Není to tak dlouho, co jsem se rozhodla nechat si vyčistit koberce a komplet je obšít. Třásně už byly místy „vytřesené" a naopak po stranách bylo někde třesení navíc. Takže jsem se dívla na net, hledala, až našla. Pak už jen následoval tázací e-mail, telefonní dojednání a bylo to.
Firma je na ženské jméno, ale přesto jsem čekala, že pro koberce přijedou nějací „vazouni". Jaké bylo moje překvapení, když přijela půvabná subtilní mladá žena, hádala jsem jí jen něco přes třicet. Přesně mi vše vysvětlila, řekla, co a jak se bude dít, a pak si - neuvěřitelné - koberce hodila přes rameno a s nimi odkráčela k autu... Za pár dnů se situace v obráceném gardu opakovala: po ohlášení se mi je zase až do obýváku přinesla. Jsou to vlněné plyšáky, které jsem nechtěla nechat totálně zdevastovat a nyní jsou zase jak nové. Obšití je perfektní, jako by to tak vypadalo už z od jejich prvopočátků.
Nu, znáte mě - nemohla jsem ji nechat jen tak odejít, aniž bych ji vyzpovídala, jak se tahle prima holka, jménem Jiřina Rubešová, k něčemu podobnému dostala. Mj. je to vlastně - co já vím - jediná firma, která obšívá koberce, které jsou už zákazníků, tedy ne nové. A tak jsem se zeptala...
„Jak jsem se dostala k obšívání koberců? Když na toto docela nelehké řemeslo není žádný učební obor? Na jednu stranu těžce, na druhou lehce.
Ale povím vám to od začátku. V osmdesátých létech moje mamka nastoupila do firmy Úklid. Tam jí pak řekli, že její prací bude obšívat koberce. Ale -nikdo jí k tomu nic neřekl. Vůbec nevěděla, jak se co dělá, jak se obšívá, jak se starat o mašinu. Tak se to sama a za provozu pomalu začala učit... Nejdřív co a jak s mašinou, aby steh byl co nejlepší. Po několika dnech a spoustě párání na to přišla.
Samozřejmě, že to nebylo všechno - pak přišel další problém, a to, že každý koberec potřebuje něco jiného, jiný způsob práce, obšívání.
Ale protože mamka byla vždy nesmírně šikovná, tak to vše postupem času zjistila, sama se to naučila - a tak se tahle řemeslo doslalo do rodiny...
Jenže - ještě jsem nenapsala, že maminka byla v té době i po operaci páteře. Tahle práce pochopitelně nebyla nic dobrého, takže se to na jejím zdravotním stavu i podepsalo.
A po zhoršení diagnózy nešlo jinak, a ve firmě skončila. Přesto po nějaké době za ní přišli, dokonce i s mašinou, a tak začala opět šít doma, jak se říká „na koleně". Protože to ale nestíhala, a také vzhledem ke svému poničenému zdraví nestíhala, začal jí pomáhat i táta, a ona ho vše začala učit. Po několika letech to vše zvládl a přebral po ní podnik, protože ona už opravdu nemohla.
Další díl naší rodinné ságy začal, když jsem se rozvedla... To mi bylo jednou doma navrhnuto, jestli se to nechci naučit. Řekla jsem, že jo. A byl vám to můj nejdelší učební obor, který jsem kdy postoupila.
Nejdřív mě nechali několik let jen koukat a pomáhat. Jen takové ty pomocné práce. Pak jsem zvládala už ty malé rohožky do výlohy. Pomalu a jistě mě pak pouštěli k větším zakázkám a když jsem obšila svůj první koberec ve vlně a podle našich byl na jedničku, tak jsem složila svou poslední zkoušku.
Ano, trvalo to dlouhých pět let. A musím uznat, že na jednu stranu to byly opravdu dlouhé roky, ale už vím proč. Čtyři roky teď vedu firmu sama a musím uznat, že mě naši připravili velmi dobře. Za to jim vděčím oběma, že umím tuhle práci. Každý den se ji snažím odvádět na 99,9%."
pořád platí , že kdo má v dobrém slova smyslu šikovné ruce, ten se neztratí.
