Vždycky, když někde visí parte, bývá tam napsáno, že např. po delší nemoci zemřela manželka, dcera, sestra, švagrová, maminka, teta Marie Vokurková... atd. atd. Vždycky mi to přišlo legrační, protože to vypadá - takhle napsané - že po delší nemoci náhle zemřelo nejmíň deset lidí. Ale není tomu tak, zemřela jen jedna paní, která měla víc příbuzných a osob blízkých.
Když byly moje děti malé, jezdívala jsem s nimi ke svojí tetě na chatu na Sázavě. Ta teta byla manželkou mého strýce, který byl bratr mého otce. Někdy s námi jezdila i moje máma. Moje děti z toho byly úplně vyjevený, protože, když se rodina sešla, každej říkal každýmu jinak. Nedosti na tom, že já říkala jejich babičce "mami", mí bratranci a sestřenice ji oslovovali "teto", přičemž pro jejich děti jsem byla teta jednak já, jednak moje máma, a zase jejich babička - tedy moje teta, byla pro jejich rodiče "mami".
Moje děti z toho byly vyjevené a neustále se tím zabývaly a hloubaly nad tím, jak je to vůbec možný. Když se řeklo "zavolej tetu", tak následoval dotaz, zda tetu maminku, či tetu babičku, či tetu tetu.
Moc jsme se u toho vyvztekali. No - a teď jsem si na to vzpomněla.
Totiž, už tu bylo řečeno, že "-doktor" je můj příbuzný. Jelikož jsme skoro stejně staří, považovali jsme se za bratrance a sestřenici... ale není tomu tak. Můj dědeček - otec mé maminky - byl bratr jeho tatínka (doktorova tatínka), takže doktor je můj strýc.
A já jsem sestřenice jeho dětí, které jsou mladší než moje děti...
Když jsem tuhle něco hledala, objevila jsem staré fotky a na jedné z nich byla komplet celá rodina na výletě na hradě Střekově. Je tam prababička a pradědeček, jejich synové a ženy jejich synů, jedna z nich je moje babička - to je ta, která drží na klíně moji mámu, které byly tenkrát asi tři roky.
Doktor ještě nebyl naživu a já už vůbec ne.
Tu fotku jsem mu přeposlala a pak jsme se dohadovali "who is who". Pod pojmy babička, dědeček, prababička, pradědeček, strýc, teta a tak podobně, jsme každý měli na mysli někoho jiného. Docela se u toho vyblbneme, než se dohodneme, že né ten dědeček, co byl strejda, ale ten dědeček, co byl pradědeček, že teta Milka byla maminka, zatímco teta Máňa byla babička.
Už se to začíná vykristalizovávat, takže můj bratrancostrýc ví, že hovořím-li o dědečkovi, mám na mysli jeho strýce Františka a když on hovoří o dědečkovi, má na mysli mého pradědečka. A tak si říkám, jaké zmatky musely vznikat v opravdu velkých rodinách, kde všichni měli spoustu dětí a nesčetně dalších příbuzných - a jestli se v tom vůbec někdo dokázal vyznat.
Asi jo - tenkrát rodiny držely víc při sobě... takže, až mě konečně klepne, dočtete se , že zemřela: maminka, teta, sestřenice, sestra, švagrová, atd.atd. - akorát babička ne - ale třeba to moje děti nějakým nedopatřením ještě stihnou...
PUNTÍKATÁ ALENKA
Takže v rodině se nacházelo 7 dětí, někteří byli sourozenci, někteří polorodí sourozenci a pár úplně cizích dětí.
Přesto se měli všichni vesměs rádi a vzájemně si pomáhali.
Dříve se prostě víc umíralo v mladém věku, ženy často při porodech.
Dědeček z maminčiny strany pocházel z bohaté rodiny a byl nejmladší ze sedmi synů. V době, kdy se narodil, už dva jeho nejstrší bratři měli rodiny a zavedenou firmu. Takže můj dědeček byl strýc chlapců, kteří byli o 10-20 let starší než on.
Moji rodiče kdysi zdědili po tátovo prapraprastrýci kozu. Naštěstí se kozy ujala tátova sestřenice, která nezdědila nic. Říkali jsme jí teto, ale vlastně to byla naše prateta. A nebo teta z druhého kolena?
jinak moje sestra se dala do vytvareni naseho rodokmenu. Tak ji to zacalo bavit, ze nakonec zatim z maminy strany dosla nekam do roku 1640 , pak zjistila, ze priradila jedno jmeno spatne a celou vetev delala odznovu, hodne deti umiralo , hodne jmen se casem trosku menila, takze to neni az tak jednoduche, ale uz se tesim, az dojedu domu, jak to vse spolu projdeme.
Také já kdysi sestavila v programu Heritage rodokmen, nacpala tam včechny poděděné fotky a naštěstí jsem si alespoň větev vytiskla, protože program mně spadl a všechno šlo do háje a možná do ještě černějšího místa. A znovu se s tím patlat nemám čas. Ale díky tomuto programu, jsem našla příbuzné ve státech, kam se vyvdaly v 45.roce dvě mé sestřenice, dvojčata, za americké vojáky a tak mám ve vzdáleném příbuzenstvu i nějaké ty černoušky.
což na zbytku nic nemění, pořád doktor tvůj strýc neníKarina
Čím je člověk starší,tím víc se ptá:"kdo jsme a odkud jsme přišli".
No vidíš, Vojanovka - taková to by la hezká příjemná ulice - dneska je tam Bronx. Ještě by tě tam dneska zabili - ačkoli - nás dva zrovna ne - nejsme na to dost nordické typy. 