Už to budou tři roky, co jsem rozvedená a podotýkám, že šťastně. A taky to bude pár měsíců, co nám doběhly všechny možné soudy – o peníze, o střídavou péči atd.. Celá ta doba souzení byla strašná a nikomu to nepřeji, ale dopadlo to, je to za námi a naštěstí čas zahojí skoro všechno. A průvodní emoce jsou taky - naštěstí a v tomto případě – dočasné.
Mám toho na hřbetě nemálo. Tři hladové krky z toho jeden je už pekelně pubertální, práci sice zajímavou a dobře placenou, ale velmi zodpovědnou a bohužel, s několika ne zrovna příjemnými kolegy, taky už stárnoucí rodiče, z nichž ten jeden odchází obzvláště smutným a bolestným způsobem.
A samozřejmě taky nejrůznější a stále nové složenky, bordel v bytě (věčný a věčně se obnovující), nenažrané auto, byt sice čerstvě po rekonstrukci, ale pořád nedozařízený a všude možně ještě nějaké ty nedodělky... a tak bych mohla pokračovat až do aleluja.
A skučící kamarádky, které ještě rozvedené nejsou a kterým předávám svoje zkušenosti.
Víte, tak jsem si nedávno uvědomila, vracejíc se kapku v náladě z tahu s kamarádkama kolem čtvrté ranní, jak jsem svobodná a jak je mi úžasně dobře. Sice mi nikdo nedonese snídani do postele (ale to jsem nezažila ani za vdana), nikdo mi nevytahá těžký nákup do čtvrtého patra bez výtahu, ale taky mě nikdo každou chvíli nepeskuje, neříká, co mám dělat, co dělám blbě, jak to mám dělat, kdy mám být doma, co bych měla zařídit, co nemůže on a musím já...
Můžu si vymalovat jakou chci barvou a koupit jakou chci sedačku, nemusím se dívat na fotbal v televizi, nemusím prát trenky a poslouchat ranní (a nejen ranní) tělesné pochody a průvodní zvuky.
Na druhou stranu mi roky letí a já bych nechtěla být úplně sama, ale taky se už nikdy nechci dostat do žádného nesvobodného vztahu, kdy já budu hlavně plnitel požadavků někoho jiného, kdy bych zase měla pocit, že ve vztahu musím zůstat z jiného důvodu, než je láska k tomu druhému.
Znáte to - třeba kvůli dětem, nebo penězům, nebo jen proto, že mám prostě strach se rozejít a zůstat sama, nebo že je mi toho druhého líto.
Je mi fajn, uvědomuju si, že už nemusím dělat žádné kompromisy. Je mi fajn, a na tu pravou svobodnou lásku si ráda počkám.
MARKÉTA
hodně štěstí!
Ať Ti Pánbu pěstí,
pomůže a přitlačí !
Však věz, nebude to jinačí !
Ta "nová" modrá, snad už nebude tak tmavá,
tuším však, že bude stále do modrava.
Hlavně, abys to "samaritánství" neměla v genech.
Hodně štěstí !
Přeji Ti krásný a konečně pohodový život Markéto.
