Kousek od Bohemky jsem potkala kamarádku a zakecaly jsme se. Protože se mi s ní příjemně povídalo, řekla jsem si, že svou single kavárenskou idylu si udělám jindy, a nabídla jí, ať jde se mnou. Nejdřív se jí moc nechtělo, ale pak jsem řekla, že ji zvu na malakov, a to jí asi bylo blbý odmítnout. Jak se ukázalo, problém nebyl v penězích. Je to kamarádka z kamarádek, který vždycky ráda potkám, ráda si s nimi povídám, ale cíleně se nesetkáváme.
Vzaly jsme si obě dva zákusky a kafe a dál jsme v klidu klábosily o všem možným. Najednou uprostřed rozhovoru - zrovna jsem jí dramaticky líčila nějaký svůj hrůzný zážitek - z ničeho nic povídá: "Chtěla bych se moct chechtat jako ty." Vůbec jsem to nepochopila. Kamarádka pokračovala: "Jako že bych se chtěla nebát ukazovat zuby, když se směju." Na to já: "Co to je za pitomost?" Načež kamarádka ze sebe vysypala, že má komplex ukazovat při smíchu zuby, protože má už několik let bulimii a na předních zubech má znatelně narušenou sklovinu. Taky mi řekla, že by někdy chtěla sníst zákusek bez toho, aniž by potom měla pocit, že má v žaludku kilo mouky, a nepádila na záchodek to vyblinkat.
Úplně mě to vyvedlo z konceptu a připadala jsem si jak jedna ženská postava z Tartuffa, které její služka povídá: "Co? Zamrzla vám řeč? Vy mlčíte? No zdrávas. Mám snad odříkat tu vaši roli za vás?"... Vzhledem k tomu, že to byla v relativně krátké době druhá kamarádka, která se mi s touhle divnou nemocí svěřila, bych tak překvapená být neměla...
Rozdíl je v tom, že ta předchozí kamarádka je už pár let OK. Hm.
K psychologovi prý chodí, ale nepomáhá jí to. Po práškách byla unavená a zabíraly jí jen krátkou dobu. Její borec po ní kdysi dávno chtěl, aby zhubla pět kilo. Přitom on sám taky není žádná houžvička, ale dost velkej narcis... Jó, všimla jsem si, že ta kamarádka poslední dobou hodně zhubla. Ŕíkala, že dřív se přežírala a pak zvracela, ale když tímto způsobem nehubla, jí málo a zvrací... několikrát denně. Nemůže se toho zbavit, po zvracení má nejdřív nádherný pocit čistoty a lehkosti, pak výčitky...
Řekla jsem jí, že je to z mého pohledu hrozně zvrácená nemoc. Že ji nechápu, a že se to možná časem spraví... Že možná taky ne. Že mi je líto, že jí nikdo nemůže pomoct. Možná ať zkusí změnit psychologa, někdy to pomůže, někdy taky ne. Jiná moje kamarádka totiž "bojuje" (dost divnej boj) s anorexií a bulimií asi 10 let... Že mě mrzí, že jí nemůžu nic pořádnýho poradit, ani pomoct... Protože jsem si jistá, že už jí radilo tisíc lidí...
Prostě - každý má asi nějaké trápení, kterého se buď zbaví nebo ne... Někdo se vyléčí, a někdo ne. Jak z bulimie, tak třeba z boreliózy... Nic se nedá paušalizovat. Kecy dodávající sebevědomí nepomáhají. Ach jo. Člověk musí sám. Snažit se poznat nepokřivenou realitu, třeba v kontrastu s těžšími problémy než je škola, vzhled, chlapi... Zdá se vám můj postoj příliš negativistickej a chladnej? Jo, je, uznávám. V blízkým okolí znám asi pět bulimiček/anorektiček. A znám je spoustu let. A "vyléčená" mi připadá jen jedna...
Rozinka
NEMÁTE TAKÉ S TOUTO NEMOCÍ NĚJAKÉ ZKUŠENOSTI?
S NĚKÝM ZE SVÉHO OKOLÍ?
Srovnávat to s infekční boreliosou je vrchol stupidity.
Boreliosu si nikdo nezpůsobil sám a dá se poměrně rychle vyléčit antibiotiky.
Bulimii si způsobily postižené ženy samy a vyléčit ji je mimořádně obtížné - asi jako alkoholismus.
Jako obvykle u tohoto typu mentálních deformaci je nejlepší prevence - řádná výchova ve vícedětné rodině. A při prvních příznacích pokusu o dietu (jakoukoli) nebo zájmu o "zdravou výživu" sundat pásek a řezat a řezat... Jinak to skončí zle a někdy i úmrtím.
k tématu nemám co říct, ale když MilanAlois zmínil tu snadnost léčení boreliózy antibiotiky, vzpomněla jsem si na sousedku. Před 10 lety onemocněla boreliózou, z čiperné mladé paní byla po pár letech troska šourající se za chodítkem po dvoře, dnes troska ležící.
A Milan si asi vyzral mozog, je nas :-)
Taky už mě napadlo, že je budu archivovat... jako od puntíkaté... to je prostě taková kudlančí klasika, že jo... K tématu: o bulimii nic nevím, zkušenosti naštěstí nemám. Zrovna včera jsme na toto téma diskutovali s rodiči (obvyklé téma sedmdesátníků: TOHLE nikdy dřív nebylo, o TOMHLE jsem jaktěživ neslyšel....atp., tak jsem jim vytkla, že asi četli špatně Freuda, pacientky s poruchami příjmu potravy, a se sebepoškozováním měl též, i když se to tehdy tak ještě nejmenovalo) Ano, je to podle mě nemoc, a stejně jako někdo má větší dispozice třeba k cukrovce, někdo inklinuje k tomuto (lidé se sklonem o sobě pochybovat) a to je zrovna sklon, který se IMHO zrovna řezáním nespraví...
Omlouvám se. Omlouvám se. Omlouvám se.
Ale když musíš, tak musíš.
------------
když to dovedu ad absurdum, tak se to dá použít lautr na všechno. Von ten Milan holt asi taky musí, třeba právě proto, že doma nemůže :-))))
MilanAlois site:kudlanka.cz
To site: řekne Googlu, že chcete výsledky pouze z dané domény.
http://pecan.cz/index.php?blog=76
http://informace.webgarden.cz/jak-hledat-na-google/tady-to-je.html
A nejedla a nejedla, zhubla snad na 30 kilo, jezdili s ni po nemocnicich, udajne zaludecni vredy, par hospitalizaci. Takhle preklepala roky do maturity, byla casto doma, ja ji nosila sesity a bylo mi ji strasne lito. Tyden po maturite se vdala a odesla z domova. Pak jsem se dozvedela, ze asi v 28 letech zemrela. Toto vse se odehralo na pocatku 80. let, kdy se o domacim sexualnim zneuzivani deti vubec nevedelo. Kdyz jsem si po letech davala dohromady urcite skutecnosti o teto rodine, jak se chovala matka, otec a dcera, vyslo mi jednoznacne, ze ji musel otec zacit zneuzivat, kdyz dcera vyspela. A ona se snazila tech prsou za kazdou cenu zbavit. Ale mentalni skody byly zrejme nenapravitelne a nevim to presne, ale myslim, ze spachala sebevrazdu.
K Milanovi: V žádném případě to není povrchní holka, spíš naopak, na svůj věk hodně přemýšlivá, citlivá, inteligentní.
Netuším, co to u ní mohlo nastartovat, říkala, že chtěla jenom žít zdravěji a že se to nějak zvrtlo.
