"Mám dnes smutek na duši", napsal mi Michal. "Museli jsme nechat uspat naši kočičku Lízinku. Měla už deset dní nějaké bolesti, špatně chodila, prostě bolela. Dala mi krásných víc než šestnáct let radosti a já, toť se ví, jsem z toho celej naměkko." Ale protože tohle má být vzpomínání na krásné Vánoce, napsal mi a vám všem následující vzpomínku.
Na Vánoce, na jedny z těch opravdu nezapomenutelných:
Tak tedy. Nemohu a nechci psát o Vánocích, kdy jsem dostal nejvíc dárků, nemohu psát o Vánocích, kdy jsem dostal nejkrásnější dárek, ale napíšu o Vánocích, na které nikdy nezapomenu a ani nemohu.
To bylo v roce 1984, kdy jsme pod péčí laskavého Traiskirchenu žili v Gasthofu Gruber v Ramsau, pochopitelně v Rakousku. Neměli jsme doslova nic, bydleli jsme my tři, s Aničkou a našim Péťou, v jedné místnosti, v tomhle gasthofu.
.
Laskavostí místního obecního výboru jsme dostali vánoční stromeček i pár ozdob na něj. Žádné dárky, které bychom si navzájem darovali, jsme neměli, protože jsme prostě neměli peníze na ně. Nebrali jsme žádnou podporu a krom jídla a pokoje zadarmo jsme prostě neměli nic. Na Vánoce jsme dostali jako obvykle večeři, tentokrát ne ve společné jídelně, ale s sebou do našeho pokoje. Tradiční rybu, i když kapr to nebyl, ostatně to nás nemrzelo.
.
.
.
.
Ale poslouchejte, co přišlo potom. Šli jsme na půlnoční mši, kostel byl hned vedle, jak jinak se dá čekat od vísky, která má 200 obyvatel včetně psů a koček. Padal sníh, mrzlo, sníh křupal pod nohama a my šli na katolickou mši. Nejsem katolík, přesto mne katolická mše dojímá ze všech nejvíc, prostě nějak cítím přítomnost Ducha Svatého. Mše byla německy, jak jinak, moc jsem nerozuměl; i když co to kecám, rozuměl jsem tu a tam nějakému slovu. Nakonec zhasli, jen Vánoční strom se svíčkami svítil dál a zpívali jsme Svatá noc, tichá noc... Oni, myslím tím místní, zpívali tuším, že to je německy Heilige nacht, ale kdo by se o to staral. Prostě mi to v tu chvíli rvalo srdce.
.Pak jsme vyšli ven, do toho lehýnce padajícího sněhu, co nám křupal pod nohama, a na věži kostela trubači troubili. Nevím, kde je sehnali v té vísce, ale to taky není důležité. Byli tam, a já brečel jak pominutej a brečím dodnes, když si na to vzpomenu.
.
Tak, to byly nejdojemnější Vánoce mého života, Vánoce, kdy jsme neměli nic, než těch pár věcí na sebe, které jsme si brali s sebou na letní dovolenou do Jugoslávie. Vánoce, kdy jsem si sáhl opravdu na dno mé duše, kdy jsem pocítil opravdu co je a není v životě důležité. To jediné.
Láska.
Potom, po dlouhém čekání jsme konečně dorazili do vysněné a vytoužené Ameriky. Zase takřka s ničím v kufrech, v kapse toho bylo ještě míň. Ale o tom nechci psát. Přestěhovali jsme se z Boise v Idahu do Los Angeles, kde údajně mělo být práce dost.
Nějaký čas to trvalo a dřív než práce, kde bychom si vydělali na slušné živobytí, vstoupila do našeho života kočička Lištička. O tom už jsem tu psal a nechci se opakovat. Článek končí její smrtí s tím, že nám nechala adoptivního syna Rézínka. Ten nás po dlouhé nemoci opustil v roce 2002 a zbyla po něm jeho kamarádka Lízinka.
S ní jsme měli doma ještě další čtyři kočičky; ony si to nějak řeknou, že jsme asi hodní a že se u nás dobře jí. Mám teď smutek na duši, protože Lízinka nás opustila včera. Já vím, tohle má být o Vánocích a ne o kočičkách, jenže ty k tomu nějak patří. Nastěhují se pod stromek, zázrakem po něm nelezou, a snad si tohle nepřečtou, aby se nepoučily.
(na obrázku Lízinka, když jsme už čekali u veterináře na Aničku, aby se s ní rozloučila.)
V Los Angeles jsme prožili své první americké Vánoce. Peníze jako obvykle žádné, už jsme se smířili s tím, že nebude ani stromeček ani dárky, náš jediný příjem byl z kostela, kde Anička v neděli dopoledne a večer hlídala děti.
A - stal se zázrak: to byl vlastně největší dárek, který jsem v životě dostal, od mladých manželů, zatím bezdětných, členů kostela, jsme dostali 100 dolarů. Koupili jsme stromeček, našemu Péťovi dlouho slibované autíčko na vysílačku, i na něco k snědku zbylo.
Tak, to byl největší dárek, který jsem snad dostal.
Na obrázku jsme my s už vyrostlým Péťou, jeho manželkou Stacey a jejich míchanou vlčáko-labradořicí Elinkou. Jenže ta už tu taky není, zvířátka prostě nežijí dost dlouho, v porovnání s námi. Náš život je proto pořád znova a znova poznamenáván jejich odchodem. A vždycky a znova a znova se ptám – proč?
A už jsme zase u té lásky. To všechno ostatní totiž není důležité...
Michal
My mame pejsana a 3 kocky. Pes a jedna z kocek uz jsou trosku postarsi zacinam se bat co nas ceka...a bojim se toho. Nekdy si rikam, ze uz nikdy nechci zadne nove zviratko, protoze jejich odchod je tak velmi tezky...proste si neumim predstavit, ze nas nejoddanejsi clen rodiny nekdy zmizi z meho zivota.
Musi to byt moc tezke dat zbohem svemu zviratku...i kdyz je to prave proto asi nejvetsi vyraz lasky vuci nemu - nenechat ho trapit, kdyz uz se to neda zmenit.
Hezke Vanoce Michale - i pro ostatni cleny vasi smecky.
vařit může týden celý.
Pro svou drahou Aničku,
dá si námahy s jídlem trošičku.
Recept na dobrou kotletu,
pošle nám občas po netu.
Paprikám už rozumíme,
s Michalem o jídle více víme.
Klidné svátky Michale,
přispívej recepty nadále.
Děkuju za připomenutí.
Michale, moc hezký!
Mám vás Kudlanky a Kudlánci rád, tady se můžu vykecat a navíc čerstvý důchodce potřebuje zaměstnat aspoň hlavu, když už má tělo na práci jiný názor.
Už má Daniela dva další hladové nápady v zásobě a dnes budu psát další. Těšte se!!!
Mio, děkuju za veršíky, potěšilas mne.
Přesně rozumím tomu, co teď cítíš. Za pár dní to bude měsíc, co jsme museli nechat navždy uspat naši psí holčičku Aidu, která nám dávala lásku skoro jedenáct let. Nebyla jiná možnost, ale ještě teď mi tečou slzy, když to sem píši. A mám přesně takové pocity, jako Alena P-H. Pejsek mi moc chybí, ale ta bolest s jeho odchodem je pro mě tak velká, že nevím, jestli si ještě dalšího psího kamaráda pořídíme.
Stejně jako Michal jsem ráda, že vás tady vždycky najdu, i když já spíš čtu, než přispívám. Přesto díky, že tady jste.
