havlovi darovali potomci Jindřicha Waldese předmět pocházející z tzv. Karlštejnské sbírky – sponu. Tu jedinou směli odvézt do zámoří v době, kdy prchali před nacistickou zlobou. VH ji daroval Uměleckoprůmyslovému muzeu.
Kdyby tak předměty mohly a uměly vyprávět lidské osudy…
Tolik dnešní vyprávění.
MIA
Co nestačili zničit a vyvrátit nacisti, to dodělali komunisti.
