Život s alkoholikem. Život s těžkou koulí připoutanou k vaší noze. Život na houpačce. Život samotáře ve dvou. Alkoholismus je to lékařská diagnóza nemoci, kterou si člověk přivodí sám, dobrovolně, protože mu ona neřest "chutná". Nikdy jsem ještě neslyšela, že by někdo užíval pelyněk, přepíjel se octem, případně ujedl suchým chlebem…
Bohužel, tahle nejstarší metla lidstva je také nejvíc tolerovaná a omlouvaná. Spíš vyženeme kuřáka, než opilce – alkohol se většinou toleruje do totální devastace tolerujícího. Ale – tohle všechno všichni znáte, pochybuji, že existuje někdo, kdo ještě nepřišel do styku s pijanem (že má ta čeština ale výrazů, jistě si nejméně na pár dalších vzpomenete).
Pokusím se vám napsat návod na soužití s někým, kdo mimo ono pití nemá mnoho jiných vad, ale předem ještě bych chtěla upozornit, že:
- Pokud se seznámíte s někým, kdo tyhle dispozice má a nejste k němu už „osudově“ vázány – prchejte, nepoutejte se, nemá to cenu. Pokud někdo přestane pít, a opravdu už nezačne, je hoden být uznáván jako fantastická výjimka, potvrzené pravidlo. Nejspíš však budete mít kliku na ty normální, co v tom jedou, jedou, pojedou….
- Pokud se stalo a jste už „jedna rodina“, rozvažujte alespoň vy hlavou střízlivou. To znamená – nerozčílenou, neběsnící, neuplakanou, neuzoufanou. Rozvažte si, než cokoliv uděláte, všechna pro i proti. Bohužel, jedinou jistotu nejspíš máte: že on bude pít i nadále, ať slibuje co slibuje. Takže si zvažte, jak dalece jste na sobě závislí, respektive vy na něm. Já vím, kolikrát je to otec, živitel rodiny; případně manžel, „jinak velmi milující“… Snažte si představit prognózu – pokud jí poměrně zdravě, pokud má dobrý kořínek, může stejným způsobem života klidně existovat i 50 let dalších. Vydržíte to i vy? Snášet všechny průvodní jevy? Těch 50 let? Stojí vám to skutečně za to?
- Nebudu se zmiňovat o totálních hrubcích, hádavcích, demoliční četě v jednom, o někom, kdo vám sebere poslední košili z těla, aby ji vyměnil za panáka… To snad nehodlá dobrovolně snášet žádná. A pokud ano, měla by být zbavena svéprávnosti.
- Ale jsou situace, kdy je žena nejprve shovívavá, později stále věřící a doufající, ještě později rezignující, ta, která raději obětuje všechny své kontakty a myslí, že už je pro ni cesta jen jedna jediná – vydržet a nějak přežít.
- Nebo, což je stejně zlé, mladá manželka s malými dětmi, existenčně na onom alkoholikovi závislá. Ta si také říká, že přeci nemůže sebrat děti do náruče a odejít někam do světa… V takových případech se s n a d dá s takovým člověkem žít, dokážeme-li se přemoci a tvrdě (sama k sobě, a:
dodržovat jistá pravidla:
- s opilým se nehádat – výsledek je jen jeho větší řádění, stejně si nejspíš nebude nic pamatovat a pokud něco slíbí, tak to pak nejspíš popře;
- pokud možno mu jít z cesty – raději spát tu noc jinde (třebas v obýváku :-))),
- druhý den nezačít výčitkami – když to nezabralo dodnes, těžko to zabere teď, zbytečně se rozčiluješ, tvoje nervy jdou do háje, on si stejně žije dál svým stylem
- nevyhrožovat! uvědom si, že čímkoli budeš vyhrožovat a nesplníš to, tím si jen sama ubližuješ, protože pak už si z tebe opravdu nic nedělá!
- dále – uvědom si, co od něj můžeš chtít a co ne: jednoznačně nebudeš chtít od kominíka opravit počítač (pokud to není zrovna jeho koníček), tak nepožaduj nic, o čem dopředu nevíš, že to opravdu dokáže, zvládne, případně mu to nebude totálně proti srsti;
- zařiď si poznenáhlu vlastní život – jsi-li starší, tj. s velkými dětmi případně už bez dětí, najdi si své zájmy, snaž si vytvořit své zázemí, kde budeš šťastná;
- pokud máš malé děti, nebo děti, které už vše sledují, ale ještě vyžadují rodičovskou péči – rozumně si většími promluv. Tohle není věc, která se má zakrývat. Ber to jako život s postiženým – prostě stav je takový a nemá cenu ho nějak maskovat. Lépe se bude dětem žít, když budou vědět, že mají prostě smůlu na jednoho rodiče, ale je tu druhý, hodný, milující (píšu to takhle, protože v současné době se občas vyskytne i opíjející se maminka), který jim svou láskou a věnováním se vše vynahradí. A jsou tu ještě prarodiče, kamarádi a kamarádky…
- pokud se ti podaří nějak eliminovat – jakoby zapouzdřit - tuhle ošklivou věc (takhle se to přeci děje v těle – i náš organismus se brání podobným způsobem!), jsi na nejlepší cestě se psychicky postavit na vlastní nohy. A od toho psychického jistě časem – u všech kategorií, prosím! – je možno přejít k osamostatnění opravdovému.
Tenhle návod je jen jakýmsi návodem na dočasné řešení. Vaše další možnosti jsou několikeré: buď (což je nepravděpodobné) dotyčný přestane a stane se fantastickým partnerem, nebo bude pokračovat (což je nejčastější), a vy se musíte konečně postavit na vlastní nohy. Berte to tak – jsou lidé, kteří najednou ochrnuli, nemohou strašně moc věcí – ale přeci nerezignují. Dokážou se s osudem porvat a vytvořit si vlastní plnohodnotný svět.
Tak proč byste to vzdávaly zrovna vy?
Hodně štěstí,
d@niela
Komentáře
čtu, tisknu : Milena12
a hned předám sestře.
díky moc!
díky moc!
říjen 30, 2014 09:19
osudový člověk : pipka
Jo, znám. Rozuměli jsme si bez řečí, stačil oka mžik a věděli jsme, co se druhému honí hlavou. Oba stejně založení, stejná "dynamika prožívání", názory na svět okolo...jenže v jeho životě tragédie, které nedokázal zvládat jinak než s pomocí trávy a alkoholu. Nejdřív mne to neovlivňovalo, nechtěla jsem si ho brát. Ale časem jsme spolu tak prorostli v jedno, že když se jednou za dva, tři měsíce zřídil totálně (nejen do otupění toho co v něm hlodalo z minulosti) tak mi to strašně vadilo, najednou byl hrubý (slovně), jiný člověk, kopal kolem sebe jako by se bál uvěřit tomu, že by mohl žít normálně. Návod jsem nikdy nedokázala dodržet, ani mlčet, ani nevyčítat, ani nepožadovat... Vystřízlivěl, opět z něj byl ten usměvavej člověk mojí krve, a usmíval se i tomu, že ho vůbec beru vážně když se napije. No, pak jsem si řekla, že jsou to DVA lidi, a chci li jednoho, musím žít i s tím druhým, ale toho nechci. Ta loď se potápěla, a řekla jsem si, že nemám sílu držet nad hladinou dva, a buď odejdu nebo se utopím. A tak se i stalo. Mám už jinej život, ale v celém mojem životě tohle byl člověk, se kterým jsem si jinak rozuměla beze slov a chápaly jsme se jak dvojčata...ale bohužel, jenom s tím "jedním", tím střízlivým.. Holt jde o to, jak si to člověk v hlavě srovná. I jsem věděla, že budu za tu zlou, co ho nechá, před všemi, on se prostě jen "napije" přece, nebil mne, pracoval... Prostě jsem to přijala i tak, že to musím udělat. Ne každej, koho milujeme, je zároveň člověk, se kterým se dá utvořit rodina a celý život v klidu žít. A tak mu přeju vše nej, a myslím na něj, ale svůj život jsem s ním spojit nedokázala, ze strachu, z rozumu...?
říjen 30, 2014 09:54
Všeobecná rada : kim
Dřív než si necháte napsat antidepresiva, tak se ujistěte jestli není blízko vás nějaký blbec. Vždycky když je nějaká příčina tak následuje důsledek. Ten kdo žije s alkoholikem, gemblérem, agresivním manipulátorem,kurevníkem a lenochem tak onemocní. Platí to taky pro vztahy na pracovišti a sousedy. No je toho víc, třeba návštěva zloděje, chudoba, nespravedlnost, ale většinou jde příčinu odstranit a předejít důsledku. Správná volba mi spřijemní život. Nejdříve jsem se musela naučit problém pojmenovat a to nahlas.
říjen 30, 2014 10:11
pipka : mamča
Tvoje slova "Ne každej, koho milujeme, je zároveň člověk, se kterým se dá utvořit rodina a celý život v klidu žít. A tak mu přeju vše nej, a myslím na něj, ale svůj život jsem s ním spojit nedokázala, ze strachu, z rozumu...?"
tesat do kamene.
Překvapivě, i takovej pro jednu "osudovej člověk" (leč nezvladatelnej) k sobě jednou najde ten chybějící "dílek puzzle" a s ní dokáže vytvořit normální fungující rodinu, bez chlastu, drog a jiných berliček.
Až jsem se podivila, když jsem po mnoha letech potkala někdejšího bouřliváka. Je z něj vzorný syn, otec a dědeček, postavil dům, zasadil strom, zplodil potomka...a na svoje mládí hledí zpětně s úsměvem.
tesat do kamene.
Překvapivě, i takovej pro jednu "osudovej člověk" (leč nezvladatelnej) k sobě jednou najde ten chybějící "dílek puzzle" a s ní dokáže vytvořit normální fungující rodinu, bez chlastu, drog a jiných berliček.
Až jsem se podivila, když jsem po mnoha letech potkala někdejšího bouřliváka. Je z něj vzorný syn, otec a dědeček, postavil dům, zasadil strom, zplodil potomka...a na svoje mládí hledí zpětně s úsměvem.
říjen 30, 2014 11:09
vyrostla jsem v rodině : Ivča
alkoholika. Nevím, na co máma celý život čekala.. Kvůli dětem nechtěla rozbíjet rodinu..ale díky tátovi se nikdy nikam nedostala, nemohla cestovat, na nic nebyly peníze, promarněný život... Jsou manželé dosud, ale nemůžou vedle sebe projít, aby se nepoštěkali...
A přesně podle tohoto mustru jsem se vdala i já. Napřed jen občas zašel na pivo s kamarády, pak přidával... Do závislosti na alkoholu se přidal i gambling. Já naštěstí sílu odejít našla... Takže děti měly možnost poznat, co je klidná domácnost... Tyhle dvě životní zkušenosti mi vypěstovaly radar na chlapy, co se rádi napijí... Stačí mi pohled do očí takového mužského, jeho tělesný pach ... a dělá se mi fyzicky zle... Škoda, že se s touto intuicí nerodíme..asi by to spoustě lidí ušetřilo mnoho trápení...
A přesně podle tohoto mustru jsem se vdala i já. Napřed jen občas zašel na pivo s kamarády, pak přidával... Do závislosti na alkoholu se přidal i gambling. Já naštěstí sílu odejít našla... Takže děti měly možnost poznat, co je klidná domácnost... Tyhle dvě životní zkušenosti mi vypěstovaly radar na chlapy, co se rádi napijí... Stačí mi pohled do očí takového mužského, jeho tělesný pach ... a dělá se mi fyzicky zle... Škoda, že se s touto intuicí nerodíme..asi by to spoustě lidí ušetřilo mnoho trápení...
říjen 30, 2014 21:17
... : mikin
Jezismarja, ja se podle toho nadpisu lekl, ze je to o politice….. 
říjen 31, 2014 06:17
