Vzpomnel jsem si na jednu zalezitost, dnes uz „mimo misu", ale tehdy ještě aktualni, ktera se naší rodiny uzce dotykala. Ac v USA od roku 1985, jsme stále obcany Ceske republiky. A když bylo memu synovi osmnact, napsal jsem na nasi ambasadu ve Washingtonu dotaz, jak je to v jeho pripade s vojenskou sluzbou (tehdy byla ještě povinna).

      Řekl jsem si: je cesky obcan, a tim padem se na nej vojenska sluzba vztahuje, ze. Moc se mu - a mne taky (dokonce jsem mu i trochu zavidel) - myslenka sluzby v Ceske armade libila. Po skonceni univerzity, ovsem... Uz se tesil, jak pojede do Brna, kde jsme drive bydleli, k zapisu, potom k odvodu. Pak bude kazdy tyden na jeden den letat do Cech, na vojenskou katedru (i kdyz tim jsme si nebyli jisti, zda to jeste takhle funguje) a na zaver pak „pujde na vojnu“.

      Tu a tam snad dostane opustak, taky dovolenou... bude zase v Cechach jako doma. Trochu nam zkazilo radost zjisteni, ze dnes (tedy v dobe, kdy tohle bylo aktualni) se slouzi co nejblize mistu trvaleho bydliste, ale zase - tady v Boise ceska posadka neni a pokud vim, neni ani v Idahu. Tak se nam rozjasnila tvar: nejblizsi je asi v Asi, eventualne v Chebu...

     Napsali jsme tedy na ambasadu, ze syn dovrsil osmnact, a dosud nedostal zadnou zpravu od vojenske spravy, ze se jako obcan Ceske republiky nechce v zadnem pripade vojenske sluzbe vyhybat, jenom nevi, co ma udelat. Odpoved nasi ambasady byla necekana a velice salamounska: totiz vubec zadna. Uplne nas ignorovali - v nasi snaze dostat svým obcanskym povinnostem. 

     Verte tomu, to cele totiz neni vymysleny vtip, ale popis naprosto realne veci.

Michal, Boise