Přibližně před deseti lety jsem žila sama v New Yorku, v jedné velice fascinující části jménem Borough Park, což je skoro exkluzivně čtvrt ultra ortodoxních židů neboli chasidů. Maji velmi velké rodiny, průměrné 10 - 11 dětí. Jak je známo, tak muži chodí oblíkaní v takových speciálních černých hábitech a vdané ženy nosí paruky na oholených hlavách, dlouhé rukávy i v největších vedrech a tmavé punčochy se švem.
Je jasné, že každý, kdo nemá takový ohoz, tak působí v tamní lokalitě jako pěst na oko, např. žena, která má ve velkém horku šortky a tričko s výstřihem. Dostala jsem tam ale docela laciný byt a těšilo mne, že jsem byla v čistém a v zásadě bezpečném prostředí. Každé ráno ve stejnou dobu jsem vyrážela ve svém civilním oděvu na cestu do práce.
Ačkoliv každá cesta, která se neúprosně s přesnou pravidelností opakuje, se stane celkem nudná, v Borough Parku jsem si připadala vždy jako na nějakém pozemku filmového studia, kde oproti těm pestrým barvám obchodů se zeleninou a ovocem se rýsovaly siluety lidí, muži skoro vždy v černém a ženy většinou v tmavších barvách, a mladé ženy v nějakém stupni těhotenství nebo tlačící před sebou kočárek, popřípadě s několika dětmi okolo sebe.
Bydlela jsem skoro na rozhraní brooklynského China Townu, což je velmi exotický a zajímavý svět, s čínskými obchody a supermarketem jménem Hong Kong, kde člověk najde skoro výhradně jen čínské potraviny a výrobky. Ultra ortodoxní Židi a Číňani tam existují vedle sebe celkem klidně a nerušeně, dokonce se zdá, že tyhle skupiny k sobě mají velkou úctu, a to jak dnes, tak i v minulosti.
No a trošku ještě dál je španělská sekce plná ‘Latinos', se zase jinými pekařstvími a stánky s jiným ovocem a zeleninou, a samozřejmě také jiné restaurace. Moje slabost je ale čínské jídlo, a dokonce i Borough Park má variaci čínské restaurace, která košer. Ale - není nad čínské jídlo z China Townu, to je všeobecně známé.
Byl moc hezký slunečný zářijový den, ještě v zásadě léto, a byla jsem už s nervy pryč, neboť jsem věděla, že jdu pozdě - probudila jsem se se špatným žaludkem a všechno mi trvalo dlouho, i ty pravidelné každodenní úkony, tak známé, že je člověk dělá skoro automaticky. Na ulici už mi to šlo trochu rychleji, v naději, že mi třeba přijede brzy podzemka, která je v této části města ovšem „nadzemní", neboť vede přes jeden z mostů na Manhattan, kde se poté zase stává podzemkou.
Když vlak přejíždí přes most z Brooklynu na jižní Manhattan (první stanice jedné z tras je zase v China Townu na Manhattanu) tak je vidět Sochu Svobody; a to vše jen "na cestě do práce", což mne nikdy nepřestalo udivovat, neboť jsem to stále cítila jako ohromný "turistický" zážitek. (Tohle je subjektivní náhled někoho, kdo si v Americe jako turista stále připadá už několik dekád...)
Jako každý v zásadě slušný pracant jsem měla zájem chodit včas do práce, a je pravda, že se systém podzemního transitu v New Yorku v posledních letech nesmírně vylepšil, takže se už není skoro na co vymlouvat. Na rozdíl od minulosti, kdy opravdu někdy vlak stál i 30 minut v tunelu.
Upřímně řečeno, chodit pozdě do práce pro mne bylo skoro nemožné, neboť můj nadřízený, právník, by se ke mne skoro okamžitě připlazil s otázkou, zda mám nějakou dobrou výmluvu, jinak že to musím napracovat.
Jelikož všechny moje" dobré" výmluvy znal už nazpaměť, nezbývalo než chodit včas - poctivost nepoctivost.
Cítila jsem se tedy v zásadě docela dobře, když vlak z ničeho nic zastavil na dolním Manhattanu - těsně jednu stanici před mou výstupní. Hle, svitla naděje, řekla jsem si. Stáli jsme takhle pár minut a většina z nás začla v klidu podřimovat v poloprázdném kupé vlaku.
Z tlampače se ale najednou ozvalo: "Dámy a pánové, omlouváme se za zpoždění, vzhledem k silnému kouři jsme se museli zastavit. Jakmile se situace vylepší, budeme pokračovat." Klimatizace nádherné běžela, bylo ticho jako v poušti a tak jsem znovu zavřela oči. Po několika minutách pospávání nás vyburcovala nesmírná rána, která přicházela odněkud snad přímo nad námi... Celý vlak se otřásal...
Vyplašeně jsme se po sobě dívali. Pak bylo už ticho.
Za nedlouho se vlak rozjel a brzy jsem byla na denním světle. Jenomže všechno kolem mne vypadalo nenormálně. Na nebi se válely černé mraky kouře. Bylo mi jasné, že je někde blízko velký požár. Ulice byly lemované tisícovkami lidí, kteří jen stali kolem zdí budov, jako nějací vysídlenci, a mlčeli, někteří plakali. Všude síla policajtů s vážnými obličeji.
Vlezla jsem do vchodu budovy. V prostorách našeho podniku byli lidi shluklí kolem televize. Z obou věží World Trade Centra šel kouř. Zprávy byly spíše popisné než informativní, neboť vše zrovna probíhalo... Dozvěděla jsem se, že právě, když jsem seděla v podzemce, prolétávalo letadlo druhou věží.
Těsně před evakuací budovy jsem vzala naši recepční Ritu do přízemí, neboť dostávala hysterické záchvaty a potřebovala uklidňovat. Měla totiž ve WTC zaměstnanou přítelkyni. Když jsme přistály výtahem v přízemí, začala se otřásat země. Rita na mne volala, že se strašně bojí. Samozřejmě jsem se bála taky, ale hrála jsem si na "vyrovnanou", abych ji trochu uklidnila.
Po evakuaci budovy jsem zastavila jednoho mladíka v autě, který mne odvezl do nejbližší nemocnice. Kolem nemocnice se už vytvořila dlouhá fronta. Všichni jsme chtěli dávat krev. Mnozí ve frontě byli pracovníci, které vyvedli z nižších pater WTC.
Po čase nás ale rozpustili, neboť zjistili, že nebudeme mít komu dávat krev.
Všechny podzemky začly jezdit zadarmo. Přejížděli jsme most do Brooklynu a vytřeštěně zírali na neuhasínající pás kouře, který pokrýval celou oblohu. Bylo černo. Taky mi došlo, že jelikož se ráno kouř v podzemce musel rapidně zvyšovat, že nás ti řidiči vlastně jen uklidňovali a přitom doufali, že náa před zavřením tunelu všechny dokážou "vyklopit" ven.
Do práce jsem se vrátila za týden, neboť celý blok byl po tuto dobu uzavřen veřejnosti. Jela jsem už jinou trasou - stanice pod WTC byly zavaleny, když spadly obě budovy nad nimi. Vzduchem pronikal neuvěřitelný zápach, zápach smrti, smíchaný se zápachem shořelin.
Pracovat ani nešlo, protože málo co fungovalo. Přítelkyně Rity byla vyvedena včas ven, a Rita trávila většinu svých poledních přestávek nošením kytiček k obrázkům na zdích budov a kostela Sv. Trojice vedle té ohromné kalamity.
Kolikrát si tak říkám, že mne tam sice osud nějak poslal, ale hodná ruka Štěstěny zasáhla v pravý okamžik...
Bylo 11. září 2001.
HankaG.
Ono nas to postihlo nejakym zpusobem vsechny. Uz treba jen zprisnenymi prohlidkami na letistich.
Od nas z Yukonu byla tehdy ve Washingtonu pocetna delegace mistnich indianu, kteri tam jeli politiky presvedcovat, aby zabranili ropnym vrtum v oblasti, kde cariboo rodi mladata. Bohuzel tam nasi indiani prijeli tesne pred 11.zarim a pak uz na ne nikdo z politiku, se kterymi meli smluvene schuzky nemel pochopitelne cas.......
Abych řekla pravdu hodně lidí se mnou souhlasí v tom že žádná lidská bytost by neměla pracovat v 80tém patře, a že ty dvě bedny byly šeredné a nebezpečné, a neměly být nikdy postaveny.
No a co prožili ti ubožáci..........
