Je to vážně zajímavé. V každém věku si člověk myslí, že všemu rozumí a až teprve s odstupem času, když o něco více zestárne, tak teprve zjistí, jak se předtím mýlil. Začíná to už v útlém věku. Malá holčička si myslí, že maminka v žádném případě nemůže poznat, že si tajně vypůjčila její drahou rtěnku, aby zkusila, jakéže to vlastně je - být nalíčená...
Co na tom, že rtěnka zůstala nalomená, ohmataná, opatlaná... „Se to trošku otře a maminka to přece nepozná". Takových příkladů by se daly najít určitě stovky.
Moje vlastní dospívání bych rozdělila do takových tří mezníků. Ten první se odehrál v přibližně jedenácti letech, kdy jsem procitla z jednoho svého asi pět let trvajícího bludu. Coby malému děcku se mi zdál ošklivý sen, ve kterém vystupoval hrozně zlý kocour. Celé své následující dětství jsem se pak bála chodit doma na záchod. Měli jsme tam totiž okýnko do světlíku a za ním - věřte nebo ne - nakukoval ten zlý kocour a číhal na mě... Celé ty roky.
Číhal a čekal na příležitost mi udělat něco ošklivého. Pak přišel den D a já jen nevěřícně kulila oči - žádný kocour! Jen odraz splachovací nádržky ve skle okýnka do světlíku! V tento okamžik nastal první významný mezník v mém postupném dospívání - nejen se koukat a myslet si, že vím, co vidím, ale také přemýšlet o tom, zda skutečně vidím to, co si myslím, že vidím...
Další takový mezník nastal v době těsně po středoškolských studiích. Opět mu předcházel příběh několik let starý - bylo mi patnáct pryč a jezdila jsem do školy a ze školy metrem. Přibíhám k metru, ale už zavřelo dveře a ujelo mi. A jeden neznámý, ale sympatický mladík ve vagoně položil dlaň na sklo dveří... Bylo mi to úplně jasné - vždyť to takhle bývá i ve filmech - spatřil mě a byla to osudová láska na první pohled, dotknout se mě už nemohl, ale aspoň tou přitisknutou dlaní jakoby se snažil.... Úplně to vidím - romantický přísvit, tklivá hudba a jeho srdce zahořivší láskou... Tenkrát mě vůbec jiná alternativa nenapadla. Toho mladíka jsem však už nikdy nespatřila.
Po skončení školy z ničeho nic - den D číslo 2 - procitnutí. Ten mladík mě vůbec nespatřil. Žádná láska na první pohled. Žádný romantický dotek na sklo, žádné zahořivší srdce.. tu dlaň na ty dveře připlácnul prostě proto, aby se nesvalil, když se rozjíždělo metro. A tak mi došlo, že život není podle scénářů přihlouplých filmů třetí kategorie.
Poslední (zatím) mezník nastal mnohem později, už jsem byla maminka, doma malou holčičku, rozpadlé manželství, život patřičně zamotaný. Tenhle mezník považuji za nejdůležitější a za nejopravdovější. A sice - přemýšlím si tak o své neradostné situaci a najednou - najednou mi to došlo. Třeba to spousta ostatních ví zcela samozřejmě a jen já jsem byla tak hloupá, že mi to tolik dlouho trvalo, ale - přišla jsem na to. Opět blesk z čistého nebe, prozření... v životě je vždy něco za něco. Nemyslím materiálno, nemyslím výměnný obchod s někým dalším, ale vždy, když člověk něco získá, musí také něco dát, něco obětovat nebo ztratit.
Nevím, zda jsem vždy měnila správně a získáváním se posouvala k lepšímu, ale o jedné výměně stoprocentně vím, že byla ta nejlepší, kterou jsem kdy mohla udělat - ztráta svobody, volnosti a pohodlí - výměnou za moji holčičku. Tenhle poslední mezník je už docela zastaralý, jako bych ustrnula ve vývoji, čekám každým dnem, že musí přijít další. Nebo tři stačí?
A jsem už doopravdy, doopravdy dospělá?
nad životem se zamyslela
ÁJA
Dnes si říkám, jestli by se nedalo to období mezi mým 13 a 20 rokem vymazat, protože když si vybavím některé situace, tak sama ze sebe umírám...ale zase to má tu výhodu, že lidi, co to se mnou přežili, jsou prověřeni. Musí mě mít asi opravdu hodně rádi
Teď so také myslím jaká už jsem dospělá a rozumná, tak jen doufám, že za 10 let nebudu muset psát, že bych vymazala období mezi 13 a 30 rokem:-)
Mám dojem, stejný jako rodiče Miiny kamarádky, že každý věk je nejkrásnější. A i na tom, na první pohled ne zrovna vydařeném úseku života, se dá najít něco dobrého a pozitivního. Takže užívejme života!
Vážím si každého dne, milju ty svoje lidičky a taky chlupáče, každý den se na něco byť malého těším, a tak ten život běží...nemusíme žít každičký den tak intenzivně jako byl náš úplně poslední, ale nešeredit s časem. Když se dívám zpět, mezníky jsem tak nějak laxně překodrcala a nejlepší věk - kolem 35 let.
U mne se to poslední dobou nějak zvrtlo a já zjišťuji, že se pomalu, pomaloučku, vracím opět do dětství. Poslední dobou mne napadají i samé voloviny.
Jen dfm, že k plenkám už to nedomládnu.
