Tak jsem se tu celý den uchechtávala - když jsem si vzpomněla na Krakonošovo písmo ohledně cvičení a pěstování krásného zdravého těla. A na druhou stranu i na všechny ty sáhodlouhé návody, doporučení a způsoby, jak v "krátké" době za určitý a většinou ne malý obolus nějaké to kilčo ztratit, zpevnění vlajícího těla dosíci... :-))) Ono je to tak bolavé... Lehko nabýt, těžko ztrácet :-)))
Jsou lidi, který tak nějak cejtěj, že když místo výtahu vlezou na schody, místo do auta sednou na kolo a ten nákup si vodšlapou, nebo pro něj dojdou pěšky, prostě když se budou držet pohybů a činností, na který jejich tělo dobře reaguje už tisíce let, nebo aspoň stovku (to v případě toho kola nebo běžek), tak taky nezchátraj, kondičku udržej, i růst panděra v přijatelnejch mezích, a ještě ušetřej dost podstatnej peníz za všecky ty "IN" činnosti. Ty maj totiž jedno společný - za všecky se dost platí.
Naši předkové, ty měli sportů: okopáving, plejing, jednoting, oring, sejing, sečing neboli kosing, mláting, kácing, odvětvoving a řezing, zapřahing, vozing, nakláding a vykláding, pasing, poklízing a jeho vyšší level kyding, dojing, krming a napájing atd., určitě jsem tak 90% disciplín zapomněl. To byla fyzička a ještě z toho bylo něco užitečnýho.
Nojo, ale to je pryč, práci jsme úsoěšně vodstranili ze svýho života, takže už nás nedělá ani 50%, tak musíme do fitka..
Vzpomínám, jak jsem jednou v zoufalství, že moje dětičky jsou takříkajíc věčně na hrnci, stále to někde kýchalo, kašlalo, paní doktorku jsme navštěvovali víc než kohokoliv jiného, jak jsem si pronajala rozestavěný barák blízkých Černošicích. Mělo to střechu, okna, obyvatelné pokoje, dole kotel, garáž a vůkol bylo staveniště. Schodiště uvnitř nehotové, většina pokojů ani neměla dveře... Děti tam začaly od října, kdy jsme se nastěhovali (nabrala jsem jen plné auto nejnutnějších krámů, dvě děti a už se jelo) - chodit do školy. Ta byla cca dva km daleko a já šílela, že to moje miminko prvotřídní se cestou ztratí, že holčičku mi někdo ukradne, že se jim něco stane... Na Štědrý den se mi podařilo vytopit barák (kamnama, ne vodou!) na do té doby nevídaných 19 stupínků Celsiových; jinak jsme tam vegetovali v sotva šestnácti - ale nechali jsme všechny choroby v Praze...
Ale proč vám to vlastně píšu: Já se tam neskutečně zocelila, vysportovala a snad nikdy jsem nebyla tak fit, jako tenkrát... Ten domek stojí totiž uprostřed černošického kopce. Daleko dole - jedna prodejna, sámoška, řezník, zelenina... atd. Daleko nahoře další prodejnička... Tedy tenkráte, před oněmi 23 léty. Ač je to neuvěřitelné, já nahoru - dolu běhala kolikrát i šestkrát za odpoledne, o víkendu i vícekrát. Na mou zapomětlivou hlavu prostě nikdo nemá... Také jsme chodili hrát tenis nahoru na hřiště, dolu přes řeku na návštěvu k jedné úžasné paní, pak na kafe zas nahoru ke kámošce, dolu nakoupit, nahoru k zahrádkáři pro radu, do Mokropes pro vajíčka, pak do Dobřichovic, kde měla Lenka kroužek... Já vám byla tak krásně štíhlá, nic mě neunavilo...
Dnes jsem ve stálém boji s hubnutím, respektive s ďábelskými nástrahami všudepřítomných lahůdek. Kam se podívám, všude vůkol na mě křičí nějaké báječné jídlo! Otevřu televizi, tam je šéfkuchař, kamarádky mi posílají jeden lepší recept než druhý, manžel se vrátí s nakupem, vyloží svoje laskominky na linku a snaží se mě přesvědčovat, že "po tomhle přeci nemůžeš přibrat, vem si...". Ale zatím se zvládám, vařím si a objevuju pro sebe jídla, kterých se mohu "nacpat" aniž bych druhý den brečela na váze. A musím se pochlubit, docela chutná!
Jde to pomalu, ale jistě dolů... Zatím tedy veškeré mé sportování je "chození po všech čertech" a doktorech, ale jen počkete, do léta budu určitě - no - snad o něco koukatelnější :-)).
Vždyť už za války se říkalo, že tlustý budou hubený a hubení studení. Ne že bych to pamatoval, ale jsem připraven.
už bych to nechtěla ani omylem. Byli jsme u toho uvázaní jak pes u boudy a finanční efekt nic moc. Stačí mi bohatě zahrádka, pár slepiček. Teď nás čeká střižing stromů, má se udělat pěkně. Tak se měj hezky, jdu na obvyklý ranní káving Jo ještě k tomu zocelení. Něco na tom bude. Když jsem dělala u stavební firmy, tak jsem tři roky pobývala přímo na stavbě/stavební buňka/, věčně dvoje teplý ponožky, celej den v kabátě, ale já Ti řeknu, že za tu dobu jsem jedinkrát nezamarodila, neměla vůbec rýmu.Nikdy předtím ani potom jsme už nebyli tak zdraví, a to přesto, že kluci tam chytali brouky, žáby, ještěrky, šneky...a jednou překousli žížalu, aby se bratrsky rozdělili o "hadíčka".
Lezení po stromech jim velmi prospělo, a po prázdninách jsem se vracela s hordou špinavých, opálených a spokojených dětí do Prahy.
Ještě že tenkrát nebyla "Linka bezpečí" pro týrané děti...
Teď už sbírají celá auta, ale naštěstí na svoje "sbírky" mají pronajaté prostory mimo můj dohled.
Moje máti je také sběratelka, než něco vyhodí, x-krát to v ruce převrátí. My jsme s bráchou sdíleli dohromady jednu jedinou šatní skříň 100x60x200, takže nic moc místa pro dva dorostence. No a abychom se tam "lépe" vešli, tak nám tam máma naprala dva svoje kožichy. Takové ty hutné, zimní, co je měla naposledy na sobě když si namlouvala tátu...no jenže co kdyby přišly někdy znovu do módy, že jo. Já jsem neustále navrhovala, ať se těch hnusů zbavíme, nebo- pokud na nich máma tak lpí- tak ať si je pěstuje u sebe ve skříni. Bez úspěchu. Pak jednou přijela babička (mámy máma) a ten hnusnější kabát vyhodila. Jejda, to byl vichr, kdyby to nebylo na tom sídlišti trochu trapné, tak by ho máma snad šla z té popelnice lovit. Ale nakonec jsme to všichni přežili. Tak to byl jeden. Druhého jsem se nemohla zbavit ještě dlouho...až se jednou po ránu bratr ve svých cca 15 letech objevil v kuchyni v tom tak pečlivě uchovávaném dámském kabátě a pronesl, že od této doby nebude chodit do školy v ničem jiném, že to je přesně to, co pasuje k jeho image... druhý den po ránu už kabát ve skříni nevisel a slehla se po něm zem. Co já nedokázala během pár let svedl brácha levou zadní
) to je jako můj syn. Jo, kluci jsou na tohle dobrý, holky se ve všem moc pitvají a ze všeho věda a trápení a pán si přijde, střih a vyřízeno a ještě se tomu všichni zasmějou.a pak se v tom doma vrtal a vrtal, věčně smontovával například parník na pohon baterkou... Nojo, jenže už samotný to prkno, na kterym byly ty hrůzy přidělaný, šlo ke dnu už v případě přiložení k vodě - ale přesto to chodil ob den na Berounku zkoušet...
Hlíny co s ručiček olízala a pavouka schramstla, když se chudák ploužil kolem kamen, kde zrovna přebírala uhlí... Když ještě nechodila, ale lezla, dělali jsme jednou na poli táborák a protože už byla tma a my jsme pekli brambory a ji to v kočárku nebavilo, pustila jsem ji v dupačkách, aby lezla mezi hroudama. Dupačky byly původně bílé, pak černé, ale vypraly se krásně a na sluníčku zas vybělily. Doma v bytě občas jedí s kočkou stylem - jednou si kousnu já, jednou ty - a v ložnici máme na spinkání 13 stupňů. Chrníme všichni v jedné posteli a na vršku sedí kočka A výsledek? Uječený akční žrout, žádná alergie, nikdy v dosavadním tří-a-půl-letém životě antibiotika a za sedm měsíců docházky do školky pouze dvakrát rýmička. Přírodě zdar!! Naši dva hypotonici se tam naučili ovládat vlastní tělo, ten jeden s příložníkem přivázaným na zádech.
Nebýt zahrady, tak možná přes všechny RHB, skončil na vozíku nebo o berlích.
Následně se z něj vyklubal zdatný sportovec, co nám ho hasiči sundavali z 30ti metrového smrku...
opak hypertonikůTuhle vadu má to poměrně dost nedonošených dětí, a ne všechny se s tím poperou.
Jestli budou hypo nebo hyper, je nevyzpytatelné, stejně jako špatnou termoregulací trpí jak děti nedonošené, tak i přenošené.
Hlavně když mají drobečci po ruce nějakou mámu-lvici, co jim to pomůže srovnat do normálu.
