V současné době nedělám, tedy ve smyslu "chození do práce a vydělávání nutných financí", takže si tak nějak ustavičně sním, co bych mohla dělat, kdybych "dělala" a byla nezávislá a měla finance na to, vybrat si pečivo podle chuti a ne podle peněženky... Jinak ovšem "něco dělám" jaksi skoro pořád, jsem totiž na rodičovské dovolené...
Než stihnu dodělat jednu prkotinu, udělám během toho ještě deset dalších prkotin, které po mně žádá můj malý človíček. Někdy doplněn ještě dospělou osobou mužského pohlaví, která také vznáší svoje nároky a požadavky na mou osobu. Někdy se toto "dělání" deseti činností najednou pojí s laskavostí, úsměvem a pohodou, jindy se zoufalstvím, že nemůžu nic "dodělat" bez neustálého vyrušování, a mezi těmito protipóly je celá škála doprovodného chování, například jen robotické plnění vznášených požadavků bez většího přemýšlení.
Takový autopilot.
Na konci dne nedokážu nijak elegantně vyjádřit, co celý den "dělám", neb za mnou nezůstává řada výrobků, ani čistá podlaha či navařené jídlo. Beru to jako úděl ženy, že její činnost prostě není "vidět" tím správným způsobem. Když muž spraví žárovku (čas úkonu cca 2 minuty, čas přemlouvání ze strany ženy cca 1 týden), je to prostě a jednoduše vidět HNED.
Je to všechno hrozně fajn, je dost možné, že se toto období už nikdy nebude opakovat, nestěžuju si, však v práci ještě strávím dlouhé roky. Alespoň doufám, že práce bude, tedy ta "placená", no a doufám že když musíme "jet až do 67", že bude jak práce, tak zdraví.
A toto křehoučké období, kdy nejsem schopná se ani pět minut na něco soustředit, protože moje pozornost je neustále zaostřena na dítě, tak to mi bude chybět. Občas využiju luxusu babiček, a co pak dělám? A na tohle téma asi měla proběhnout i moje odpověď, což? No, vytáhnu nějakou dobrotu, dám si nohy na stůl a koukám na televizi. Bez přerušování! Za chvíli zjistím, že mě to už ale vůbec nezajímá, a že si budu raději číst.
A hltám knížky. A když už mě začnou bolet záda, protože si nedovedu pohodlně sednout, píšu e-maily. Brouzdám na netu a hledám práci. Opravdu, nedělám nic světoborného. A koukám a rozhlížím se, co všechno mě čeká za resty a nedodělky, menší (našít záplaty) či větší (kurz němčiny pro samouky), ale nehodlám si tyto chvíle "nicnedělání" nějak pokazit. Musím si totiž odpočinou, abych byla fit, až se všechny kolečka zase roztočí....
AMINA
Kdysi jsem uz o tom tusim psala. Nejvic me na materske a rodicovske dovolene prekvapilo a zaskocilo, ze to neni ani tolik o tom venovat se detem, jako spis o domacich pracech - o vareni, uklizeni a vareni a uklizeni :-). Proste o pracech, ktere jsou otravne a stereotypni, nikdo je neoceni, az pokud neumirate ve spine a hladem...
Ja teda i pracuju, mam neco na doma, ale zvladam to se dvema detma jen diky pomoci babicky. Paradoxne, neni to uz pro me ani tolik prace, jako spis relax. Moct chvili delat neco jineho nez "paci paci" :-) a hlavne delat jednu vec a ne pet naraz.
ale věřím, že na to jednou budu ráda vzpomínat...Treba me to jednou jako babicku bude naplnovat vic a lip mi to pujde (budu poucena z predchozich nezdaru).
A přesně jak píše babi, bylo to za pár peněz. Nebylo na papírové pleny, a že to byla fuška vyvařovat pleny. Ale bylo to mé opravdu nejkrásnější období.
No a ono asi taky hodne zalezi, jake kdo ma deti, ze... Ja rikam, ze pokud deti v noci jakz takz spi, ze jim clovek pres den lecos odpusti. Bohuzel prvni dite spalo do roka naprosto priserne, takze uz proto na tohle obdobi nevzpominam zase tak rada. Doted to teda za moc nestoji, ale kdyz spim vic jak 4 hodiny denne, tak je pohled na svet hnedle veselejsi.
jsem podstatne hur mobilni nez s tim jednim, tak tuplem. Jak jste to resily vy?
pořídila jsem si kočár, který sama zvednu do tramvaje, včetně dítěte i nákupu
často jsem řešila dilema, jestli nejdřív naložím starší děti, a pak kočár a mezitím mi autobus odjede s dětma, nebo nejdřív kočár, pak starší děti a autobus odjede s kočárem, případně se mnou a kočárem a holky zůstanou na zastávce. bydlíme sice ve velkoměstě, ale v takovém území nikoho, krám, středisko, pošta - nic z toho není dosažitelné pěšky v rozumném časovém horizontu
spaní víc jak 4 hodiny denně jsem řešila tak, že jsem spala do půl pasu nahá s kojencem v posteli. tudíž nebylo nutno vstávat. mobilní batolata se do mé postele uměla přemístit sama, aniž by mě bylo kvůli tomu nutno budit
Novy kocarek bohuzel nebude, nejsou love, neni laska :-). Takze musim bud nekoho prosit o pomoc nebo hledat nizkopodlazni spoj. "Dylena" jsem vyresila tak, že starsi dite nakladam jako prvni a vykladam jako posledni. Ridim se zasadou, ze v autobusu se ji spis nekdo ujme, navic z jedouciho autobusu neutece. Pokud by ale zustala na ostruvku, hrozi, ze by zpanikarila a vrhla se treba do silnice, kor zustala-li by tam sama. Pro tyto ucely neni od veci mit v mobilu cislo na dispecing MHD.
Spani... Abych vysvetlila. Spani s ditetem v posteli praktikuju taky, resp. se starsi jsem praktikovala spis, az byla vetsi, s druhym jsem ho zase praktikovala, kdyz byl uplne malinky (krmil se co dve hodiny i v noci). Ted ho zase lifruju do postylky, spi se mi lip, kdyz tam neni, navic dcera uz za nami chodi rano do postele a bojim se, aby ho nezalehla.
Spolecne spani ale neresi problem, kdy dite treba dve tri hodiny v noci prorve :-). Coz byl pripad starsiho ditete. Nejhorsi bylo, ze zatimco ona po tech dvou trech hodinach usnula, my uz jsme byli tak rozhozeni, ze uz jsme spat nemohli. Vubec jsem mela do druheho tehotestvi totalne zniceny spankovy rezim, byla jsem unavena a nemohla jsem usnout, kdo nezazil, nepochopi. A nikomu to nepreju.
