Poprvé jsme se setkali v letadle. Věhlasný chirurg z Kapského města, profesor Christiaan Neethling Barnard, a já... Byl jen asi dva metry ode mě. Bohužel, pouze na obrazovce televizoru v Boeingu 747. Když jsem letěl na jih Afriky, dávali portrét tohoto nejznámějšího chirurga světa.
Bylo totiž těsně před kulatým výročím první transplantace srdce u člověka. Tehdy už měl na svých bedrech osm křížků, přesto stále působil ve své klinice v Kapském Městě.
Dne 3. prosince 1967 zde v nemocnici Groote Schuur vložil (v čele 30členného týmu lékařů) 55letému obchodníku s potravinami Louisi Washkanskému cizí srdce. Jeho dárcem byla po autohavárii tragicky zemřelá 25letá slečna Denise Ann Darvallová. První člověk s transplantovaným orgánem žil po operaci osmnáct dnů. Nezemřel však na selhání srdečního svalu, ale paradoxně na komplikace při zápalu plic.
Druhý Barnardův pacient, z ledna 1968, zubní lékař Philip Blaiberg, už žil s novým srdcem téměř 20 měsíců. Slavný kardiochirurg pak provedl další transplantace srdce a velká část jeho pacientů přežila dlouhodobě. V roce 1974 pak také jako první na světě úspěšně provedl tzv. heterotopickou transplantaci. Při ní se dárcovské srdce našije na srdce příjemce a obě pak pracují vedle sebe. Pochopitelně, že Barnard zaznamenal i neúspěchy, a to při tzv. xenotransplantaci, tedy při přenosu jiných orgánů než lidských, kdy se marně pokoušel zachránit několik dětí pomocí opičího srdce. Když ho v roce 1983 artróza přinutila odložit skalpel, měl za sebou padesát transplantací a ve světě už dostalo nové srdce na 40 tisíc lidí.
Louis Washkansky ale nebyl prvním člověkem, který dostal šanci žít s darovaným srdcem. Vůbec poprvé se tato operace uskutečnila v USA, kde profesor J. D. Hardy transplantoval 23. ledna 1964 srdce šimpanzího samce 68letému Boydu Rusbovi, v němž sice srdeční sval ožil, ale tepal pouze dvě hodiny; Byl totiž malý, nestačil přečerpávat veškerou krev Rushova cévního systému a udržet tak jeho krevní oběh.
Lékaři celého světa měli zásluhou Barnarda vzácný příklad toho, co vše lze v chirurgii dosáhnout a jen do dubna roku 1970 uskutečnili dalších 159 srdečních transplantací, na nichž se podílelo 58 pracovišť dvaceti zemí všech kontinentů. Vedle vyspělých zemí jako byly JAR, USA, Velká Británie, Francie, Kanada či Austrálie se v této době takto operovalo rovněž v Indii, Turecku a Chile. Zpočátku nebyly výsledky příliš příznivé. Čtvrtina operovaných zemřela hned při operaci, dalších 40 procent během prvních tří měsíců života s cizím srdcem a jen sedmi procentům pacientů se podařilo žít déle než jeden rok.
,,Ani Češi nejsou špatní. U nás bylo první lidské srdce transplantováno chirurgy Firtem, Kočandrlem, Hejnalem a Kramářem 31. ledna 1984," broukne v polospánku úctyhodný šedovlasý pán na sedadle vedle mě, Čech, který letí navštívit rodinu své dcery do Kapského města, která prý také operuje, ale jen pejsky a kočky. ,,I já jsem byl kdysi chirurgem. Za pár tisícovek. Moje dcera si u psů vydělá stokrát víc. Běloši tam všichni mají psy..."
Profesor Barnard byl třikrát ženatý, poprve se zdravotní sestrou, podruhé si ve 49 letech bral 19 letou Barbaru Zollnerovou, potřetí si ve svých 73 letech vzal 31letou modelku Karin Setzkornovou. I s ní se nakonec rozvedl. Zanechal po sobě dohromady šest dětí, s každou ženou dvě. Na otázku, proč jej přitahují o tolik mladší ženy, odpověděl velmi jednoduše: "Jsou daleko hezčí než ty starší." Stýkal se se světskými celebritami, kněžnou Grace, Lollobrigidou, byl přijat Janem Pavlem II., Indírou Gándhíovou, Lyndonem Johnsonem, jen v ČR nenavštívil v květnu 1998 žádného politika, nýbrž jen safari ve Dvoře Králové nad Labem. Odmítal apartheid se slovy svého otce, protestantského pastora: "Jen ten, kdo miluje svého souseda, může skutečně milovat".
Od chvíle, kdy mi byl v letadle takto připomenut skvělý chirurg se svojí geniální transplantací, uplynula dlouhá doba a teď se už měsíc toulám po jižní Africe. A i když mám jiné starosti než myslet na profesora Barnarda, přece jen mi ho zdejší černobílá atmosféra připomněla.
,,Byl to šok hlavně pro Ameriku a jihoafrické rasisty, když běloch dostal opičí srdce. Do té doby totiž existovala také v USA přísná segregace - všechno odděleně. Bílý zvlášť, barevní zvlášť," šklebí se pobaveně Rufus Makaka, zulský dělník z platinového dolu, s nímž mě seznámil další český Jihoafričan, padesátiletý Bedřich z Plzně, který je na jihu Afriky už čtvrt století a momentálně pracuje v autoopravně. ,,Přísně se také hlídalo, aby se při transfúzích nedala bělochovi krev od barevného dárce, bylo by též zločinem, kdyby se uskutečnil smíšený sňatek," sarkasticky se směje.
Sedíme v malém baru v centru Johannesburgu. Kolem se pestrá společnost, černoši i bílí pijáci, několik půvabných Asiatek, barevní jsou i obsluhující číšníci, u pokladny ale sedí běloch. Všichni pijí pivo a jedí jako o život. Když se podívám na jídelní lístek a na porce o několika chodech bratru za sto randů, které si objednávají, nechápu, kde na to berou.
,,Vykřikovali, že pohlavní styk bělocha s černoškou by byl sodomismus, protože jsme opice. A najednou bylo transplantováno bílému muži srdce šimpanze. Bylo jasné, že když má běloch na kahánku, jeho rasismus je ten tam," vítězoslavně se Rufus bouchá zaťatými pěstmi do své hrudě. Je mi jasné, že zrovna on má na víc, než jen na dělníka v platinovém dole. ,,Barnard nemá pouze své příznivce, černoši ho moc rádi nemají. Byl první, protože před svojí první oficiální transplantací mohl ,,tréninkově operovat" desítky bezejmenných černochů," odvážně tvrdí černý horník.
,,Tisíce jich každoročně zahynuly při jihoafrických dopravních nehodách nebo byli zavražděni v rámci vysoké kriminality," přivírá oči a tváří se tajuplně jakoby říkal, že toho ví na toto téma spoustu, ale mluvit o tom nesmí. ,,K oficiálnímu počtu Jihoafričanů je nutné přidat dalších asi deset miliónů nelegálních přistěhovalců ze zemí centrální Afriky, kteří neměli vůbec žádné doklady. A protože se k nim jako k bezprizorním nikdo nehlásil, nepotřebovali lékaři ani souhlas příbuzných k darování jejich orgánu. A mohlo se s nimi experimentovat..."
Napadá mě, že o mrtvých jen dobře. Profesor Barnard přece už nežije; zemřel přesně před šesti léty, také byla neděle - 2. září 2001 ráno, během koupání v hotelovém bazénu na kyperském ostrově Pafosu. Důvodem úmrtí byla dechová nedostatečnost způsobená bronchiálními problémy...
- Prvním pacientem, který u nás přijal cizí srdce, byl Josef Divina z obce Řepiště na Frýdecko-Místecku. Návrat do normálního života mu trval tři roky. Byl nejdéle žijícím člověkem na světě s darovaným srdcem. Po třinácti letech ,druhého´ života zemřel v roce 1997 v třinecké nemocnici ve věku 57 let.
Inko, já si myslím, že té šance si jsou vědomi. U nás v konstrukční kanceláři byl pán, který přežil o vlásek infarkt. Dřív to byl takový nerudný človíček, pořád se ročiloval na všem blechy hledal. Když se vrátil po nemoci zase do práce, stalo se, že jsem mu polila vývojkou výkres na pauzáku. Šla jsem za ním s tím, že mu to pochopitelně překreslím, ale už jsem čeksla scénku. ALe byl to jiný člověk. No co, povídá. Když nejde o život - nechte to tady, jestli to stihnu udělám to sám jestli ne tak vás zavolám. A bylo. Člověk pak prý přehodnotí, kvůli čemu se vyplatí čílit se a co hodit za hlavu. TAkže tak.
2) ZCELA ZÁSADNÍ se mi jeví informace, že v JAR už dávno, před 40 lety se bralo jako samozřejmost, že o svém těle si může člověk (nebo jeho pozůstalí) rozhodovat především on sám a tak k případnému odebrání tělesných orgánů MUSÍ dát souhlas buď on sám předem, nebo jeho pozůstalí. U nás ani dnes se toto nebere jako samozřejmost, naopak se jako samozřejmost považuje, že z mrtvého člověka se mohou tělesné orgány odebírat libovolně a tak člověk PŘEDEM musí deklarovat, že si nepřeje v případě svého úmrtí, aby mu byly orgány odebrány. Jakoby bylo každé lidské tělo automaticky považováno za zásobárnu náhradních dílů . . . Chybí mi tu ta úcta k tělu člověka, přístup ke každému jedinci jako svébytné bytosti. Je hezké, že mohu pomoci darováním svých orgánů někomu jinému, ale musí to být jedině z mojí vůle, že to chci, né to automaticky ode mne předpokládat . . .
v pripade mozne transplantace jde casto o cas, shanej v tu chvili neci souhlas
Nemohu si přece bez vědomí souseda vzít jeho auto a odvézt ženu do porodnice, protože to na ni právě přišlo, já vím, že soused má auto a já ho umím nastartovat a tak předpokládám, že mu to nebude vadit, když to bylo potřeba a stejně by mně k tomu asi dal souhlas, kdyby byl doma . . . Nebo to takto někdo dělá ?
tedy, dobrý pro demokracii, ale ne dobrý pro nemocnýho, kterému by se zrovinka ten orgán hodil
Z jiného soudku, ale podobný princip - placení tv poplatku : ty musíš dokazovat prohlášením, že nemáš tv. Správně dle mě je, že tobě musí dokázat, že ji máš, když neplatíš. Né ti automaticky poslat složenku . . .
