Poslala jsem pár kamarádům (těm, co nemají strach z kudlanek), dotaz. Že se jich chci zeptat na názor "z druhé strany", ze "strany silnějšího pohlaví", které je na Kudlance občas obžalováváno z trapičství. I když občas je to i obráceně, ale to opravdu jen občas.

     Ptala jsem se, proč si "hodná buchtička" nebo "hodnej trouba" - hledají protipól (tedy ona chce chlapa "dívkaře", jeho zas vábí "radodajka"),  ale brzo pak zoufale naříkají a přenešťastně se ptají: "proč on/a mě nemá rád/a, když já sem tak hodnej/á?" (Přiznávám, že v některých případech mě tyhle dotazy  už téměř přivádějí do epileptického záchvatu.)

A ještě jsem připsala:

     Myslíš, že se dá hysterie a nedisciplinovanost odnaučit? Jak říkám, mám tč. pár děvuch - každá si našla nevhodného partnera, teď mají dítě/děti... a v zoufalství lítají mezi sebevraždami, prášky, hysterickými scénami... Snažím se je nějak usměrnit, poradit, pomoci; trošku se to daří, OK, jsou to všechno holky moc hodný, snaživý - ale mám někdy pocit, jako bych učila abecedu, kterou má umět každý prvňáček, dospělého tvora!  

     Ten začarovaný bludný kořen je v tom, že snad i na obyčejnou škrabku na nádobí se dává manuál - ale na manželství a výchovu dětí ne. To se nikde neučí, bohužel. Jo, vydává se kvantum "kněh s partnerskýma návodama", ale nemyslím, že v nich je to pravé ořechové... A když tohle umění nezvládli jejich rodiče, jak to mají pak zvládnout oni? Stejné je to i s většinou "poraden". Málokdo si uvědomuje, že je především klient, jeden z těch, bez kterých by dotyčná poradna "nevydělávala". A tak, jak je to i jinde ve světě, si poradny své klienty "pěstují"... Je to jak v onom prastarém židovském ftipu, kdy nadšený syn-právník referuje po prvním pracovním dni svému otci-právníkovi: "Tatínku, sem děsnej frajer! Představ si, že se mi povedlo uzavřít kauzu, kterou ty jsi řešil dvacet let!" Tatík jen otočil oči k nebesům a zalkal: "Cos to udělal?! Co myslíš, že nás těch dvacet let živilo??!" (Nu, neberte to tak vážně, ale ....)

       Chyba je snad i v tom, že my ženské (na rozdíl od vás, silných a statečných mužů) až moc uvažujeme, nad vším hloubáme; samy si tak děláme všechno podstatně složitější, než to je... Nejlépe bych situaci ilustrovala dalším fousatým ftípkem na téma "Deník jeho a její", kdy ona na celou stránku přemýšlí, čím že ho asi mohla chudáčka tak naštvat,  jak je zoufalá, jakou on má dnes špatnou náladu ... Dělá mu tedy pomyšlení... A on ve svém zápisu jen suše konstatuje, že "Sparta sice prohrála, ale dobře sem si za..." 

      Nu, budu vám tu na pokračování pár oněch dopisů  otiskovat -  jsou  velmi zajímavé....

Milá Danielo,

     musím přiznat, žes mne žádostí o „pohled z druhé strany" pořádně zaskočila. Nejsem žádnej doktor Oplzák, jak sám sebe žertem nazýval, a necítím se povolán a vzdělán k tomu, abych rozdával rady. Ale, protože tobě je těžko odolat, chci říct odmítnout, tady to tedy je. Já vím, že mne spousta lidí za tohle sprdne, ale co poděláš.

      Já si totiž myslím, že to nejdůležitější - je, jak říká tzv. americká modlitba:

Bože, dej mi rozeznat, co změnit můžu,

a pomoz mi to změnit,

dej mi poznat, co změnit nemůžu

a pomoz mi to akceptovat.

(K tomu se dodává:

a pomoz mi schovat těla těch, kdo se mnou nesouhlasí.)

      Ale vážně. Nedělám si ani trochu nároků na souhlas všech, ostatně, jak z matematiky známo, výjimka potvrzuje pravidlo. Protivy se přitahují, to je fakt už z fyziky známý, a platí to i v životě lidském. Ovšem, na rozdíl od fyziky, to nikam nevede.  Ženy jsou přitahovány muži „do světa", ale pro ty je právě změna život, a pokud se nezmění, budou znovu hledat jen a jen změnu. Totéž platí i pro muže, přitahované ženami větroplaškami, samozřejmě. Ale bohužel, mnozí a mnohé si myslí, že právě oni toho druhého přetvoří k obrazu svému.

     Nu, zázraky se stávají, ale ne moc často; změna celkového přístupu k životu je jediná cesta. A jak se ta změna stane? Buď do té moudrosti zestárnou v tom prvním manželství, byť plném neporozumění, nebo, což si myslím je častější, sice si uvědomí, o co v životě jde, ale vztah je tak rozvrácený, že se zachránit nedá a musí se začít znova.

     Někdo na to moudro přijde už při prvním pokusu, někdo při druhém, někdo nikdy.  A někdo už je „moudrý"  na první pokus a nepotřebuje se učit nic. Ví, co je a není důležité, a hlavně - je plný tolerance a umí odpouštět.  A taky umí vychovávat, jako si Anička vychovala mne. Bože, jaký já byl blbec... (ne že bych byl už teď děda Vševěda).

     A tak dneska tvrdím, že jediný, možný a správný základ vztahu je partnerství, přátelství; láska je ve frontě až za tím. Láska planoucí rychle shoří a vyhasne, láska založená na přátelství vydrží. To si myslím já.

     A tak se s Aničkou těšíme jeden  na druhého, i když už jsme spolu 29 let, pořád máme o čem mluvit; já znám, i když jen jménem, všechny její spolupracovníky a spolupracovnice. Ona nezná moje, ale to bude tím, že je neznám ani já.

     V mém zaměstnání řidiče z povolání jsem na cestách opuštěný, ale snad i proto se těším domů a proto jsem i přestal s psaním. Když jsem doma, jsem radši s ní než s klávesnicí, no a když jsem na cestách, jsem příliš unavený u „ublbaný" nudou cest, že chci být baven.

     Díky mobilu si můžeme povídat, i když jsem daleko od domova, a to povídání je pro nás důležité. A jak jsme právě s překvapením zjistili, asi je ta komunikace opravdu důležitá, protože naše čerstvá snacha toho ví z našeho života a ze života syna Petra tolik, že je to neuvěřitelné. Asi s Petrem „komunikují". A to je dobře, dnešní svět právě nedostatkem komunikace trpí.

     Čili, abych to shrnul, nářky těch, kteří a které jsou na toho druhého tak hóódní, a on/ona je přesto nemá rád/ráda, jsou jen a jen nářky, co nikam nevedou. Protože jediný způsob, jak s tou svou protivou být, je stát se takovým, jako je ona/on. Zkrátka, abych se do toho moc nezamotal, anděl čerta nezmění a jediný způsob, jak s čertem být, je - stát se takovým, jako je on. Jenže, to je právě to, co nemůže a nechce...

     Tak, a teď se do mne dejte, každopádně zdravím vás všechny moc a moc - Michal 

mám z toho trochu depku, : ivanka

ale když opravdu člověk ví většinou "až pak", jak se měl chovat...
Pokud to tedy vůbec ví.
Jsem zvědavá na další názorů našich milých páníčků

říjen 01, 2007 20:35