Ráda bych vám vyprávěla příběh jedné (hloupé?) ženské, který jasně dokazuje platnost citátu: ,,Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Vdala se brzo a do roka se jim narodila dcera. Manželství dvou mladých lidí probíhalo bouřlivě: on fotbálek a kamarádi (pozdní návraty z hospody), ona časem naštvaná, protože sama doma s děckem. Léta šla a ze vztahu se trochu vytratila vzájemná náklonnost.
Manžel kameník, neustále byl někde na cestách, ale ona se vždycky o vše postarala. Nakonec jí ani ta občasná volnost nevadila, aspoň se mohla jít v klidu taky občas pobavit! Klasika - po sedmi letech druhé dítě, znovu kolotoč, do toho začala školní docházka starší dcery. Manželka pořád všechno zajišťovala a manžel se měl kam vracet. (pravda, s dětmi pomáhal, jezdili spolu také dost na výlety - na kola, na lyže – nebylo pořád špatně!).
Ale pak přišel první šok ve formě manželovy nevěry! Dětem bylo 10 a 3, a co měla dělat? Tak se hroutila, naléhala, nemohla pochopit chlapskou logiku, jakto, že se manžel po dvouměsíčním vztahu chce stěhovat za milenkou! Nakonec mu dala ultimátum, a táta se vrátil k rodině. Nějaké malé výčitky proběhly, pár drobných hádek, ale protože ona chtěla rodinu udržet, tak trochu ,,držela hubu“. Myslela, že tenhle úlet je za nimi.
Manžel sekal latinu přibližně 2 roky. A pomalu se to všechno vrátilo do původních kolejí: kamarádi, hospoda, občasné nadávky, dal jí i pár facek - po výčitce, že je zase ožralej, a proč by se na něj takhle děti měly dívat. Pak jednoho dne řekla dost, odstěhuješ se k rodičům!
Přišel klid a úleva, v bytě s dětmi dál všechno zajišťovala, vše fugnovalo a tatínek se stával víkendovým. Ale dál se jezdilo na rodinné výlety, na kola , lyže - a skoro to vypadalo, že by se ti dva k sobě mohli vrátit. Děti rostly (14 a 7) a v tu dobu jí přes cestu přešel milý chlap. Zamilovala se, a manžel začal něco tušit. OK - tak se přiznala, vše si vyříkali, a vypadalo to, že každý půjde svou cestou.
On koupil dohromady se svou matkou domek za Prahou. Ona zas jezdila často za svým novým přítelem. Proběhly i nějaké dovolené, a vypadalo to na vážný vztah. Nicméně původní manžel a manželka občas dál jezdili na kola a na lyže s bývalou partou – kvůli dětem, a snažili se spolu kamarádsky vycházet.
Manžel se pak po sms a emailech dožadoval jejího návratu k rodině a sliboval hory doly, byl milý a snažil se všemožně fungovat, přesto se časem dohodli na rozvodu. Ona proto, aby její nový vztah nabyl legálnosti, a on chtěl být volný. Trvalo to dva roky.
Ale, nic není tak jednoduché, jak se to zdá. Přišla manželova přítelkyně a ejhle, ,,manželce“ (v rozvodovém řízení) to začalo vadit - dokonce se ptala sama sebe, proč? Ten její přítel jí přestal imponovat, však také nebyl tak aktivní sportovec jako manžel, nedovedl plno věcí tak dobře zařídit... Mezitím manželovo "přátelství s přítelkyní" zkrachovalo a jí ho bylo líto, tak moc, že zapomněla na svého nového přítele, (ano, přestala už na něj koukat růžovými brýlemi a viděla i chyby , které má ovšem každý z nás).
Přišlo jaro. A - v té době se ti dva hlavní protagonisté - již exmanžel a exmanželka, k sobě vrátili! Byli jak v líbánkách, až se děti (už velké 17 a 10) skoro divily! Ona byla nadšená, že rodina je zase pohromadě, on nadšený, že opustila soka a věnovala péči a lásku jemu (který si to přece tak hooodně zasloužil, a tak dlouho o to usiloval).
Ale - asi víte, jak to pokračovalo: rok se s rokem sešel a stereotyp byl zase tu. Staronová partnerka se omrzela a exmanžel objevil novou kočičku, se kterou měl "úžasný nevázaný sex", prý bez starostí o to, že doba je zlá, že práce nejde, není tolik peněz na výlety apod. Emanželka pochopitelně začala něco tušit - však už byla na podobné věci citlivá - ale nemohla tomu uvěřit. Dostal další šanci, a on chlap ji s klidem zahodí... Mj. v tu dobu bydleli pořád ještě každý zvlášť a viděli se jednou u něho v domku s tchýní, jednou u nich v bývalém domě, příště na chatě či na výletech - takové příjemné randění... Ona, ve snaze aby vše fungovalo, zapomněla, že měla sama sebe postavit na první místo. Přestala po určité době být pro něj tou zajímavou a žádanou (tou, která mu uniká s milencem) a stala se normální manželkou (partnerkou), která navíc ještě brzo omrzela, protože nemohla nabídnout už nic nového.
Nakonec nevydržela, začala vyčítat a vyptávat se. Tušila totiž hodně, ale dál se všichni vídali na chatě, na výletech. Jen ubývalo sexu, ubývalo toho hezkého. A co na to on? Nechápal, co se jí nelíbí, a jaký že mají partnerský vztah, o čem to mluví? Proč se na něj zlobí, že si někoho našel, vždyť všechno funguje, jak by mělo - jezdí spolu, všechno relativně klape, tak proč by to tak nemohlo fungovat? Proč by spolu nadále nemohli rodinně jezdit na výlety a on si nemohl občas zašu… se svou novou milenkou?
x x x
Ach jo, tak jsem to vypsala jakoby o někom jiném - ale je to o mně. A myslím, že mi ještě nějaký čas potrvá, než se vzpamatuji z toho zklamání. Ale pevně věřím, že bude jednou lépe a snad se ještě najde chlap, který si i v dnešní zvláštní době váží a cení takových "dobností" jako je věrnost, pracovitost, zodpovědnost...
Ahoj lidi,
tak jsem se vám tu vypsala ze smutku
KATKA
Jinak by sis ale měla připustit, že jsi "naletěla". On ten Tvůj zase takový "poklad" nebyl, nebo není, poněvadž jako "slušný" chlap by se věnoval jen své rodině, a Tobě především. On to bude nejspíš "bonviván", neboli požitkář, a poněvadž k tomu svému "gurmánství" potřeboval určitý protějšek, vybral si Tebe. Je to trošku kruté, ale asi je to tak, bohužel. Tenhle druh lidí se těžko mění, protože u nich nepřevládá touha po "rodinném štěstí a spokojenosti", ale jenom po jejich vlastní spokojenosti a ukájení jejich vlastních tužeb. Divím se, že Ti to nedošlo už dávno dřív, ale to je právě ten vztah - Jin a Jang, že ten špatný má vždycky trošku navrch. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jin_a_jang
K tomu, co píšeš v poslední větě, bych jen podotkl, že určitě je takových chlapů dost, ale bývá někdy dost problém je najít, zvláštěpak, když je hledáš na "nesprávném" místě. Něco na způsob, jako s tím klíčkem, co hledal Felix Holzman pod lucernou.
Nevěš hlavu děvče, podívej se na film, nebo si přečti knihu - Řek Zorba, třeba tam najdeš nějaký náznak. Přeju hodně štěstí a veselejší mysl !
Jenomže jednak to takhle či podobně fungovalo několik roků, jednak jako exmanželé vůči sobě nemáte, s výjimkou dětí, žádné závazky, i když ty si to možná nemyslíš.
Píšeš o "další šanci", kterou (už jako ex) dostal a dosatečně si jí nevážil? A proč by měl, sakra? On ten tvůj zlobivej chlapeček ví, že mu nakonec omluvíš každou lumpárničku, po který se kajícně vrátí - tak proč by "nezlobil", když může, když mu to prochází?
Určitě v tom nejsi sama, já znám hned tři případy, kdy se dvakrát vzali a dvakrát rozvedli.
V jednom vztah nakonec ukončila až smrt jednoho z nich, ve druhém se rozešli hodně ve zlém a ve třetím bydlí stále spolu, ona se stala alkoholičkou, on si našel přítelkyni a doma se zdržuje co nejméně.
A všechno to je jenom proto, že lidé prostě nejsou přirozeně monogamní ,ale polygamní či promiskuitní. Jenže pokud v manželství složí dobrovolně slib vzájemné věrnosti, měli by ho také dodržovat.
Potřebuje mít přehled o Vašem životě, i když už nemá potřebu se do něho zapojit stoprocentně. Chce brát jen to pěkné, ale na to ostatní jste tu Vy.
A hlavně Vy mu pořád ukazujete, že kdykoliv si vzpomene, jste tu pro něho, má Vás jistou.
Nebylo by na škodu, najít si vlastní přátele (ne společné), z některých aktivit ho vyloučit, začít žít vlastní život, jemu dát najevo, že není jediný na světe a že se dokážete bavit i bez něho..
Je to těžké,. ale jde to..
Jinak se považuji za silně monogamní bytost, ale myslím, že se slibem manželství to nemá mnoho společného. Věrnost není podle mého názoru o morálce nebo vůli. Pro někoho je to přirozená potřeba, pro jiného kámen na noze. Je blbé, když se v jednom manželství sejdou oba póly.
Máš draze zaplacenou zkušenost, tak příště jedině neopakuj chyby z minule a nevzdávej to!
A považ sama. Zatímco se ona bude trápit, ty pokveteš:-) A že ten předchozí přítel nebyl ten pravý neznamená, že ten pravý nepřijde. Navrch máš to nejcennější - milující dcerky a jejich podporu. Netrap se zbytečně pro někoho, kdo nemá ani základní slušnost. Hodně štěstí ti přeje Veronika
