Jedna velmi moudrá a slavná, ale taky hodně nemocná spisovatelka - Virginie Woolfová - kdysi napsala: "Pro ženu neexistuje nic, co by ji osvobozovalo víc, než zanechat rozkoše z masochismu a začít bojovat." Tak jak stárnu a zbavuji se všech možných iluzí, řekla bych, že mi jich opravdu už moc nezbývá, tak mi tahle věta přirůstá k srdci čím dál víc.
Ne, že bych toužila dostat se do vojenské mise v Afganistánu, ale více si všímám toho, jak se my ženské necháváme vláčet jako třtiny ve větru událostmi kolem nás, jak se zbytečně podvolujeme a jsme potom hluboce nešťastné; a ve stáří se potom bijeme do hlav, proč jsme s tím a tím nedělaly něco dřív a že teď už je pozdě...
Mám několik zářných příkladů ve svém nejbližším okolí. Tak například jedna v mém věku, jedno dítě, s manželem roky nespí nebo spíš manžel s ní, ale zato s kdejakou, která si řekne kolem. Dřou bídu s nouzí. Bydlí v malém bytečku. Tak ta teď zdědila po babičce malý ale pěkný a zachovalý domek na vesnici.
Celá šťastná mi to přiběhla říct a taky svůj záměr co s tím. Byt, ve kterém teď s manželem bydlí, prodají a za utržené peníze celý domek ve vesnici zrekonstruují. Byla jsem upřímně překvapena a zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Tak tahle, která si neustále stěžuje, jak je její muž příšerný, jak kdyby měla kam jít, tak by šla hned a ani by se neotočila, tak tahle si bere šanci se konečně postavit na vlastní nohy a začít žít lepší život. Je to vůbec možné?
Ono to asi je něco podobného i s těmi "spratky", jak se o nich píše v tom článku níže. Vím, že vykopnout nezvedeného manžela je velmi těžké, ale vykopnout nezvedené dítě je téměř nemožné. Člověku to rve srdce, jak se to kdysi sladké malé bobátko proměnilo a vyrostlo v něco, co jsme si rozhodně nepřáli, ale (já sama doufám, že si tímhle nebudu nikdy muset projít) nejspíš je to pro mnohé jediná cesta.
Kdysi jsem četla jednu velmi drsnou knihu napsanou matkou feťáka, podle jejich skutečných událostí. Dělali pro svého závislého syna maximum, dávali mu peníze, drželi ho doma pod zámkem, vozili ho do léčeben, když utekl, hledali ho po celém městě a nakonec jim stejně nezbylo nic, než ho nechat svému osudu. Chceš to tak? Nehodláš se chovat líp a podle nějakých pravidel? Je nám to líto, ale musíš jít, než zničíš i nás ostatní.
Asi podobně těžké je to i s těmi nezvedenými manžely (omlouvám se všem pánům, vím, že jsou i nezvedené manželky, ale píšu to z pohledu ženy). Prostě, pro ženu je nutné bojovat za štěstí své a svých dětí, nevzdávat to lehce, nejít vždy tou nejsnazší cestou, být pozitivní. Vždyť když ne my, tak nikdo jiný to za nás neudělá.
Bojím se, jak si ta moje kamarádka naběhne. V dobré víře, že ten její se kvůli jejímu snu o rodinném domku změní, že ji zase bude mít rád... a výplata výplatu následovati bude...
JOLANA
(Nicméně žít s mužem a nespat s ním, to by se v mém životě asi nemohlo stát, leda bych byla zcepenělá. Celá pointa manželství či partnerství jde do háje?! Tohle opravdu existuje?)
Dneska jsem šel koupit do Billy dva melouny. Jak tak chodim po krámu, všimnu si rodinky: Krásná hodně lacině voblečená maminka, lehce postižená holčička a fotr. Jinak to nejde napsat. Hovado v tříčtvrťákách na kšandách přes velkej pupek s kšiltovkou na květáku, který s nima votráveně pochodovalo a komentovalo: Co to zase kupujete za kraviny? Nojo, další hovadina, to mi nezbude na pívo! Takhle vysíral celou tu dobu, co jsem tam byl. Paní byla zjevně zvyklá, radši nijak nereagovala, jen se plaše rozhlížela po regálech a vodhadovala, co ještě by tak mohlo projít. Je to smutný, když to člověk musí pozorovat a ví, že nejde nijak zasáhnout. Přál bych všem holkám, co si takhle blbě vybraly, aby našly tu sílu to změnit. Aby pochopily, že se škodnou se nepořizujou ani domky ani další děti.
Se svojí povahou takové ženy nechápu, ale nejspíš to bude Stokholmský syndrom. Pokud si dotyčná sama neuvědomí, že bez něj jí bude určitě lépe, není jí pomoci.
Nejhorší je takové váhání, kdy se rozhodne odejít a pak zase samu sebe přesvědčí, že to bude dobré a nakonec si tak prošvihne celý svůj život.
Nezbývá než doufat, že to alespoň některé pochopí.
Protože s takovým dítětem si nemůže hledat slušnou práci, a stále musí brát ohled na to dítě.
Možná je ten chlap živí blbě, ale aspoň nějak.
Měla jsem tu smutnou příležitost podobnou rodinu vídat denně. Ten primitiv, co byl otcem postiženého dítěte, postižení pochopitelně dával za vinu své manželce, protože cituji :"u nás v rodině se nikdy žádný kripl nenarodil".
Pro ty ženy je důležitá podpora širší rodiny. Tahle paní nakonec od manžela odešla ke svým rodičům a oni jí to břemeno starostí pomohli nést.
Ale né každá taková matka se má kam obrátit. A "mírně" postižené dítě na mámě lpí mnohem víc, než dítě zdravé, takže nějaký ústav nepřipadá v úvahu.
Bajka o žábě a škorpionovi.
Na břehu řeky seděla žába a vedle ní škorpion. Ten oslovil žábu: „Vidím, že se chystáš skočit do vody a přeplavat na druhý břeh. Rád bych se tam dostal, ale my škorpioni neumíme plavat. Vezmi mě na záda!“
„Škorpioni jsou žábám nebezpeční, my se jich bojíme,“ odpověděla žába. Škorpion pravil: „Neměj strach, vždyť se potřebuji dostat tvou pomocí přes řeku, přece ti nebudu ubližovat.“ To žábu uspokojilo a souhlasila. Škorpion vylezl žábě na záda a plavali. Když byli uprostřed řeky, zabodl škorpion svůj jedový trn do těla žáby, která ochrnula a oba tvorové se topili. Žába nechtěla věřit, že se něco takového mohlo stát. „Proč jsi to udělal ?“ ptala se v posledním tažení. „Vždyť teď oba zahyneme.“ Topící se škorpion odpověděl: „Protože si nemůžu pomoct, poněvadž jsem – škorpion.“
No, a u lidí je to velice podobné.
Muž si před svatbou myslí, že mu jeho žena zůstane taková, jaká je dosud, a žena si zase naopak myslí, že ho po svatbě předělá.
A podle oděvu i projevu byl z nějaké z okolních vsí - tolik k představě o podílu vesnické idyly na zušlechtění takových týpků.
A asi se takoví množej - ondyno jsem šla kus cesty za párem - paní tlačila kočárek a pán ji neustále peskoval, jak jede blbě a pomalu (chodník z kočičích hlav). Napřed jsem si myslela, že si dělá srandu a pak jsem bojovala s chutí ho zezadu nakopnout.
Krokodýl ví, že mu žába chodí do jezírka na ryby. Neví ale, co s tím má dělat. Tak se rozhodne, že se jí druhý den na to zeptá. Pokud mu žába odpoví, že tam nechodí, tak ji sežere, protože lže, a pokud mu odpoví, že tam chodí, tak ji sežere, protože je drzá.
Druhý den se tedy krokodýl ptá: "Ty, žábo, nechodíš mi do jezírka na ryby?" Žába se na krokodýla zamyšleně podívá a řekne: "Víš co, krokodýle? Polib mi prdel!!!"
To je jen taková malá lekce z asertivity
No to tak mám tedy vážnou obavu o osud toho muže. Když je s ním nespokojená teď, bude ještě nespokojenější, když se místo rodině bude věnovat zednickým,obkladačským,instalateským,elektrikářsk ým,pokrývačským atd. atd. pracem při rekonstrukci. Jakmile jí to její dědictví zrekonstruuje, vykopne ho. A on nebude mít ani byt, ani podíl z výtěžku prodeje bytu, protože ten bude komplexně utopen v domě jeho manželku (brzy bývalé). A po českých parcích se bude zase potulovat o jednoho bezdomovce více.
Kdyby se mne ten pán ptal na radu, řekl bych mu, ať v žádném případě byt neprodává. Se zděděným domem ať si manželka dělá, co chce, ale společný byt ať drží "zuby-nehty", protože těch případů, kdy po rekonstrukci manželčiny nemovitosti se muž stává nadbytečnou přítěží jsem viděl už příliš přespříliš mnoho.
