V tom je právě ten problém... Ano, my tu vždy řešíme problém jen z té jedné strany, nemáme možnost zjistit, jak to opravdu bylo, jestli ten kretén, co chudince naflákal, sebral všechno, vyhodil ji z bytu, a vůbec - je taaaak moc zlej, a nebo jestli to nebylo trochu jinak, jestli - no však víte, jak to může být z pohledu druhého.
Ahoj Danielo,
omlouvám se, že odpovídám až teď, ale poslední dobou mi nějak začíná ubývat nálada na komunikaci. Chtěla jsi můj názor na „problémy ve výběru partnerů" - tady ho máš:
Hlavní jádro problému vidím v tom, že si lidé vybírají partnery podle hodnot, které jsou na první pohled zřejmé. Člověka při výběru partnera bohužel většinou nezajímá, jak dovede být zodpovědný, jaké má postoje ohledně rodinného života, jestli je upřímný, nebo čestný, zda si dovede na věci vytvářet samostatný názor, nebo jen tupě kopíruje aktuálně módní dogmata a tak dále. Mnohem více ho zajímá, jak se potencionální partner dovede vyjadřovat ve společnosti (jestli dovede být bavičem, nebo „top samcem", ke kterému celá společnost vzhlíží), jak se obléká, kolik vydělává a mnoho dalších věcí, které ale neurčují charakter člověka, či vhodnost jeho osobnosti, k osobnosti hledajícího. Dalo by se říci, že si člověk často vybírá partnera ne podle svých potřeb, ale podle toho, co na něj řeknou kamarádky, nebo kamarádi - samozřejmě, píši s částečnou nadsázkou.
K tomu se pak přidá očekávání (například ženy obvykle předpokládají, že svého partnera změní, čímž začnou vztah kazit, protože chlap naopak očekává, že ho nikdo měnit nebude) a přetvářka, hlavně v začátku vztahu (často bývá, že partneři minimálně v počátcích vztahů skrývají své nedostatky, tváří se jako lepší lidé, než jakými ve skutečnosti jsou). Je jasné, že když tyto faktory nějakou dobu působí, „probuzení" bývá tvrdé a začínají stížnosti. Kdyby se lidé před svými potencionálními partnery nepřetvařovali (ať už z pohledu požadavků, či z hlediska věcí, které sami nabízejí), ubylo by mnoho problémů, protože by byl mnohem větší prostor pro to, aby si člověk našel partnera, který jeho skutečným požadavkům bude vyhovovat.
A je tu ještě další věc, která vztahům nesvědčí. Lidé se bojí být k partnerům upřímní. Musím říci, že to z větší části pozoruji u žen. Mám teď na mysli takovou upřímnost, kdy partnerovi sdělíš, když tě něco trápí. Lidé by měli ve vztahu mluvit o problémech, které mají. Problém je v tom, že místo toho, aby o nějakém nedostatku řekli (měl bych spíše napsat „řekly") partnerovi (tedy člověku, kterého se problém bezprostředně týká), rozeberou ho se svými přáteli a samozřejmě pouze z jednoho úhlu pohledu (čímž zamezují tomu, aby jim přátelé poskytli objektivní pohled - vidím tento fakt, i ve tvém textu - píšeš o partnerech čtenářek Kudlanky, jako kreténech a neřádech.
Jak ale můžeš vědět, že to opravdu kreténi a neřádi jsou? Jak můžeš soudit, podle jednostranně podaného příběhu? Nebo ses ptala i na názor druhé strany?).
Jaké je řešení? Chovat se trochu racionálně, i když máš pocit, že se ti z někoho podlamují nohy. Říci si, že to, co vidíš na první pohled, nemusí a daném člověku vypovídat vůbec nic. A také mít reálné požadavky a dát je včas najevo. Netvářit se v počátku vztahu, jako nenáročná otrokyně, ochotná přijmout a splnit skoro cokoliv a v průběhu vztahu se najednou začít obracet na nesnášenlivou fůrii, která spustí hysterickou scénu pokaždé, když není po jejím.
A ještě jedna věc, která je dosti důležitá - poslouchat to, co říká partner a ne své emoce. Žena může celý den řešit, proč se s ní její partner nějaký den nechce moc bavit. Ten partner jí mohl několikrát říci, že nemá dobrou náladu a ať ho nechá v klidu, ale žena toto vyjádření „přeslechne", protože jí emoce říkají, že je něco v nepořádku a ona by to měla řešit - jistě, měla by to řešit jediným způsobem - měla by ho nechat v klidu a pohovořit si o tom s ním později, pokud ale bude chtít (je docela možné, že ani nebude vědět, proč špatnou náladu měl).
Není tedy pravda, jak se všeobecně tvrdí, že neposlouchají pouze muži. Kdyby partneři mezi sebou uměli efektivně sdělovat své myšlenky tak, aby je ten druhý pochopil, ubyla by další nekonečná řada problémů. Jenže to by se lidé museli naučit naslouchat druhému, nejen sami sobě, svému vnitřnímu přesvědčení, nebo přání.
Ač to bude znít divně, největším problémem vztahů, jsou emoce a neschopnost s nimi pracovat a oddělit je od reálných fakt.
Zdraví tě Lukáš
Ale rodiče těch, kteří nejsou zrovna výkvětoví, ti do školy nejdou, jejich zájem ně někde jinde.
Ale do toho nám nic není
Co se výběru partnera týče, dřív vybírali protějšky svým dětem rodiče. A řádně je prokádrovali. Jenže to už se asi nevrátí, že. Někdy to vyšlo, jindy ne, a že nebylo dřív tolik rozvoduů - inu dřív to nebylo tak jednoduché, nešlo to jako na běžícím páse jako dnes. Ruku na srdce - kdo jsme si toho svého prověřovali tak, jak píše Lukáš ? Že ženy dávají přednost mužům, kteří je a jejich děti dokáží zajistit, to je v nás zakódováno z dob minulých, kdy to bylo téměř nezbytností k přežití. Snad se toho jednou zbavíme. Vyžírky vypočítavé do toho nepočítám. Chlapi by zase většinou nejraději vnadnou blondýnu - no co, je na ně pěkný pohled. A pokud není jenom k dívání...
to NČ: Částečně to tak funguje, samozřejmě. Ne každý si ale vybere dacana (či dacanku) z nouze. Často se také stane, že si někdo vybere dacana z toho důvodu, že na první pohled jako dacan nepůsobí a jeho dacanství se objeví v průběhu vztahu (nebo při hlubším zkoumání). Problém ale je, že takový dacan změnit nejde a pokud jeho partner (ka) není spokojen (a), měli by vztah ukončit a hledat vhodnější protějšek.
to Jasmina: Máš štěstí, že patříš do té skupiny vyvolených, která se naučila k hledání partnera a partnerství přistupovat racionálně (nevím ovšem, do jaké míry). Bohužel, mnoho jiných lidí toto štěstí nemá a to ani ve vyšším věku. Píši o štěstí, ale asi bych měl psát o vůli.
Práce s emocemi je jistě dlouhodobá záležitost, ale pokud se je naučíš oddělovat od racionálních fakt, můžeš je (spíše asi zpětně) analyzovat a pokud se na jejich základě zachováš nevhodně (způsobíš sobě, nebo partnerovi škodu, která by v případě rozumného jednání způsobena nebyla) a někdy v budoucnu nastane obdobná situace, můžeš ji díky této analýze vyřešit lépe.
Samozřejmě netvrdím, že není problém 100%ně kontrolovat své emoce - neznám asi nikoho, kdo by to uměl.
Jinak si ale myslím, že se pracovat s emocemi může naučit jak cholerik, tak i flegmatik (je pravda, že cholerik asi bude mít více práce sám se sebou).
to Gita: Máš pravdu, to je možná jeden z důvodů, proč se bojí být upřímní. Jen abychom proboha nepodrásali partnerovo ego - CHYBA!
to Míša 2: I když se vyvíjejí jiným směrem, může vztah fungovat, pokud si uvědomí, že jsou partneři a ne jedna bytost (samozřejmě, pokud jejich proměna nekomplikuje fungování života - pokud se někdo vyvine například v agresivního alkoholika, problém je).
Častou chybou ale je, že když se dva lidé dají dohromady, začnou se navzájem brát jako majetek a začnou toho druhého brát jako neoddělitelnou součást sebe. Člověk je ale samostatně fungující jednotka, se svými zájmy, vrtochy, emocemi a náladami a tak je k němu třeba přistupovat. Svět není vystřižen z romantických příběhů pro nedospělé slečny, což si lidé často neuvědomují - ke své škodě.
to Kamila: Myslím, že mám v pětadvaceti letech na zahořklost ještě dostatek času. Spíše bych to naval rezignací a určitou nechutí. Rezignací na vztahy a nechutí vůči lidem.
S poslední přítelkyní jsme se rozešli před necelými dvěma lety a jsme přátelé a pravidelně se vídáme - nemyslím si, že bych byl vůči její osobě nějak zaujatý.
Ohledně kádrování - obávám se, že si dříve rodiče pořádně proklepli hlavně majetek potencionálního ženicha, či potencionální nevěsty. Proklepnutí charakter bylo na podobně bídné úrovni, jako je dnes a spočívalo hlavne v tom, "co o něm (o ní) kdo řekl".
