Moje máma po mamince, mé žižkovské babičce, původně vídeňské Rakušance, zdědila kompletní secesní ložnici. Z tmavého dubu, zaleštěnou a s vypalovanými secesními vzory a mosazným kováním. Manželské postele už pamatuji jenom rozřezané a znovu sestavené jako palandy v chatičce na zahrádce. Šatní skříně jsme měli na chodbě; táta snaživě zakytoval vypálené pávy a skříně natřel na bílo...
Zůstal waschkosten (prádelník s mramorovou deskou, na něm malované umyvadlo a džbán), dvě zrcadla, jedno z toho nástěnné nad prádelník, druhé s toaletkou, čtverhranný stolek s širokou vytepávanou mosaznou nohou a čtyři židle. A pak ten secesní lustr, ten vypadal podobně jako tady na té fotce, ale mosazná obruba byla ozdobena věnci.
V pozdějších letech si pak moje máma za to, jak jsme se vším zacházeli, drbala hlavu. Ale to až tehdy, když viděla ceny secesního nábytku ve starožitnostech. Já rozbila umyvadlo i džbán s ručně malovanými fialkami; také menší zrcadlo podlehlo zubu času, u prádelníku sestra urazila roh mramorové desky a máma uřezala od třech židlí opěradla a udělala z nich štokrlata.
Ani ten lustr dobře nedopadl. V šedesátých letech, v době umakartu, byl diskvalifikován pro nemodernost a nahrazen skleněným trychtýřem. Byl vyloučen do sklepa, kde se nějaký čas válel na uhlí. Skleněné tyčky se rozbily a mosazné části byly mnou časem odneseny do sběru, abych měla na silonky.
Když jsem se ve dvaceti stěhovala z domova, odnesla jsem si jednu poslední kompletní židli a velké zrcadlo a oboje používám dodnes. Na židli se bezva sedí zrovna u PC.
Při zařizování nového bytu jsem chtěla křišťálový lustr, ale dlouho jsem ho neměla, peníze jsem potřebovala na jiné věci a na „zbytečnost" mně bylo líto je dávat. Až jednou, na začátku osmdesátých let, jsem šla koupit žárovku do prodejny Elektro a tam visel můj vysněný lustr a stál necelých 800,- Kč! Nebyl moc velký a tak mohl být v malém pokoji a fungovat na 60ti wattovou žárovku.
Byl laciný, protože mu chybělo několik ověsků a tak se ho snažili zbavit alespoň za nějaký peníz. A já popadla uškudlené penízky a lustr zakoupila. Myslela jsem si, že chybějící díly seženu v Diamantu na Václaváku, ale chyba lávky. Měli všechny možné díly, ale žádný nepasoval do mého lustru. A tak jsem ty, co jsem měla, alespoň pravidelně rozmístila, aby to na první pohled nebylo tak vidět. Ani s mytím nebyl problém, čistila jsem ho tak, že do velkého umyvadla jsem dala horkou vodu s jarem, vypnula pojistky, stoupla na židli, lustr v lavoru vymáchala a nechala okapat.
X X X
Ale to, že ho nemám kompletní, mne štvalo. Vydrželo to tak skoro deset let, než přišla pro lustr jeho chvíle. Každé léto jsme jezdili za moravskou tetkou na prázdniny do Nízkého Jeseníku. A jak jsme tak výletovali po okolí, dostali jsme se i do Rapotína. Tam se v té době vyráběly křišťálové lustry a laboratorní sklo. Sklárna měla tradici asi od roku 1820, původně spadala pod Velké Losiny. A my jsme tam tehdy, v tom 92. roce, s dcerou na smeťáku nasbíraly ověsky, které byly přesně na náš lustr!
Byly jich tam spousty a jenom některé byly rozbité nebo zmetky bez dírky. A doma jsme začaly tvořit: sehnaly jsme mosazné drátky se zakončením (ketlovací jehly) nebo s očky, a vytvořily jsme umělecké dílo - óbrlustr. Sklárna v Rapotíně nejspíš ještě funguje, lustry už určitě nevyrábí, ale ještě v roce 2003 vyprodávala z nich komponenty ze skladových zásob.
Ani tento lustr už nemám, když se dcera provdala, vzala si náš výtvor s sebou do nového bytu. Ale pak se rozvedla a lustr tam zůstal zapomenut.
DEERES
Křišťálový lustr je moderní v každé době.
V čase neztrácí na ceně, ba naopak, jeho cena časem stoupá...
Máme však mnoho jiných "zbytečností", které se sem, do chaloupky vůbec nehodí a které jsou ještě zabalené v krabicích od banánů. Část je v garáži, část už zde, na půdě. Stane se z toho to Nerudovo "kam s ním..." Nikdo to nechce. Třeba broušené sklo. Kam s ním? S chalupou to prostě neladí. Sem se hodí jiná ruční práce. Kamenina. Dřevo. Těch lampiček, servisů, porcelánu, co jsme měli. Také piano. Nádherný Petrof. Šel za 25 tisíc. Klavírník ho dá do pucu, dostane 70. Ale co zde, v horách, s pianem? Vzpomínám si, jak si pro něj přijel sám. Zazvonil a povídá, že si přijel pro to piano. Ptám se ho, kde má pomocníky? My jsme ho kdysi stěhovali čtyři chlapi. A pak musel přijít ladič. Prý nikoho nepotřebuje, že má rudlík. A fakt nikoho nepotřeboval. Nadzvedl piano, podložil ho čtyřkolkou s předními otáčecími kolečky, zakryl ho připraveným krytem, vjel s ním do výtahu, dole měl Avii se zadní pneumatickou plošinou, najel na ni, zvedl a odtlačil do vozu. Jak jednoduché...
A těch pytlů s hadry (rozuměj s oblečením všeho druhu) co už jsme odvezli na charitu...
Ve stáří už toho člověk moc nepotřebuje. Je však problém se toho nepotřebného zbavit. Ještě tu mám připravený počítač s monitorem DELL, který chci darovat do zdejší školy. Bude-li zájem. Co s ním?
Moje babička ho dostala za syna
moc si ho přála (ten lustr, syna taky, pochopitelně). Ale o tom jsem napsala, tak si to snad taky přečtete. Bylo to tak. Jel jsem do nemocnice na pravidelnou půlroční kontrolu po té loňské operaci bulky na krku. Oni si mne pravidelně zvou. Teď už to bude až za rok. Konečně. A při té příležitosti mi žena dala popsaný papírek, abych se při zpáteční cestě stavil v marketu a nakoupil. Půlmetrový účet jsem jako vždy hodil do nákupu a žena ho pak hodila do koše. Když jsem jí pak řekl, že ty dvě lahve Fernetu jsem koupil „výhodně“ v akci :-), šla do koše, vylovila zmuchlaný účet a sondovala, kolik ta výhodnost koštovala. No nediv se. Účetní. Pak se však zarazila a místo u Fernetu se zastavila u položky 38mi jogurtů Jogobela. Panenko skákavá. Já jsem jich koupil přece jen osm... Co bychom dělali s třiceti osmi jogurty?
Druhý den se na internetu pídila po telefonním čísle do prodejny Penny, kde jsem nakupoval a chtěla to nějak vyřídit s vedoucí. Ale ouha. Žádné číslo se nenašlo. Napsala proto mail přímo na podnik, kde popsala, co se mi stalo a že já jako chlap, proti ní, nekontroluji účty i proto, že v obchodech nenosím brýle na blízko a že by potřebovala kontakt na paní vedoucí z marketu. Bylo jí odpovězeno, že tel. čísla jsou tajná, že jsou jen pro služební potřebu a že to prý s paní vedoucí vyřídí sama. Máme se tam prý při příští návštěvě prodejny přihlásit. Tak jo. Když jsme asi po týdnu přijeli do zmíněné prodejny, opět pro větší nákup, žena se obrátila na pí vedoucí a ona už věděla o co kráčí. Moc se nám omlouvala, rozdíl ceny odmarkovala, peníze vrátila a abychom se na ně nezlobili, jako dárek jsme obdrželi krabici.
Tušil jsem, co v ní je, ale otevřeli jsme ji až doma. No jasně. Šest hranatých červených hrníčků s firemním názvem Penny a na druhé straně s přáním dobrého rána. Kdyby mi místo hrníčků dala flašku Fernetu, vodky či jiné tekuté mastičky, byl bych radši. :-) A opět dilema. Co se všemi těmi hrníčky?
sis nevšiml, že nějak moc platíš, u tý pokladny?
Ono to však bylo omluvitelné, protože u pokladny seděla nová mladá slečna, která se prostě nechtěně přepsala. Nic víc.
Já na křišťálové lustry nebyla, v těch letech, kdy to bylo v našich obchodech a domácnostech moderní, jsem chodila se svým prvním mužem - prodavačem v Elektro. Znala jsem spoustu variant, některé byly hezčí než jiné, ale zdály se mi nemoderní, že?
Byla jsem totiž děsně mladá, měla jsem pocit, že mám opravdu vytříbený vkus a té oblibě v křišťálu (a cibuláku) se smála.
A vidíš, teď se na to dívám jinak, teď mi to zavání určitým kouzlem - nejenom v zámcích nebo v kostelech se mi tyhle lustry líbí a porovnávám je, ale povedený a originální kousek bych možná dokázala ocenit i u někoho doma. Škoda, že tu nemáš fotku toho Tvého óbrlustru.
Mimochodem, nad tou rozřezanou postelí cítím přímo fyzickou bolest..
Moc příjemné vzpomínání, deeres
Je to zřejmě zákonitý proces a zřejmě se mu nikdo nevyhne. Jo být tak znovu mladý a s tímhle rozumem a zkušenostmi a poznáním.....ale to není originální, to už je stará písnička, že?
A co by si tu pak Daniela počala sama??? Přitom bejt jmenovaný stařešinové vo 30 let mladší, zmíněnou hudbu prohlásej za neposlouchatelnou sra*** a vo zmíněnou dívčinu nevopřou ani kolo. ..platí to i na ženský? Přemýšlím, jestli i ony ztrácejí houfně soudnost v tom smyslu, jak píšeš. Přemýšlím koho myslíš tou pahudbou, zajímavá hádanka
