Uteklo první čtvrtletí a mně čekaly třídní schůzky. A to hned dvakrát. Jedno dítko v tercii (osmá třída) a druhé v sekundě (o rok níž). Oběma vycházelo několik známek ne úplně jasných a ne úplně rodičovskému oku lahodících. Zejména synek se spíš zajímá, co kde lítá, kde jaká kravina se děje, místo aby se plně věnoval studiu.
Občas se sama musím sobě zasmát, když já, zarytá trojkařka, spílám svým dětem, že pokud budou mít jednu jedinou trojku na vysvědčení, udělám jim nevím co. Prostě papežštější než papež.
Děti mi naštěstí moc nevěří.
V ten den D a v hodině H nebylo v nejbližším okolí vůbec možné zaparkovat. Snad celý Zlín se sešel u gymnázia na Lesní čvrti a kdo zažil, tak ví, že je to úplně na kopci, úplně na konci města a dostat se tam rychle městskou je neřešitelný problém. Zaparkovala jsem tak půl kilometru od školy a klusala do kopečka. Naštěstí mám teď trochu trénink...
Cestou jsem potkávala podobně bloudící auta a rodiče, kteří kroužili marně v okolních uličkách, že najdou nějaké místo.
I když jsem školu navštívila už několikrát, pořád mi připadá jako nepochopitelný labyrint. Pavilony různě pospojované krčkama dohromady s pro mě nepochopitelným značením tříd. Třídu jsem proto trefila až na poněkolikáté. Paní učitelka byla jako vždy milá, příjemná a plná pochopení. Abych to zkrátila, při individuálním pohovoru vůbec neřešila synovu téměř trojku z češtiny, ale naopak vyzdvihla jeho ostatní vlohy. Měla spoustu pochopení pro jeho kraviny a vůbec ho považovala za prima kluka.
Dále mě čekala návštěva dceřiny češtinářky. Podle jejího popisu jsem čekala neskutečnou krávu, ale místo toho se na mě zubila příjemná padesátnice. Dceru chválila, smála se její neupejpavé povaze a uznala, že v té třídě s některými trochu bojuje, ale to se spraví. Odcházela jsem s teplem v srdci. Třetí návštěva u paní trochu popletené angličtinářky byla už jen závěrečnou tečkou. Ano, syn dělá trochu bordel, je neposlušný, mlátí s ním puberta – ani jsem nic jiného nečekala. Nicméně je chytrý a hlava otevřená. Slíbila jsem, že s ním promluvím.
Což jsem udělala. Kál se, že se nad sebou zamyslí a bude hodnější. Znám však svoje papenheimské. Déle jak týden mu to nevydrží.
Můj dojem byl vcelku normální. Dozvěděla jsem se jen to, co jsem čekala. Měla jsem ovšem pocit, že na rozdíl od mých školních let, současní učitelé řeší víc, jak se naše děti mají, jak se jim daří, jestli ve škole netrpí, jestli se jim žije dobře. Já jsem byla v době své puberty výstavní „smrad“. Nikdo neřešil, jak se mi žije a jestli mě něco netrápí. Můj syn nejspíš spadá do velmi podobné kategorie, ale jeho každý rozebírá, že je třeba, aby vyzrál, uklidnil se a že to chce rozhodně čas.
Jsem za to ráda. Jen se lituji, že já tento přístup v době svých pekelných puberťáckých let od nikoho nepoznala...
PAVLÍNA
Když starší synek postoupil na střední, s manželem jsme si účast na třídních schůzkách vyměnili.
Od těch dob manžela trápí žaludeční vředy...
Ale konec dobrý, všechno dobré. Všichni tři synkové zdárně vystudovali a na školní doby vzpomínáme s úsměvem.
A účast rodičů na schůzkách? Mizivá, s přibývajícím věkem dítěte téměř nulová, loni jsme byli ve třídě jen tři. A jak už psala Olivka - od těch bezproblémových....
U nás chodí na rodičovské schůzky všichni, kolikrát i oba rodičovské páry. Když nemůžou, pošlou babičku. Ale možná je to tím, že kluk chodí na soukromou školu a rodiče se zajímají, za co platí...
taky nás byla na prvním stupni plná třída a v maturitním ročníku se člověk v tý prázdný třídě pomalu bál.
ač jsem za těch 14 let nevynechala jediný, tak jsem taky nepochybně vypadala jako flákač, protože zkuste bejt ve 4 třídách najednou
jinak třídní schůzky jsem upřímně nesnášela, fakt si užívám, že se mě to letos prvně netýká. na stepování ve frontách před kabinetama jsem krom jedné návštěvy chemikáře neměla nikdy morálku, takže jsem vždy vyslechla hlášení třídního učitele, vyzvedla papírek s prospěchem a když jsem byla mimořádně dobře naložena, tak vyčkala příchochu vybraných vyučujících dle rozpisu.
). Nakonec jak dítko prospívá, vím z žákovský, vovlivnit způsob výuky nebo klasifikace se ani nepokouším, protože za léta rodičovskýho působení a další léta strávený ve školský radě už jsem dávno pochopil, že policajt, doktor a učitel si do svý práce kecat nenechaj 
. Dětem, pokud si stěžujou na nepochopitelný pedagogovo konání, říkám: "Zvykej si, je to příprava na život. Učitel je tvůj nadřízenej, tvůj šéf. Nemusíš souhlast s tím, co říká / dělá a jak to říká / dělá. Můžeš mu to dokonce zkusit v nějaký vhodný chvíli slušným způsobem říct, ale nečekej, že se něco změní, vobvykle nic. V každým případě se nauč respektovat i člověka, se kterým nesouhlasíš a vo kterým si dokonce myslíš, že je úplně blbej. Nauč se i pod jeho vedením podávat co nejlepší výkon. Budeš tohle umění potřebovat celej život. Říká se tomu mezilidský vztahy na pracovišti." 
Jen škoda toho kluka. To byl výstavní kousek do výlohy proti střídavý péči. Hrál to na obě strany tak dokonale, až na to dojel sám.
Vždycky jsem vyslechla třídní, a na postávání ve frontách u kabinetů nebo tříd ostatních kantorek neměla sílu, chuť a ani čas. Z žákovské jsem všechno věděla, a pokud by nějaká učitelka tak moc toužila po osobním kontaktu, měla mi to napsat nebo zavolat.
Třídní schůzky, a ještě lépe hovorové hodiny, jsou ideální pro ty rodiče, co se rádi poslouchají. Být za takovými rodiči ve frontě je opravdovou zkouškou trpělivosti.
Rok a půl na to už to třídní řekla víceméně na plnou hubu natvrdo.... Ale je fakt, že na gymplu rodiče na rodičáky chodili... Na střední škole druhého syna jsem tam byla naposled jedna ze tří, co přišli. Na posledním jsem nebyla - vyšel nám souběžně s tím, co jsme měli ve škole. Průměrná účast - pět rodičů na třídu.A jak píšete, ti, co chtějí slyšet chválu, přijdou. Ti, co nechtějí slyšet stížnosti, zůstanou doma. Jo a ještě chodí ti, co jdou seřvat učitele nebo si stěžovat do ředitelny... :-). A tak bojujeme Do fronty před kabinetem jsem se postavila jen jednou, na gymplu, a nevydržela jsem a odešla po zjištění, že přede mnou stojí matka premiantky. Fronty nesnáším, tak jsem si to víckrát nezopakovala.
Ze studentského webu jsme měli přehled. Jen jednou, když byl problém s matematikou a hrozilo opakování ročníku, zašla jsem za matikářkou, mimo rodičák. Řekla bych, že to pomohlo. Viděla zájem, snahu, a tak byla ochotná taky pomoct a kluk prošel.
Ze studentského webu jsme měli přehled.
ty přístupový údaje pokaždý okamžitě ztratila. no, myšákův reparát z latiny mě vyškolil...
Na odchodu jsem jí kabelkou smetla ze stolu vázičku a pak sbírala střepy. Doma jsem si musela dát panáka na uklidnění. No, nakonec holka nepropadla.
Jo, dětičky.
Já si tehdy zajela k benzince kousek od gymplu a koupila nějaké čokoládové bonbony v pytlíku. Asi jsem nebyla první matka, pumpařka u pokladny zkušeně pronesla Jedete ze školy, co..:-) Bonbony jsem doslova vdechla během čtvrthodky, než jsem dojela domů.
no, myšákův reparát z latiny mě vyškolil...
Jo, dětičky..bych mohla vyprávět. Šroubek a jeho ležérní styl, s kterým požádal jeden večer o spolupráci na práci o islámu, o spoustě stran a předepsané formě. Bohužel nestíhla, nahrnulo "SE" toho moc, navíc měl, jaká to nemilá náhoda, psát ještě jednu takovou podobnou práci o něčem jiném, mám pocit, že šlo o meziválečnou literaturu. A k tomu, hleďme, se měl našprtat na přezkoušení z nevím čeho. Všechny práce měly jedno společné - deadline nazítří. Následovalo logické výchovné co sis navařil, to si sněz. Protože ho znám, jen pro jistotu jsem se optala co nejhoršího se může stát, když to nebude mít. Nepustí mě k maturitě.
No, tak sestra do tří psala meziválečnou literaturu. Já do sedmi islám a on se celou noc šprtal. Pak se nalil zeleným čajem, já zatím tiskla a sešívala a v půl osmé jsem ho naložila do auta, protože jsem nechtěla riskovat, že se vybourá. Pak jsem, naprosto nepoužitelná, jen čekala na sms, jak to dopadlo. No dobře, ale už jsme mu to obě párkrát otřískaly o hlavu.
