Často, když někomu položíte otázku, co je pro ně v životě nejdůležitější, určitě mezi prvními body budou přátelé. Na vrcholu kategorie přátel jsou "nejlepší přátelé". A skutečně, není nic ohromnějšího, než mít někoho, komu můžete o půlnoci volat o radu, komu můžete říct vaše největší tajnosti, komu si můžete poplakat na rameni, aniž byste se později styděli.
Proto věřím, že když nás přátelé někdy "zradí", tak je to tím, že nám dovolili v sobě objevit vlastnosti, které jsme si před tím neuvědomovali. Ovšem - pak jsou přátelé, kterým se můžeme opravdu svěřit - s úplně vším - naší důvěrníci, ti, se kterými můžeme být sami sebou, kteří nás chápou a berou nás takové, jací jsme, a kteří nám dávají pocit, "že v tom nejsme sami". S takovými se můžeme tak porafat, až spolu i půl roku nemluvíme, ale pak se většinou znovu udobříme; za nesmírného dojetí a úlevy, a vše je zase při starém.
Ať ale navazujeme přátelství jakkoliv, zdá se, že jeho zdrojem nemusí být ani tak náklonnost, jako spíš potřeba. Myslím, že člověk má v životě několik druhu přátelství. Například přátelství, která jdou daleko do minulosti a hlavním poutem mohou být společné vzpomínky.
Mít někoho, komu se můžete projevit v tom nejstrašnějším světle a stejně vaším přítelem nebo přítelkyní zůstane.Někteří přátelé nám dodávají to, co my v danou dobu nemáme nebo hledáme: sebedůvěru nebo odvahu, sílu, případně rozhodnost; což znamená, že tito ‘dárci' v tu dobu zase mohli potřebovat někoho, komu naopak oni mohou radit, obveselovat, povzbuzovat, atd. Pokud tahle situace oběma vyhovuje, může takové přátelství vzkvétat a pokračovat. Někdy se ale může stát, že přátelství prostě dozní, neboť svým způsobem splnilo svůj účel.
Člověk také získává „přátele", kteří vlastně ani přáteli nejsou, prostě si na ně tzv. "jen hrají". Než takové přátelství pak odezní, uplyne hodně slziček, ale obyčejně z toho vyjdeme silnější, s větším sebepoznáním a seberespektem.
Jak mnozí z vás ví, žiju v nesmírně "friendly" zemi. Každý se vás tu zeptá, jak se máte (tedy úplně cizí lidé), ovšem pak jsou strašně vyjevení, když jim opravdu začnete vykládat, jak se máte - protože zde je to opravdu jen úvodní fráze. Mám pár přátel, kteří potvrdí, že snaha začít v Americe konverzaci (např. někde v parku velkého města) je celkem marná - snad pouze pokud jste 25letá kočka, která tam sedí nahá... Předem říkám všem, kteří chtějí nesouhlasit, že ano, že Američané jsou skutečně velice přátelští. Ale - jak dalece to myslí vážně? Snad někde za městem, tam snad určitě.
Neuplyne také pár dní, aby se mi neobjevil e-mail, že „XYZ" ‘chce být mým přítelem/přítelkyní na Facebooku'. Jsou tam lidé, kteří mají třeba dvě stovky i více přátel! Nevím, jak často si píší, nevím, jestli se někdy setkají nebo setkali, ale závidím jim! Jsem jedináček. Osobně jsem takhle dostala na Facebooku přenádherné fotografie z Havaje, neboť tam žije jedna moje bývalá spolupracovnice, která mne po třech letech také ‘vyzvala k přátelství', ačkoliv, přiznám se, jsem se s ní znala v práci sotva čtyři dny, neboť pak odcházela.
V dnešní době je přátelství tak nějak "hromadné". Je pravda, že nejspíš nikdy neuvidíme krásný úsměv nebo neuslyšíme intonaci hlasu (ačkoliv jsou případy, že se tyhle internetové vztahy dokonce někdy materializují), ale současně víme, že se čím dál častěji berou lidé, kteří se nejdříve znali jen z dopisování přes internet.
Určitým problémem v tomto psaní „na nebe" je, že se vše odehrává dost rychle, a někdy trvá určitou dobu zjistit, že vám druhá strana na polovinu otázek vůbec neodpověděla, nebo ji naopak vaše povídání vůbec nezajímá. Což ovšem zjistíte, až když tento stav chvilku trvá - a potom už to ani nevadí, protože jste si pozvolna zvykli, že.
Pak se ovšem člověk musí zamyslet a dělat rozdíl mezi známými a přáteli, není liž pravda.
Nu, a tady na Kudlance, přeci o sobě za dlouhou dobu lidi taky už hodně vědí, ne? A dost možná, že pokud jste se s vámi oblíbenými nicky ještě nespřátelili, tak to brzo uděláte. Ať už písemně, nebo tváří v tvář, není-liž pravda?
Jaký je váš názor - kudlanky a kudlánci?
HANKA G.
Komentáře
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela.... : alík puntík
já to brala tak, že přáteli jsou vlastně všichni, akorát někteří vás občas nahvězdičkují. Já mám v podstatě lidi ráda a zajímají mě. Na pustém ostrově bych se asi zastřelila. S prací, kde jsem musela být sama v malé kanceláři celých osm hodin, jsem po dvou měsících sekla. Bylo to na Chocholouška. Naopak s láskou vzpomínám na práci v bance na směnárně, kde nás bylo v obrovské "konírně" asi tak šedesát. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím - a ani to dělat nehodlám - zda ten či onen - nebo ta či ona - jsou přátelé, nebo pouze známí. Mám kamarádky, které znám de facto "od miminka" a vídáme se tak jednou za rok na Dušičky. Ale celých těch šedesát, nebo kolik let to funguje a když tam přijedu, obvykle prokecáme celou noc. Byly doby, kdy jsme si vzájemně intenzivně pomáhaly...ale "nebezpečí" již pominulo a tak "houbku přátelství" dokazovat již není nutno. Prostě já jsem tady pořád, ony taky...a kdyby náhodou něco....tak je jasno. Lidi vás někdy příjemně překvaí, někdy zklamou, někdy přímo na*erou. Já to beru tak, že to nejsou andělé, ale jen lidi, stejně jako já - a že mě je taky kolikrát dost. Někteří lidé prostě proletí vašim životem jako meteority, jiní vedle vás zvolna propluvají...a nemá cenu lámat si hlavu tím, zda jsou přátelé, nebo známí. Pokud je vám spolu navzájem dobře...tak je všecko v pořádku.
červen 19, 2011 07:54
přátelství : Kamila
kamarádku na život a na smrt mám od první třídy - sedly jsme si vedle sebe a kamarádíme se dodnes. Je to naprosto vzácné, mám ji místo sourozence, kterého jsem nikdy neměla. I ona ke mě má ve své podstatě bližší vztah, než k vlastní sestře - můžeme si říct prostě všechno. Jsem na to pyšná a vážím si toho, kamarádíme se víc než 35 let.
Odsud mám tři přítelkyně, troufám si říct. Se dvěma si píšu a občas se vídám, se třetí jsem se viděla jednou, ale píšeme si maily, i když sem ona už dávno nechodí. Kudlance tímto děkuji!
Facebook - mám, používám, primárně na to, abych se dozvěděla, co dělají např. bývalí kolegové, spolužáci a známí. Nemám tam rozhodně jen přátele, ani to tak neberu. Nicméně cizí lidi si nepřidávám, nevím, proč bych měla.
Seznámení na netu je kapitola sama pro sebe a myslím, že je to skvělá věc. Někdo říká, že se tam seznamují jen "divní" lidé, já si to nemyslím. Myslím, že procento divňáků je naprosto stejné jako ve skutečnosti - však jsou to jen lidi, ne? A spíš na to člověk dřív přijde, protože když vnímáte jen slova a "neruší" vás tvář, můžete - pokud opravdu chcete - hodně odhalit...
Odsud mám tři přítelkyně, troufám si říct. Se dvěma si píšu a občas se vídám, se třetí jsem se viděla jednou, ale píšeme si maily, i když sem ona už dávno nechodí. Kudlance tímto děkuji!
Facebook - mám, používám, primárně na to, abych se dozvěděla, co dělají např. bývalí kolegové, spolužáci a známí. Nemám tam rozhodně jen přátele, ani to tak neberu. Nicméně cizí lidi si nepřidávám, nevím, proč bych měla.
Seznámení na netu je kapitola sama pro sebe a myslím, že je to skvělá věc. Někdo říká, že se tam seznamují jen "divní" lidé, já si to nemyslím. Myslím, že procento divňáků je naprosto stejné jako ve skutečnosti - však jsou to jen lidi, ne? A spíš na to člověk dřív přijde, protože když vnímáte jen slova a "neruší" vás tvář, můžete - pokud opravdu chcete - hodně odhalit...
červen 19, 2011 07:58
Měla jsem v životě : Ivča
obrovské štěstí. Mám jednu kamarádku, která o mně ví úplně všechno, potkaly jsme se někdy v šestnácti, okamžitě si padly do noty a vydrželo nám to doteď.Další kamarádka ze střední školy byla mé druhé já po dobu studií, jedna bez druhé jsme se nehnuly..pak nás život rozdělil a když jsme se zas potkaly, zjistila jsem,že za ty roky se naprosto nikam neposunula, zůstala zaměřená na šminky, hadříky, pozlátko...to mě zklamalo, protože jsem s ní už nenašla společnou řeč. A pak mám asi deset velmi dobrých kamarádek z různých etap života, se kterými si vzájemně můžeme vylít srdce, pokecat u kafe, odreagovat se na společné dovolené...A proč mám to štěstí? NIKDY v životě mě žádná nezradila, neshodila, neublížila, vždycky jsem se o ně mohla opřít...
A co se týče přátelství na netu? Zjistila jsem ,že když je člověk upřímný a na nic si nehraje, dají se navázat i taková přátelství. Asi nemají tu hloubku, ale i tak člověk po čase pozná, jestli si píše s člověkem, který je povrchní, vymýšlí si nebo si na něco hraje nebo naopak jestli jeho život něčím obohatí.
A svého současného přítele jsem taky potkala na netu. Od první chvíle, od prvních písmenek jsme oba poznali, že se stalo něco výjimečného, protože i když jsme se poprvé viděli asi až za 3/4 roku, od začátku jsme měli pocit, že se známe, že uvažujeme stejně, máme stejný smysl pro humor i názory na život...Báli jsme se, jestli to bude fungovat i na blízko, v osobním kontaktu...ale zklamání nepřišlo.
A co se týče přátelství na netu? Zjistila jsem ,že když je člověk upřímný a na nic si nehraje, dají se navázat i taková přátelství. Asi nemají tu hloubku, ale i tak člověk po čase pozná, jestli si píše s člověkem, který je povrchní, vymýšlí si nebo si na něco hraje nebo naopak jestli jeho život něčím obohatí.
A svého současného přítele jsem taky potkala na netu. Od první chvíle, od prvních písmenek jsme oba poznali, že se stalo něco výjimečného, protože i když jsme se poprvé viděli asi až za 3/4 roku, od začátku jsme měli pocit, že se známe, že uvažujeme stejně, máme stejný smysl pro humor i názory na život...Báli jsme se, jestli to bude fungovat i na blízko, v osobním kontaktu...ale zklamání nepřišlo.
červen 19, 2011 11:48
Aleno : HankaG
Já jsem vždy měla v práci nějakou spřízněnou duši, ale myslím, podle toho co píšeš, že to zaměňuješ s touhou nebýt sama, ze svých zkušeností vím že lidi v práci jsou dost soutěživí a někdy se nebojejí i ublížit jen aby se dostali dál nebo se projevili v lepším světle. Je to fajn jestli je pro Tebe každý “přítel” a v tom případě jsem ráda že jsi neměla žádná velká “neštěstí”. Ale je všeobecně známo že opravdová přátelství se musí pěstovat, vyžadují čas, úsilí i trpělivost, atd. Já tedy opravdu mám přátele a pak “známé” a pro mne tam rozdíl je- v tom co mohu říct, co mohu očekávat, atd.
červen 19, 2011 14:56
tak Facebook mě naštěstí : Petronila
totálně minul a míjí.
Alenko, líbí se mi Tvůj postoj. Mně zase práce o samotě naprosto vyhovuje a v "konírně" bych se zbláznila.
Internetové vztahy v žádném případě nepovažuji za přátelství a do reálného života bych si je přenášet nechtěla. Ale na pokec je to velice příjemné.
Alenko, líbí se mi Tvůj postoj. Mně zase práce o samotě naprosto vyhovuje a v "konírně" bych se zbláznila.
Internetové vztahy v žádném případě nepovažuji za přátelství a do reálného života bych si je přenášet nechtěla. Ale na pokec je to velice příjemné.
červen 19, 2011 16:00
Víš Hani, : alík puntík
já nepracovala v Americe za kapitalismu , ale za socialismu v Praze. Což byly dvě naprosto diametrálně odlišné situace. Navíc to byl téměř výhradně ženský kolektiv a platilo, že sdělená radost je dvojnásobná radost a sdělená starost je oloviční starost. Jestliže jsi měla nějaký problém a ventilovala jsi ho na pracovišti, vždycky se našel někdo, kdo znal někoho, který znal švagra sestřenice někoho jiného jehož manželka měla kamarádku, jejíž bratr ti pomohl problém rozřešit. Jiného, než sestava známých a známých známých, nefungovalo. Já takhle sehnala plynový sporák, novou baterii do kuchyně a opravu prasklé trubky na záchodě. Opravář, který to měl tenkrát v pracovní náplni nefungoval, neboť soutěžil o titul "Hrdina socialistické práce" a tím pádem neměl na práci čas. Co se týče konkurence na pracovišti, směnárna byla konírna, od rána do večera tam stály fronty lidí a čuměly na tebe a jen sis cucla kafe tak už někdo řval "NO! Já už tady čekám dvě hodiny a támjle pani si klidně pije kafe." Brala jsem za to pár korun a nepamatuju se, že by byl někdo tak soutěživej, aby mě z toho fleku vyštval. Byla jsem tam dvanáct let - pak jsem se vdala a odstěhovala - a vzpomínám na to s láskou. Ještě teď se s kolegyněmi občas vidíme, nebo si zavoláme - jsme již stařenky v důchodu. Jinak malérů mě v životě potkao tolik, že moji přátelé jsou těžce prověřeni a fakt , že zůstali mluví jen v jejich prospěch. Moje kamarádky se většinou znají navzájem, protože když jsem ještě bydlela ve Vodičkový, tak zaskočily, protože šly třeba něco koupit dětem -nákup byl za socialismu fakt šichta - a potřebovaly si dát kafe, aby nepadly vyčerpáním, nebo šly do kina a pak se jim chtělo čůrat...a viděly , že svítím.Já pořád pekla, protože moje děti strašně žraly, takže kámošky věděly, že se jim k tomu kafi dostane i nějaké dobrůtky,takže se holky za ta léta znají všecky navzájem. Jednou se mi takhle sešlo dvacet lidí....byl začátek školního roku a všichni lítali jak zběsilí a sháněli vybavení do školy pro své děti. Pak jsme si - my matky - ulovené cvičky, trenýrky , tílka a podobně, vyměňovaly, protože ani jedné z nás se nepodařilo sehnat tu správnou velikost a vzaly to, co zrovna bylo. Dodnes na to vzpomínáme...nakonec jsme skočily vedle ke Dřevům pro lahvinku, abychom ten stres spláchly. Právě upečený perník padl na oltář této akce, takže mé chudinky děti měly ráno pouze chleba s taveňákem. Sirotečkové ubohý. No...o tohle si Hanko fakt přišla....no, chápu, že tvým uším to může znít příšerně...ale já fakt nikdy neužila takový legrace jako tenkrát. No, taky jsme byly mladé, že...No - a dneska už se mnou taky nkdo nesoutěží...těch pár korun, co já beru důchod, nikoho k nějakému soutěžení nemotivuje. Jo a ten Facebook - já to vlastně do dneška nepochopila vůbec nevím co stím.
červen 19, 2011 17:38
Mám štěstí, : Michal
mému nejlepšímu kamarádovi nemusím nikam volat, pokud teda zrovna není v práci, chudinka moje pracovitá. Můj nejlepší kamarád je se mnou už krátkých 33 let, můžu se na ni spolehnout, má víc rozumu než já, ví si se vším rady, dokonce i se mnou. A to je co říct!
Kdo neví kdo to je?
Kdo neví kdo to je?
červen 19, 2011 17:51
Michale, to znam : HankaG
Moji rodice tohle meli, proste cely zivot nemeli nikoho s kym by si vice rozumeli, a bylo to postavene opravdu na vzajemnem respektu a lasce. V zasade ani jeden bez druheho nemohli byt. No a tatinek pred sedmi mesici umrel a ja ted budu muset vodit maminku k psychiatrovi protoze je v hroznych depresich, prestava jist atd. Proste ji odesla pulka sebe.
červen 19, 2011 18:07
.. : kolemjdoucí
přesně stejně jako Petronila.
červen 19, 2011 18:22
Skutečný přátelství : Krakonoš
by mě na síti hledat nenapadlo, nevěřím tomu, myslím, že může bejt tímhle způsobem možná navázaný, ale rozvinout do vopravdovýho přátelství lze jedině vosobním kontaktem. Sociální sítě mi jsou protivný a tak se toho neúčastním, krkem mi lezou právě ty "pozvánky mezi přátele" vod lidí, který mě viděli jednou v životě, nic vo mě nevědí, nijak jsem jim nebyl sympatickej, ale najednou se hodim do nějaký sbírky "přátel" - předpokládám, že čím víc jich takovej člověk "uloví", tím úžasnější pocit ze sebe má. Tak na to ať si najde jiný podobně postižený . Jinak jsem ve svym životě za přátele (já jim teda řikám kamarádi) strašně moc vděčnej, mám jich tak nějak optimální počet, necejtim nedostatek ani přebytek. Lze vlastně cejtit přebytek přátelství? Nevim. Každopádně jsem rád, že je mám, a snažím se tu bejt i pro ně. Několik dokonce vod těch dětskejch let a to je asi pouto nejcennější. Že by mělo bejt hluboký přátelství i součástí dlouholetýho partnerskýho vztahu, se mi zdá skoro samozřejmý. Ale asi je plno lidí, který to ma jinak, nebo to nenašli.
. Jinak jsem ve svym životě za přátele (já jim teda řikám kamarádi) strašně moc vděčnej, mám jich tak nějak optimální počet, necejtim nedostatek ani přebytek. Lze vlastně cejtit přebytek přátelství? Nevim. Každopádně jsem rád, že je mám, a snažím se tu bejt i pro ně. Několik dokonce vod těch dětskejch let a to je asi pouto nejcennější. Že by mělo bejt hluboký přátelství i součástí dlouholetýho partnerskýho vztahu, se mi zdá skoro samozřejmý. Ale asi je plno lidí, který to ma jinak, nebo to nenašli. červen 19, 2011 19:46
Kamarádství pro mne znamená hrozně moc. : Myška
Nejlepší kamarády mám z období pozdnějšího dětství a dospívání, jsou to členové naší trampské osady. I když se s některými nevidím příliš často, rozumíme si, víme, že se na sebe můžeme spolehnout, a když se potkáme, je to jako bychom teprve včera přerušili náš rozhovor. Pak mám kamarádky pejskařky. Spojuje nás kromě kamarádství také společný koníček. Moc si svých kamarádů vážím.
Na Facebook nechodím, výzvy k přidání se k přátelům tamtéž ignoruji, případně napíšu, že na FB nechodím.
Na Facebook nechodím, výzvy k přidání se k přátelům tamtéž ignoruji, případně napíšu, že na FB nechodím.
červen 19, 2011 20:00
kamarádek a kamarádů pár mám : blanče
ten nejlepší už bohužel umřel - popsala bych náš vztah snem, který se mi kdysi zdál: Donesla jsem k nim domů hlavu v polívkové míse. Jak jsem k ní přišla fakt nevím, jen vím, že jsem necítila pocit viny, v tom snu mi to divný nepřišlo. Řekla jsem, že ji potřebuju zahrabat v parku, jeho žena řvala, že nás zavřou všechny a on řekl, že jsem přišla protože potřebuju pomoct a že nevěří, že bych udělala něco špatného. Šel pro rýč a hlavu se mnou zakopal. V okamžiku, kdy se mě ptal, jak jsem k ní přišla, jsem začala vykládat, že to je tak neuvěřitelná historka, že mi ji nikdo neuvěří - pak jsem se probudila, takže dodnes nevím, co se stalo:-)). Pro mě to symbolizuje pocit, který neumím úplně popsat - důvěru v přítele, že vždy jedná fér, i když to tak v tom okamžiku tak nevypadá a z druhé strany jistotu i jiné pomocné ruky, než je ta na konci vlastního ramene.
S nutným pěstováním kamarádství jak psala tuším Hanka nevím - mám kamarádky, kde navážeme opravdu po letech, jednou z nich je má vzdálená příbuzná. Tam vzniklo kamarádství v dětství, kdy jsme spolu trávily několikatery velké prázdniny, teď bydlí na opačném konci republiky, nerada píše a nepoužívá ani jiné spojení jen kvůli klábosení. Takže se vidíme zhruba jednou za dva roky na pár hodin. Přesto opravdu navážeme, jako bychom se rozešly před hodinou a shodly jsme se na tom, že naše vzájemná bydliště jsou pro nás místa, kde se budeme vždy cítit jisté, vnímáme oporu i když se třeba ani nevidíme.
Dlouho jsem si myslela, že takové to "opravdové" kamarádství je vztah, který začíná v mládí nebo spíš dětství. Poslední roky mne přesvědčily o opaku - našla jsem pár kamarádek na netu (ale souhlasím s tím, že takto se lze seznámit a "vyprofilovat", ale mělo by následovat i osobní setkávání) a pak jsem si "vybrala" kamarádku - teda vybrala jsem si kolegyni do kanceláře a za necelé dva roky jsme báječně srostly na bázi mnohem širší, než je pracovní vztah:-)).
Před pár dny jsem měla pocit, že jsem díky netu objevila kamarádku, kterou znám odjakživa a která jen někam na pár let zmizela - uvidíme, jestli tento pocit bude oboustraný a přežije i osobní setkání.
S nutným pěstováním kamarádství jak psala tuším Hanka nevím - mám kamarádky, kde navážeme opravdu po letech, jednou z nich je má vzdálená příbuzná. Tam vzniklo kamarádství v dětství, kdy jsme spolu trávily několikatery velké prázdniny, teď bydlí na opačném konci republiky, nerada píše a nepoužívá ani jiné spojení jen kvůli klábosení. Takže se vidíme zhruba jednou za dva roky na pár hodin. Přesto opravdu navážeme, jako bychom se rozešly před hodinou a shodly jsme se na tom, že naše vzájemná bydliště jsou pro nás místa, kde se budeme vždy cítit jisté, vnímáme oporu i když se třeba ani nevidíme.
Dlouho jsem si myslela, že takové to "opravdové" kamarádství je vztah, který začíná v mládí nebo spíš dětství. Poslední roky mne přesvědčily o opaku - našla jsem pár kamarádek na netu (ale souhlasím s tím, že takto se lze seznámit a "vyprofilovat", ale mělo by následovat i osobní setkávání) a pak jsem si "vybrala" kamarádku - teda vybrala jsem si kolegyni do kanceláře a za necelé dva roky jsme báječně srostly na bázi mnohem širší, než je pracovní vztah:-)).
Před pár dny jsem měla pocit, že jsem díky netu objevila kamarádku, kterou znám odjakživa a která jen někam na pár let zmizela - uvidíme, jestli tento pocit bude oboustraný a přežije i osobní setkání.
červen 20, 2011 00:12
jo....díky bohu za internet : alík puntík
teď zrovna dáváme s dohrmady bývalou devátou C. Teda začala t jedna ze spolužaček a teď pátráme po dalších. Nebýt Internetu, nenašly by se. Jednou z nich je Hanka G. Tu jsem taky naša jen díky netu. Je to prostě zázrak.
červen 20, 2011 07:40
Přátelství a kamarádství. : Sidon
VYTESANÉ DO KAMENE
Dva kamarádi se vydali přes poušť.
Předtím se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého.
Dotyčný aniž by cokoli řekl se sehl a napsal prstem do písku:
„ Dnes mi mùj nejlepší přítel dal facku“
Putovali dál. Došli ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se,
že se vykoupou.
Ten co dostal facku, se začal topit,
ale ten druhý ho zachránil a vytáhl z vody.
Když se probral, vytesal do kamene:
„ Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“
Kamarád se jej optal:
„ Když jsem ti dal facku, napsal jsi to jen do písku
a tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?“
Odpověděl:
„ Víš, když mi někdo ublíží, píši to jen do písku,
aby vítr tyto řádky odfoukl na znak odpuštění.
Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene,
aby to tam zůstalo na věky.“
Nauč se svůj žal a křivdy psát jen do písku
a své štěstí vyrýt do kamene!
Říká se, že stačí jen jedna minuta
na to, abychom si někoho zapamatovali,
jen jedna hodina, abychom si jej oblíbili
a mnohokrát nestačí ani celý zivot
abychom na něj zapomněli.
Buhužel to však často bývá tak, že si lidi víc pamatují ty špatnější skutky a ty dobré berou spíš jako samozřejmost, ne všichni samozřejmě. Podle mě se z velkého přátelství stane kamarádství a je to podobné, jako s akumulátorem, pokud se do něj vkládá energie, lze ji později v případě potřeby použít, pokud se tam nevloží, není z čeho brát a vztah se pomalu hroutí. Ono to "nabijení" taky obvykle trvá nějaký delší čas a musí to být oboustranné, aby ta "energie" byla dostatečně silná. Ne nadarmo se říká - v nouzi poznáš přítele.
Dva kamarádi se vydali přes poušť.
Předtím se ale pohádali a jeden z nich dostal facku od toho druhého.
Dotyčný aniž by cokoli řekl se sehl a napsal prstem do písku:
„ Dnes mi mùj nejlepší přítel dal facku“
Putovali dál. Došli ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se,
že se vykoupou.
Ten co dostal facku, se začal topit,
ale ten druhý ho zachránil a vytáhl z vody.
Když se probral, vytesal do kamene:
„ Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život.“
Kamarád se jej optal:
„ Když jsem ti dal facku, napsal jsi to jen do písku
a tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?“
Odpověděl:
„ Víš, když mi někdo ublíží, píši to jen do písku,
aby vítr tyto řádky odfoukl na znak odpuštění.
Ale když mi někdo pomůže, vytesám to do kamene,
aby to tam zůstalo na věky.“
Nauč se svůj žal a křivdy psát jen do písku
a své štěstí vyrýt do kamene!
Říká se, že stačí jen jedna minuta
na to, abychom si někoho zapamatovali,
jen jedna hodina, abychom si jej oblíbili
a mnohokrát nestačí ani celý zivot
abychom na něj zapomněli.
Buhužel to však často bývá tak, že si lidi víc pamatují ty špatnější skutky a ty dobré berou spíš jako samozřejmost, ne všichni samozřejmě. Podle mě se z velkého přátelství stane kamarádství a je to podobné, jako s akumulátorem, pokud se do něj vkládá energie, lze ji později v případě potřeby použít, pokud se tam nevloží, není z čeho brát a vztah se pomalu hroutí. Ono to "nabijení" taky obvykle trvá nějaký delší čas a musí to být oboustranné, aby ta "energie" byla dostatečně silná. Ne nadarmo se říká - v nouzi poznáš přítele.
červen 20, 2011 08:20
... : kolemjdoucí
v nouzi poznáš přítele
v dostatku pak přítelkyni
červen 20, 2011 09:06
Mít spolehlivého přítele : wendy
je dar. Mnoho lidí někomu nedokáže zapomenout, že jiný byl svědkem jejich slabosti, nebo si začnou závidět - a co já vím, ale pak to není to správné přáítelství, že ?
Já jako mnozí z vás štěstí mám, mám nejlepší kamarádku na světě, a kromě toho pár dobrých přátel do nepohody i do pohody.
Facebobok mě míjí, na netu si ráda poklábosím, našla jsem na něm i spolucestující na Dálný východ, jinak jsem asi neměla šanci - bylo to fajn ale už je konec, tak to vidíte.
Přátelství je pro mne posvátná věc, bez něho by byl život chudičký...tolik zážitků a duševního bohatství, tolik srandy, tolik pochopení, pár průserů.
Já jako mnozí z vás štěstí mám, mám nejlepší kamarádku na světě, a kromě toho pár dobrých přátel do nepohody i do pohody.
Facebobok mě míjí, na netu si ráda poklábosím, našla jsem na něm i spolucestující na Dálný východ, jinak jsem asi neměla šanci - bylo to fajn ale už je konec, tak to vidíte.
Přátelství je pro mne posvátná věc, bez něho by byl život chudičký...tolik zážitků a duševního bohatství, tolik srandy, tolik pochopení, pár průserů.
červen 20, 2011 10:38
Boženka : babi
byla moje nejlepší kamarádka.V roce 1964 jsme se poznaly ,studovaly jsme stejnou školu.
Potom jsme si dopisovaly,navštěvovaly se navzájem.Odešla náhle ve věku 47 let a já na ni nikdy nezapomenu.
Potom jsme si dopisovaly,navštěvovaly se navzájem.Odešla náhle ve věku 47 let a já na ni nikdy nezapomenu.
červen 20, 2011 17:15
všem : -doktor-
Ano wendy přátelství je posvátné a je jedno zda trvá jeden nebo sto let.Přátelství nelze koupit za žádné peníze a kdo má alesponˇpřítele jednoho, je bohatší,než milionář.Mám kamaráda,nejlepšího přítele,vlastně i jeho ženu již 50 let a stále pevné.Oni žijí v Německu,ale vzdálenost nikdy neměla na vzájemné pouto vliv.Je-li potřeba jsme zde jedni pro druhé.
červen 20, 2011 17:24
... : Sandra.
Já na FB chodím ráda, mám tam dokonce 2 profily- v jednou mám "přátele", které znám ve skutečnosti, tedy asi 5 z nich jdou opravdoví přátelé a zbylých 150 "přátel "jsou bývalí spolužáci, rodinní příslušníci a další známí. Ve druhém profilu mám lidi, které znám jen virtuálně, ale nějakým způsobem mne zaujali...a na tomhle profilu funguji mnohem častěji, protože tam nemusím přemýšlet nad každým slůvkem, které plácnu. Co mám zkušenost, tak většina lidí na FB komunikuje jen s pár lidmi a úplně zapomíná, že má přidáno dalších x lidí, kteří sice napřispívají, ale zato pilně kontrolují, co se kde u koho děje a ti ty jejich- leckdy velmi soukromé- výkřiky vidí také...dobrý způsob jak se dostat do nepříjemností.
Jsem za FB ráda, člověk tak ví o lidech, kteří by mu jinak už dávno ze života zmizeli...ale četla jsem tuhle článek jakéhosi psychologa, který se rozčiloval nad tím, jak je tento způsob permanentního udržování kontaktu nepřirozený. Že dřív se člověk se svými spolužáky viděl jednou za 10 let na srazu, což pro něj byla stresující záležitost, protože mu bylo nastaveno zrcadlo. Zda je jeho život úspěšný většina lidí poměřuje podle toho, jak jsou na tom ti, co s nimi stáli společně na startovní čáře. A tak si ženské před srazem koupily novou sukni a shodily 5 kilo a pánové ušetřili na nové auto...:-)Zatímco teď je člověku díky FB to zrcadlo nastaveno neustále...často na to myslím, když řeším, že jedno moje dítě nekadí a druhé kadí kam nemá a při tom si prohlížím fotky spolužáků z exotických destinací...
Jsem za FB ráda, člověk tak ví o lidech, kteří by mu jinak už dávno ze života zmizeli...ale četla jsem tuhle článek jakéhosi psychologa, který se rozčiloval nad tím, jak je tento způsob permanentního udržování kontaktu nepřirozený. Že dřív se člověk se svými spolužáky viděl jednou za 10 let na srazu, což pro něj byla stresující záležitost, protože mu bylo nastaveno zrcadlo. Zda je jeho život úspěšný většina lidí poměřuje podle toho, jak jsou na tom ti, co s nimi stáli společně na startovní čáře. A tak si ženské před srazem koupily novou sukni a shodily 5 kilo a pánové ušetřili na nové auto...:-)Zatímco teď je člověku díky FB to zrcadlo nastaveno neustále...často na to myslím, když řeším, že jedno moje dítě nekadí a druhé kadí kam nemá a při tom si prohlížím fotky spolužáků z exotických destinací...
červen 20, 2011 21:53
Net je třeba dobrý pro akce spoluzaci.cz, a podobné : wendy
net je dobrá domácí knihovna, rádce i atlas světa, drbnička i meteostanice, informátor i sbírka vtípků a krásných snímků, aukční síň i domácí kino, najdeme v něm staré časy jak od Čáslavského i nejnovější zprávy z kosmu. Nedám na něj dopustit a bráním se závislosti...ale sem chodím ráda za virtuálními přáteli a diskutéry.
červen 21, 2011 07:34
Sandro, : wendy
psycholog který se rozčiluje je podezřelý...nechtěl by třeba, aby se k němu lidé chodili léčit z "nepřirozených kontaktů"? Dnes není dřív, čas oponou trhnul a věci se mění. A kdyby to bylo jen tohle, zaplať pánbůh...
červen 21, 2011 07:37
