Vždy, když píšu něco o dluzích, následně o trápení s exekutory, valí se na mne černá beznaděj. Je to asi rok, co jsem se snažila navázat kontakt s Exekutorskou komorou a dostat od nich nějaké rady. No, a výsledek? Nic, nic... Tak se jen snažím občas přinést nějaký konkrétní případ. Ale je to stejně asi na draka - jen mi to všechno připomíná známý Konfuciův výrok: ZASLEPENOST BÝVÁ KRÁTKÁ, LÍTOST DLOUHÁ...
Dnes bych chtěla vyzvednout jeden z komentářů, neboť by opravdu byla škoda, aby zapadl:
Za sebe mám pocit, že pokud se něco nestane, celá mašinerie kolem půjček a exekutorů skončí katastrofou. Stále nás uklidňují, že naše zadluženost je v poměru k jiným zemím na pohodu, ale nikde jsem nezanamenala skutečnost, že u nás jde většinou o situaci konečnou - vždyť kolikrát jsme četli, že někdo ve světě prošel bankrotem a poté mohl vést spokojený život - například taková naše oblíbená spisovatelka, Betty Mac Donald, která také v mládí podlehla svodům úvěrových karet a přesto měla možnost se z dané situace dostat.
Dnes klidně prodají telefon se závazkem paušálu na dva roky (či půjčí 20 tisíc v podchodu na občanku) osmnáctiletému, na rodičích závislému člověku (18 let mají mlaďoši ve druhém ročníku učňáku nebo SŠ). Pokud okamžitě nepřizná barvu, dluh za pár měsíců vzroste průměrně na nějakých 100 tisíc, které v lepším případě zaplatí rodiče. Pokud se pokusí situaci "řešit" po svém (odejde ze školy a od rodičů, příležitostně pracuje, příležitostně splácí, příležitostně si půjčuje), může během dvou let začínat - už vystřízlivělý (stále jsem u lepšího případu, kdy se probere) s dluhem cca milion, za který krom prvního telefonu nebo peněz na jedno kolo NIKDY NIC NEDOSTAL a který vznikl jen lichvářskými úroky a poplatky a který následně někdo začne vymáhat po jeho rodičích, u kterých mu zůstalo trvalé bydliště...
Vidím problém hlavně v tom, že insolvenční řízení (které vás mmch stojí 50 tisíc ještě než něco začnete - a kde je vzít a nekrást, už se nikde nezmiňuje) může být úspěšné, pokud jste schopni splatit za pět let 30 % dluhů, ale částka, kterou jste jako průměrný občan schopen vydělat za rok, není úměrná tomu, o kolik za rok narostou úroky a tzv. smluvní poplatky. Na tomto ožebračování - a jiný název mne fakt nenapadá - se podílí i stát.
Příklad:
VZP - nezaplacené pojistné za jeden rok (dotyčná si odjela do zahraničí a - její chyba - povinné pojištění a odhlášení neřešila). Asi pět let se pojišťovna neozvala (pochopitelně, nemá povinnost), dluh s úroky se vyšplhal na 25 tisíc plus 60 tisíc soudní poplatky. Jediné varování a výzva soudu na zaplacení do pěti dnů dotyčnou nezastihla, dopis se vrátil zpět. Za další týden předáno exekutorovi na opačný konec republiky. Tohle fakt nechápu proč, když v rámci vzdálenosti se každý pokus o doručení písemnosti účtuje v částce cca 7 tisíc. Za údajné tři návštěvy (bez zanechání jakéhokoli dokladu v běžné schránce), vyrobení odhadu nemovitosti (v místě bydliště znalcem z opačné strany republiky) a další, zákonem dané poplatky, se částka navýšila na 115 tisíc korun. Podotýkám, že uplynule sedm let od prvního dne dluhu, který vlastně dluhem nebyl, jen bordelem dotyčné (stačilo, aby prokázala, že v té době platila pojištění v zahraničí, což opravdu dělala, ale doklady neměla, duše cestovací).
Takže byla soudně nařízena exekuce podílu nemovitosti, kterou dotyčná z poloviny vlastnila. Reálný odhad - cca 900 tisíc, polovina však dražena za 120 tisíc. V tom okamžiku se o celé akci teprve dozvěděla rodina (resp. druhý vlastník nemovitosti) a to ještě s dovětkem, že tohle jim nikdo říkat nemusel, spolu s výzvou, ať 120 tis. Zaplatí, jinak by dražbě nezabránili, jinak že je jasné, že nemovitost vydraží opravdu oni.
Po dohodě s advokátem šla rodina do rizika dražby - jinak by 115 tis. bylo vyhozeno z okna a kdyby se vyvrbil nějaký podobný průser s nekomunikativní příbuznou, stále je v jejím vlastnictví půlka baráku. Dopadlo to dobře, pojišťovna dostala svých 9 tisís dluhu, 54 tisíc úroků a poplatků, exekutorská mašinerie za velmi záhadné úkony cca 60 tisíc.
Rodině nyní patří celá chata, státu daň z převodu nemovitosti (tu v případě koupě majetku z exekuce platí kupodivu kupující).
Vše je možná docela komické, nemít to příchuť šibeničního humoru - v dotyčné nemovitosti bydlí staří prarodiče dotyčné, kteří by v případě, že by se nikdo nic nedozvěděl, také mohli jednoho dne zjistit, že se jim někdo pokouší prodat barák nad hlavou, případně že mají spolubydlícího s právem užívání půlky malé chatky 2 + 1. Podotýkám, že příslušné majetkové vztahy vznikly před cca dvaceti lety, kdy o nějakých exekucích nikdo neměl ani páru. To, že „vnoučata" vlastní zmíněný objekt (který navíc byl pořízen za poměrně malý peníz a až časem prarodiči zhodnocen), a že v něm trvale bydlí a prarodiče, nikdy nikdo (krom exekutora) nezpochybnil.
A další případ: známí mají syna - 21 letého. Do osmnácti pohodář, pak parta, pití, útěk z domu, kolotoč půjček - dnes má jen základní vzdělání, rodiče už za něj zaplatili cca 250 tisíc, aby se vyhnuli zásahu exekutorů. Žijí totiž v bytě ještě s dalšími dvěma syny (15 a 8), nemají žádná práva, jen povinnosti - platit za nezdárného syna. Nyní je v řízení snaha zrušit mu alespoň trvalé bydliště - bohužel zatím "neustáli" několik pokusů o jeho návrat, aby si našel práci a sekal dobrotu. Stále se opakuje stejný scénář - vzali ho zpět, on měsíc sekal latinu a pak zas zmizel. Tím ale nedodrželi požadavek místního OÚ o nutnosti prokázat, že se déle jak rok v bytě nezdržuje...
Tohle téma mě moc trápí - kvůli tomu pocitu bezmoci...
blanče
Jsem na druhé straně barikády, advokát, stát, všichni mají dost času a "nic moc nemohou" a nejsou schopni ani doručit platební rozkaz - člověk co mi dluží se vysmívá všem. Měla jsem se vykašlat na právo a najmout si Ukajince...
Když je však dlužník lehce dosažitelný, to si troufají, kvůli sedmi stovkám vám prodají střechu nad hlavou, to jsou rychlí a stateční.
Lituji všechny, co se spoléhají na právo a spravedlnost v této zemi.
Takže my včera dali souhlas k exekuci kvůli necelým 40 tisícům, které nám jeden odběratel, jednorázový, dluží 10 měsíců. Po půl roce naší snahy, po návrzích na splátky po 3 !! tisících měsíčně, poté, co nejdřív sliboval a pak mi sám řekl, že pokud chci, ať to řeším jinak, načež přestal komunikovat. Tak řešíme, jsem zvědavá, zda bude co exekukovat. Ty audiny a offroady co má na dvoře si může nechat, stačí mi těch 40 plus výlohy :-)
VZP - nezaplacené pojistné za jeden rok (dotyčná si odjela do zahraničí a - její chyba - povinné pojištění a odhlášení neřešila). Asi pět let se pojišťovna neozvala (pochopitelně, nemá povinnost), dluh s úroky se vyšplhal na 25 tisíc plus 60 tisíc soudní poplatky. Jediné varování a výzva soudu na zaplacení do pěti dnů dotyčnou nezastihla, dopis se vrátil zpět.
Nikterak se VZP nezastávám, ale mám zkušenosti, že v podobných případech to nakonec nikdy nebylo tak docela tak, jak je líčeno.
Mám naopak zkušenost s VZP u dcery, která v dubnu ukončila bakalářské studium na jedné fakultě s tím, že v září začne na další, v rámci jedné univerzity, takže nemusí s VZP nic řešit. Neuvědomily jsme si, ani já stará koza v těchto věcech zběhlá, že jelikož jedno studium ukončila a k druhému v dubnu ještě neměla rozhodnutí o přijetí, tak ji škola nahlásila jako ukončenou, vyřadila ji z evidence. V květnu dostala VZP z fakulty vyřazené studenty a v říjnu už přišel dceři dopis, že má doložit nebo doplatit období 5-9/2009. Imatrikulace byla začátkem listopadu, takže fakulta ještě na VZP nenahlásila nové studenty. Vzala si tedy ze studijního oddělení potvrzení o studiu, to jí vydali i bez indexu, protože přijatá už byla, s tím zašla na vzp a bylo vyřízeno. Takže VZP se ozvala ještě ten rok, ne za 5 let, a první dopis poslali obyčejně, takže i kdyby byla na Marsu, mohli jsme to vyřídit za ni my.
Bratranec ukončil studium a po roce se k němu vrátil. Nešel hned ani na pracák, protože si řekl, že podporu nedostane coby absolvent a brigády si sežene sám. Brzy dostal dopis z VZP, obyčejný, tak mu asi nepřišel tak důležitý, nechal ho plavat. Za necelé dva měsíce dostal modrý pruh, to už zpozorněl a začal řešit, doplatil si půl roku a poradili mu, aby se okamžitě nahlásil na pracáku, že bude mít placené pojištění.
Nevěřím, že někdo 5 let nedostal nic, nebo jen 1 upozornění a hned exekuce, spíš mi to přijde jako výmluva někoho, kdo na to kašlal.
Ale ta kauza, co zmiňuje Blanče, asi není stará 20 let.
"Nevěřím, že někdo 5 let nedostal nic, nebo jen 1 upozornění a hned exekuce, spíš mi to přijde jako výmluva někoho, kdo na to kašlal."
Víš, mě je jedno, jestli to bylo před 5 nebo 20 lety. Tento stát (prostřednictvím VZP) mě obral o něco, na co v principu neměl nárok. Rozlišuji mezi zákony a principy. Ale když o tom přemýšlím, tak výsledek je pozitivní - spolu s jinými zkušenostmi mě to posunulo k tomu, že státu a vůbec čemukoliv z moci úřední nevěřím slepě. Hlavně mě zajímá člověk který o té které věci mluví - dám na osobní odpovědnost (takže můžu přejít k volbám a tomu že ČSSD a ODS pro mě nepřipadají v úvahu..).
Co tím chci říct? Že naše pocity křivdy a bezmoci si nikdo, kdo nám škodí, nezaslouží. Nejdelší kauza se nám táhla 10 let, největší ztráta z marného boje s podvodníkem přes 1 milion korun. Otec byl dokonce podveden i renomovanou advokátní kanceláří, kteřá předtím inkasovala tučné částky za zastupování. V otci pocit křivdy a bezmoci narůstal, ale i on časem došel k tomu, že za to mu to nestojí. Vše jsme zvládli a nakonec jsme to byli my, kdo měl klidný spánek a radost ze života. Boží mlýny zapracovaly a došlo i na pana advokáta. Ale nám je to jedno, nás nezajímá a občasné články v novinách o něm už ani nečtu. Vše jsem vzala jako zkušenost, školu života, ponaučení. No a co? Jedeme dál:-)Hlavně zdraví a mozek ať slouží:-) Lidem věřím dál, proč ne, a úředníci se hodně vylepšili.
Že naše pocity křivdy a bezmoci si nikdo, kdo nám škodí, nezaslouží.
tohle bych si měla napsat nad postel
