Koncem letošního června propukl v New Yorku dost velký vzruch, neboť v New Yorku podepsal guvernér státu New York zákon o homosexuálních svazcích. (Zákon se stal platným 30. července letošního roku.) Dva dny nato se pak konal tradiční pochod Gay Pride, jeden z nejstarších a největších na světě...
New York je šestým (a nejvíce zalidněným) státem, který uzákoňuje rovnoprávnou legislativu svazku, a připojuje se tím ke státům Connecticut, Iowa, Massachusetts, New Hampshire, Vermont a District of Columbia. Registrované partnerství bylo uzákoněno ve státech Delaware, Hawaii, Illinois a New Jersey. Stejnopohlavní sňatky jsou naopak zakázány v 39 státech. Téměř ve stejnou dobu nastalo v České republice pětileté výročí zákona o registrovaném partnerství, které nabylo účinnost 1. července 2006.
A ne bez souvislosti s tématem bych také ráda uvedla, že české babyboxy oslavily nedávno pět let své existence, a upozornila na výbor OSN pro práva dítěte, který nedávno kritizoval Česko za velký počet dětí v dětských domovech a ústavech a dále za to, že tam pobývají dlouho. Doporučil současně českému státu, aby podporoval rodiny a rozšířil pěstounskou péči. Myslím, že tato formulace a kombinace dvou problémů v jednom krásném svazečku roztrpčila dost lidí, neboť v tomto znění působí v zásadě jako dokonalý nesmysl.
Dvacet let po revoluci se nacházíme ve společnosti, kde po dlouhých letech nesvobody se dají uplatňovat práva týkající se všech oblasti našeho života, tedy také těch, které byly většinou společnosti nejen odsuzovány, ale také kriminalizovány. Mezi ně patří soužití párů stejného pohlaví.
Je známo, že láska ke stejnému pohlaví je stará jako lidstvo samo, a že homosexuálové, s vyjimkou liberálního starého Řecka, podléhali diskriminaci a perzekuci, ať je to středověk nebo druhá světová válka, kdy v koncentračních táborech Hitlera umírali kromě Židů, Cikánů, a duševně nebo tělesné postižených a komunistů také homosexuálové (s růžovým trojúhelníkem na prsou) tedy jako"pro společnost nežádoucí živly".
]
Výraz "homosexual" se objevil poprvé koncem 19. století pod vlivem německého psychologa Karoly Maria Benkerta. Jeho následovníci se zasloužili o to, že na homosexualitu se začalo nahlížet jako na vrozenou charakteristiku člověka, ale homosexuálové byly tedy zařazení do kategorie nemocných. Homosexualita byla z mezinárodního rejstříku nemocí vyřazena až nedávno, v roce 1973. A v České republice byla vyjmuta z listiny nemocí až v roce 1993.
Není tedy s podivem, že vzhledem k názoru na homosexualitu v historii se sami homosexuálové někdy snažili přizpůsobit "normalitě" tím, že uzavírali heterosexuální sňatky, plodili i děti, ale dříve nebo později zjistili, že tento způsob života jim prostě nevyhovuje. Mnoho psychologů to nazývá přechodným obdobím na cestě k sebenaplnění, a "přiznání" své skutečné identity. V České republice již určité množství biologických dětí homosexuálů ve stejnopohlavnich svazcích vyrůstá. Zástupci práva na adopci věří, že ať už je zastoupení homosexuálů ve společnosti jakékoli, jde o sexuální menšinu, která by měla mít stejná práva a povinnosti jako heterosexuální většina.
x x x
Heterosexuální single osoba má šanci osvojit si dítě, ale homosexuální pár nikoli, což znamená, že homosexuál, který nežije v registrovaném partnerství, může být osvojitelem (zatají-li svou orientaci), naproti tomu homosexuálové žijící v registrovaném partnerství, osvojovat nemohou. Prosadit změnu zákona, která by tuto věc řešila, se marně pokoušel ministr pro lidská práva Michael Kocáb.
Mimo jiné, zákon zajišťuje právo uzavřít svazek před matričním úřadem, právo získat informace o zdravotním stavu partnera či možnost po sobě dědit a ukládá vyživovací povinnost. Bez ohledu na stávající právní rámec, mnoho děti v takových podmínkách už vyrůstá: a v případě smrti jednoho ze svých stejnopohlavních rodičů nemá ten druhý na dítě nárok a hrozí mu odnětí dítěte.
Středem všech diskuzi na toto téma musí být samozřejmě pouze jedna otázka, což jsou zájmy dítěte, a je to právě na tomto poli, kde se odehrávají vášnivé diskuze; avšak existují dvě vážné statistické pravdy. První je, že v počtu státem odebíraných dětí v Evropě nás předčí pouze Rumunsko, a druhá že přibližně 50% děti, které vyrostly v českých dětských domovech, končí ve vězení. Je tedy jasné, že dětem ústavní výchova neprospívá.
Jedním z hlavních argumentů adopce stejnopohlavnich skupin je, že dítě potřebuje matku a otce, čili tzv. "klasický" vzor. Je také ale jasné, že mnoho dětí vyrůstá v rodinách, kde tatínka nikdy nepoznaly, nebo si na něj už nepamatují, nebo děti, které byly vychovávány výlučně ženskou výchovou a žádné potíže neměly. Asi 50% manželství v současné době konci rozvody.
Vzhledem k unikátní historické situaci České republiky neexistuje ještě mnoho výzkumu a studií co se týče dětí vychovávaných homosexuály, a nezdá se, že by výsledky velkého počtu průzkumů děti homosexuálních rodičů, které byly zpracovány v Americe, v Anglii a v jiných zemích, byly státem volně překládány občanům, pravděpodobně z toho důvodu, že se jedná o menšinu obyvatelstva. A je tedy ironie, že podrobné seznamy organizací zajímajících se těmito výzkumy, jsem nalezla při náhodném vyhledávání na hlavně na stránkách homosexuálních sdružení; a je pochopitelné, že tyto organizace jsou připraveny na obranu proti útokům znalých i neznalých návštěvníků.
Dlouholeté výzkumy jednoznačně potvrzují, že děti vychovávané v homosexuálním prostředí neprospívají hůře než děti z heterosexuálních svazků, a že výchova homosexuálními pěstouny nemůže sama o sobě podnítit homosexualitu dítěte. Některé z nich mají nižší sebevědomí, a to se dá přičítat tomu, že jsou ve škole často někdy vystavovány posměchu a otázkám o "dvou maminkách"nebo "dvou tatíncích".
Ve Švédsku již existuje školní výchova, kde se tyto typy vztahů dětem vysvětlují. Nutno také dodat, že v homosexuálních dvojicích se ženské a mužské prvky rozhodně vyskytují. Mimo to se přeci také stýkají s heterosexuálními přáteli, rodinnými příslušníky, a s heterosexuálními dvojicemi.
Dalším, a v zásadě tragickým faktem je, že psychologické posuzování heterosexuálních párů je v Náhradní rodinné péči (NRP) podle psychologů a sociologů na dost špatně úrovni v tom, že jsou nesjednocené - a to se jedna o kvalitu péče heterosexuálních čili většinových párů.
HANKA G.
Mám příbuznou (tady v Kanadě), která je ředitelka základní školy kam chodilo a chodí několik dětí jejichž rodiče jsou stejného pohlaví. Děti jsou to úplně normální, spolužáci s nimi žádné větší problémy nemají, a když už problémy jsou, tak jsou způsobené tím co do dětí hrnou doma jejich konzervativní rodiče. Většinou se s tím dá pracovat a vyřešit to, děti jsou mnohem otevřenější než my si myslíme. Jen je nechat být a necpat jim do hlaviček co my považujeme za jediné správné.
Najdou-li se dva, kteří chtějí věnovat lásku a péči "cizímu" dítěti, pak je úplně jedno, jakého jsou pohlaví - čím víc jich bude, tím jednak líp pro ty děti, jednak se to taky mnohem rychleji stane touž "normou" jako výměna rodičů. Mimo to myslím, že na rozdíl od "obvyklých" adopcí nebudou tyto páry toužit po čtrnáctidenní modrooké blondýnce bílé pleti od rodičů vysokoškolsky vzdělaných s IQ nad 120 :-))
V celé této diskuzi (na politické úrovni) spatřuji hlavně lobby římskokatolické církve.
K babyboxům. Je to jen důkaz, že v OSN vůbec nevědí, k čemu se vyjadřují. Když nebudou babyboxy, budeme zase nacházet děti v popelnicích, v lesích, na skládkách. Tohle chtějí??? Pak jsou to větší pokrytci, než jsem si o nich až dosud myslel...
u mě nic zvláštního, názvy knih, divadelních her a filmů zapomínám jak na běžícím pásu
http://www.americannamedaycalendar.com/female_a.html
Matka "fabrika na děti" tedy pobírá čtyřletý rodičovský příspěvek (protože zpravidla nikdy nepracovala) a veškeré děti, které se jí narodí v mezidobí, dostane do pěstounské péče babička. Za čtyři roky si zase matka jedno dítě nechá, aby měla nárok na rodičák. A tak to jde hezky dokola, po celé plodné období "fabriky na děti".
Co z těchhle dětí, které mají takový zářný příklad v rodině, může vyrůst, a budou-li někdy tyto děti tvůrci hodnot a plátci daní, na to by si měli odpovědět ti, kdo tohle chybnými zákony umožňují.
A adopce těch "nadbytečných" dětí umístěných v dětských domovech, tohle nevyřeší. Ani hetero, ani homosexuálními páry. Ty roztomilé děti, které po vás v kojeneckém ústavu natahují ručky, už mají nějakou genovou výbavu, s kterou si jen tak někdo neporadí.
Viz "Rok kohouta" nebo smutné zkušenosti mojí kamarádky, která si takové dvě snědé a okaté holčičky z kojeňáku adoptovala.
Přesto, že se jim dostalo velmi láskyplné a důsledné výchovy, ani jedna z nich nikdy pořádně pracovat nebude. Ta jedna to aspoň občas pod tlakem rodiny zkouší, ta druhá bude jenom rodit děti - a rodiče, starejte se !
Než mít přeplněné dětské domovy a malé tvorečky svěřovat do péče kohokoli, kdo je bude mít rád, i když je to proti přirozenosti a přírodě, tak jak se společnost snaží, aby tyto děti se dále takto „houfně“ nerodily a dětské domovy nepraskaly ve švech, případně nebyly tyto děti svěřovány na velké náklady státu – tudíž nás všech – do pěstounské péče prarodičů, kterým se často výchova vlastních dětí vymkla z rukou ?
Zkus ji případně rozdělit do více jednoduchých vět, spíše než jedno obrovské souvětí.
Co je nepřirozeného a proti přírodě na tom, svěřit dítě někomu, kdo ho bude mít rád?
Další problém je, že pokud, uložíme matkám povinnost uvádět otce dítěte a platit za umístění dětí do DM, zvýšíme tím jen množství zabitých dětí v popelnicích. Ničeho jiného se nedosáhne. A jak to chceš udělat s nalezenými dětmi, kde vůbec není matka známa?
Hele, Ip, to je přesně to, co nechápe OSN, když odsuzují babyboxy: Děti se zabíjely a opouštěly odjakživa. Stejně jako se kradlo, krade a krást bude, tak je to i s dětmi. Vždycky tu budou nezodpovědné (ale i z různých důvodů zoufalé) ženy, které se ke svému dítěti zachovají podobným způsobem.
Povinná sterilizace ženy naráží nejen na naši ústavu, ale i na mezinárodní úmluvy, které ČR podepsala. Je to prostě nereálné, je to nebezpečné a je to zneužitelné. Atd. atd...
To je totiž jako s těmi přistěhovalci, o kterých jsme se bavili jinde. Stejně jako oni ani ti nezodpovědní rodiče nemají na čele napsáno "souložím s kým chci, kdy chci, na anitkoncepci nemám, k doktoru si pro ni nepudu, sterilizovat se nenechám, holt to někam vodložim".
Mně by vůbec nebylo prosti srsti sterilizovat matku dvou odložených dětí, která nejeví zájem a snahu postavit se odpovědnosti ke svým dětem a starat se o ně. V takovém případě, jedině v takovém případě je pak na místě všemožná pomoc - psychologa, vychovatele, který naučí pečovat o děti, naučí starat se o domácnost a také hospodařit s penězi. Pochopitelně i pomoc finační, dávky. Jsem pro - Sinixi - klidně vykastrovat otce dvou dětí, o které se nestará, kašle na ně, fláká se, vyhýbá se vyživovací povinnosti. Věřím tomu, že by si to s rozséváním pánové pečlivě rozmysleli.
Jenže to je, jak píše Lp, děsně nehumánní, taky nedemokratické, že, a vůbec, o tom radši ani šeptem, abychom se nedopustili nějakého faux pas...A tak se hasí následky systému, na hlavu postaveného systému, kdy se z rození dětí stává byznys a o ty děti se pak stará stát z peněz lidí, co se o své děti pečlivě starají sami bez pomoci státu a ještě stačí vydělat na ty druhé. Bordel.
Samozřejmě tu byly, jsou a budou děti, jejichž rodiče se prostě postarat nemůžou, i když by chtěli, pak je naopak na místě jim tu situaci ulehčit co to jde, umožnit jim maximální kontakt a celkově povolit opasek.
No a jsou tu lidi, co jsou tak nějak mezi oběma skupinami. S jednou takovou rodinkou mám co do činění už delší čas. Paní je 70, nevyučená, z rodiny, která ji vyšoupla do světa hned po základce a starej se jak umíš. Moc lásky si neužila, je hluchá a byla spíš odstrkovaná. Takže spadla do náruče prvního týpka, co o ni měl "zájem". Jeho účast na rodinném životě by se dala popsat asi takto: lhal, flákal se, pil, pak bil a blil. Mezitím se narodilo 8 dětí. Ona je pečlivá, starostlivá, ale za socíku pro systém jakoby nebyla, práce žádná, byla tzv.v domácnosti, závislá na tom, co jí on utrousil z výplaty. Děti měly málo všeho a byly od něj hodně bity, takže část dětí strávila velkou část dětství v děcáku.
Pak on zemřel, to rodině kupodivu pomohlo, nejmladší dvě se do děcáku už nedostaly, měly nejvíc všeho, ale povahu bohužel zdědily po tátovi.
Takže dnes je situace taková, že starší děti (jedno už nežije, zemřelo v dospělosti) se od rodiny distancovaly, z děcáku šly svým životem a mámě jen tři z nich, dcery, dávají průběžně vědět, jak se jim daří. Daří se jim, vyučily se, mají rodiny, slušnou práci, vlastní byty a dokonce domek. Jejich děti vyrůstají v normálním prostředí. O synech, těch starších, co byli v děcáku, i tom mladším, který vyrůstal doma, nikdo nic neví. Zmizeli. Žijou nežijou, pracujou nebo sedí v kriminále - neví se.
Nejmladší dcera je vejlupek, co se měl nejlíp a mámě to vrací za všechny děti dohromady. Chytrá, bystrá, šikovná, mohla se vyučit, školu nedokončila, pracovala u baru, tancovala u tyče a kdoví co ještě dělala za peníze. Dokud byla sama, dařilo se jí, peněz relativně dost, žila u mámy a přispívala na domácnost. Pak si narazila chlapa. Přesně kopíruje rodinný model svých rodičů. On je nelegálně zde žijící cizinec z východu, s neznámým počtem dětí, žen, závislý na chlastu a bednách, upnula se k němu a porodila mu tři děti v domnění, že si ho tím připoutá. On zdrhnul, nedává jí ani korunu, ona před dětmi pracovala bez smlouvy, takže podle toho pobírá dávky. Brzy pochopitelně následovaly lži, krádeže, podvody. Pak začala strhávat sebou i mámu, která je snadno zneužitelná tím, že dceru i vnoučata má ráda a současně je jednoduchá, hloupá a důvěřivá. A velice izolovaná. Má nevýhodu také v tom, že žije ve čtvrti, která se kompletně mění na komerční, noví lidé se tam nestěhují, staří postupně odcházejí. Ona je předposlední z nájemníků činžáku, ostatní jsou samé firmy, kanceláře, obchody, kolem taky. Nemá se tedy s kým poradit. Mobil nemá, ale jako hluché by jí byl stejně k ničemu, internet pochopitelně je pro ni cizí slovo.
Dopadlo to tak, že je bez energií, protože dcera si brala od mámy peníze na zaplacení, ale utratila je, takže jim časem odpojili plyn a elektřinu. Znovuzapojení stojí peníze, které si máma nenašetřila, protože co jí zbylo, to dala vnoučatům a dceři. Dceři jsme pomáhali, nakonec se nám podařilo ji nasměrovat do azyláku, s tím, že takhle dosáhnou holky i na vyšší dávky, když budou každá zvlášť. Takže dcera s dětmi je v pořádku tam a máma je v bezpečí dost daleko od ní, aby jí dcera nemohla zase vybílit hrnek na peníze v kredenci. Má malý důchod, ale vždy s ním vyšla, i si trochu odkládala stranou, teď musí našetřit asi 12 tisíc, aby jí znovu zapojili energie. Takže jsme jí vyběhali s pomocí majitele činžáku, který je naštěstí slušný člověk, příspěvek na bydlení a mimořádnou pomoc, mezitím nějaký větší nákup nekazících se potravin, lidi kolem taky nebyli lhostejní, z jedné kancelář jí ženské nosí co uvařily, upekly, ohřejou jí to v mikrovlnce, nebo jí uvaří vodu na čaj, na kafe, nosí jí zbytky pro malého pejska, její jedinou radost, atd. Vyjednali jsme u eonu splátkový kalendář, a paní už zase nemluví o tom, že jí zbývá akorát se oběsit.
Měla osm dětí a starají se o ni cizí lidé. A začalo to všechno vlastně u jejích rodičů.
mamčo, včera na Tv Barrandov dávali dokument České milování (je to pěkná série, rádi na to s manželem koukáme) a zrovna včera to bylo o lidech, co mají 10 a více dětí...a tam zrovna jedna paní říkala, že jí pracovnice ze sociálky řekly, že jí dítě z porodnice nevydají, pokud si nenechá podvázat vaječníky...takže nějakým způsobem se na ženy, co žijí z dávek a rodí jedno dítě za druhým, asi tlačí, aby svůj počet potomků regulovaly.
Jinak u Vojty ve školce měli tuhle téma rodina a učitelka je nechala kreslit: kdo všechno patří do mé rodiny, a docela jsem se podivila, kdo všechno kde patří do rodiny. Např. jeho nejlepší kamarád bydlí v domácnosti s mamkou, s babičkou, s prababičkou a s maminky kamarádkou...
Navíc nerozumím Tvé podobnosti v nařizování adopce heterosexuálním párům. Je docela přirozené, že mnohé heterosexuální páry nejsou schopny reprodukce, a tudíž jsou bezdětné. Na tom přece není nic nepřirozeného či proti přírodě.
Co se týče sterilizace, tak zneužitelné je všechno. Přesto si myslím, že je to lepší, než aby tato žena vyráběla stále nová a nová mláďátka. Pocítila by konkrétní důsledky svých činů. Takhle si z toho nevezme žádné ponaučení. A nejsem přesvědčena, zda takto narozené děti můžou být šťastné a zda si své stigma neponesou dále.
Ve volné přírodě by pohozené mláďátko nepřežilo. Přece jen jsme na jiné úrovni, proto o volném ponechání lidského mláďátka nemůže být řeč, navíc to opravdu často je velmi svízelná a neřešitelná situace, kdy žena zasluhuje pomoc. Pokud je to ale opakované, tak nevidím nic závadného na tom, pokud by sterilizace byla uzákoněna. I když vím, že v naší pseudo humánní společnosti je to neprůchodné. Navíc nemusíte se mnou souhlasit, já vám svůj pohled nevnucuji. Jen jádro problému vidím někde jinde.
