by se to mělo !

souhlasím - je to moc fajn, takhle to číst pohromadě
jo, kdyby se lidi k sobě uměli navzájem dobře chovat, alespoň trochu slušně

Jen si myslim, ze: dobrovolne omezovani je dvousecna zbran.
Protoze stejne tak muz chce vedle sebe nekoho, kdo se dokaze omezovat.
Pokud M chce(stanovi, tim co mu ublizuje) nejaka omezeni po Z a soucasne Z chce omezeni po M (to je to, co ublizuje Z) jez jsou navzajem neslucitelna (jdou proti sobe), pak bud vztah nemuze vzniknout nebo se musi najit KOMPROMIS. Nikoli ultimativni nastaveni od Z ci ultimativni nastaveni od M.

A to se tyka LIBOVOLNE oblasti, nejen nevery.

Z mych zkusenosti z okoli vsak plyne, ze neslucitelna "prani" (tj. tohle prosim nedelej, ublizuje mi to) na omezeni druheho se vyskytuji temer v kazdem vztahu.
A navic - (skutecne nebudme naivni), jakkoli maji OBA dobrou vuli a snahu na zacatku verit, ze zadny fatalni(neslucitelny)problem nenastane, tak se to v soucasne spolecnosti (az na vyjimky) nedari plnit.
A at je vztah jakkoli moderni a kompromisu v libovolnych oblastech lze dosahnout, casto jsou oblasti, kde se jeden s druhym NEDOKAZE otevrene bavit o vzajemnych hranicich a stanovit tak kompromis. Byva to tabu,
uz jen diskuse o hranicich jednotlivych partneru ublizuje(prestoze se hodnoti ciny, nikoli fantazie ci slova, jak zde bylo mimo jine receno).

A ted uz v osobnim duchu:
Je hezky rikat, jak je ten druhy nizky (i kdyz si myslim, ze casteji muzi, nechci stranit nejakemu pohlavi), ale vsechno ma sva pro a proti. Je supr se k tomu postavit tak, ze "o tomhle nebudeme diskutovat, protoze jinak ja Te nechci".
Asi je tezky podivat se kolem sebe, zahodit naivni ruzove bryle a pripustit si, ze to funguje jinak, nez chceme.
Hrozne bych si pral, aby to vsechno fungovalo jako memu tatinkovi a mamince. Nic takovyho neresili (aspon o tom nevim).
V jejich generaci jeste nebyli ojedineli, ale spolecnost se meni a ja mam pocit, ze ja uz ve sve ojedinely jsem.
Ja se nestydim za to, jak to citim a umim se ovladnout a dodrzet to, co slibim. Je to ale omezeni a ja ho hodnotim jako VYSOKE omezeni. (A jeste teda, kdyz o tom napisu napr. na kudlanku, hned jsem ten, co si chce hrozne uzivat a nechce to a tamto. Jak muzete tak rychle vyrknout takovyhle soudy???)
Priznam se, zere me, ze jsem za to hodnocenej jako spodina, ackoli VETSINA mych vrstevniku taky vi jak to ma nastaveny, ale neprizna to nikomu
a resi to tajnym porusovanim daneho omezeni a jsou za hrdiny.
Malinko si rozsiri svoji 13. komnatu jak potrebuji a predevsim neublizuji. Protoze sladka neznalost drzi vztahy pohromade. Na veky veku.
Ok, je to cesta. Pujdu po ni s vami.

Jeslize muz je ochotny se omezit - presne v duchu uvedeneho clanku, dela to pro nekoho, koho miluje, s kym je mu fajn, pro koho se rad omezi.

Paklize ale tento partner PRESTANE byt pro muze necim, pro koho se stoji takto omezovat, omezovat se prestane.
Tedy nevera(urcite spektrum) klidne MUZE (nikoli musi) byt priznakem toho, ze nekdo selhava (nekde uplne jinde ve vztahu). Nemusi to vsak byt nutne ten, kdo je neverny. A navic si muze myslet, ze nikde neselhal/a, v ocich sveho partnera vsak klidne selhat muze.

to není tak jednoduché.

Myslím, že dost dobře nelze předpokládat, že když řeknu svému protějšku, že mi něco vadí, tak on se z lásky ke mně uvedené činnosti vzdá. Také nám s manželem navzájem vadí, že ten druhý dělá určité věci, a přesto je od začátku jasné (a v pořádku), že je kvůli sobě dělat nepřestaneme.

IMHO by se s tímhle mělo zacházet jak se šafránem a omezit jen opravdu na hodně podstatné věci.

JInými slovy - třeba zrovna to, co požaduje dexx (sexuální volnost ve vztahu), by pro mě byla zrovna taková "neskousnutelná" věc, dokonce si myslím, že i diskuse o hranicích v tomto směru by pro mne byla impulsem k tomu s takovým partnerem se rozejít, kdyby je měl nastavené tak, jak píše dexx. Ale nemyslím, že proto, že bych to neunesla, ale protože by mi bylo jasné, že to zřejmě patří k přirozenosti toho dotyčného, tudíž by se musel celý život omezovat způsobem, který by pro něho byl bolestný, a o tom by život být přece jen neměl. Ale tu informaci, že to tak má nastavené, bych určitě mít chtěla.

Ještě poznámka, dexxi -" A navic si muze myslet, ze nikde neselhal/a, v ocich sveho partnera vsak klidne selhat muze." - tak od čeho má ten partner pusu? Neumím si představit, že celý život něco nějak dělám, myslím si, že je všechno OK a po x letech se dozvím, že to tomu druhému celou tu dobu děsně lezlo na nervy a že se se mnou chce rozvést? Sorry, ale o takovém někom bych si myslela, že je pěknej vůl, když se to se mnou ani NEPOKUSIL řešit.

rozumim Ti.
Obavam se vsak, ze to mam nastavene hodne podobne jako vetsina muzu ve spolecnosti, ze jsem proste "uplne normalni". Kazdy z nas si vsak to svoje "nastaveni" resi jinak.

Ad poznamka:
Myslel jsem to tak, ze partner nejprve POUZIJE podobne prostredky jako dialog
a svoji neochotu se omezovat rusi az tehdy, pokud prostredky selzou.
To si kazdy muze prebrat sam, zda v partnerstvi existuji pokusy o dialog a predevsim zmenu, kterou zamita.
"...Vis, byval/a jsi jiny/jina...." "...No jo, to je holt zivot..." "...Hm..."
a pak nasleduje snizeni ochoty omezeni...

Jasne, ze zmeny muzou byt opravdu nevyhnutelne prubehem zivota(pribyvaji povinnosti, sil byt partnerovi milym spolecnikem ubyva, meni se oblasti zajmu - odsuny na vedlejsi koleje, jak psal napr. Bruno atd...). Pak snizovani te ochoty nest ta omezeni jsou toho prirozenym dusledkem.

já mám neodbytný dojem, že se z nějakého důvodu potřebuješ ve svém konání nebo cítění upevňovat tím, že "to tak má většina, takže je to vlastně úplně normální, a navíc ti ostatní to dělají pokoutně, zatímco já to chci řešit na rovinu, takže jsem vlastně čestný chlap . K tomu Ti řeknu asi tolik - asi řada z nás v životě zatoužila po nějaké věci, na kterou neměla peníze, ale kolik z nás to řešilo tak, že by šli a tu věc ukradli? Určité omezování ve smyslu toho, že nemohu mít všechno, co chci, k celému životu prostě patří a lidi, kteří to nechápou, zřejmě ještě nestačili dospět

Dále se nemohu zbavit dojmu, že Tvé představy o partnerství jsou... řekněme poněkud naivní. Řešit něco způsobem "Vis, byval/a jsi jiny/jina..." je IMHO naprosto neúčinná a zbytečná cesta do pekel. Pokud ti něco vadí, musíš být naprosto konkrétní a BÝT SI VĚDOM toho, že ten druhý je svébytná bytost, jejíž povinností NENÍ Ti ve všem beze zbytku vyhovět. "Trestat" partnera za tohle tím, že i já snížím svou ochotu vyhovět jemu, mi připadá poněkud dětinské.

Co by ovšem mělo být pravidlem, je to, že se i k výtce, kterou nehodlám naplnit, nepostavím stylem "no a co, jsi divnej, že ti to vadí", ale dám partnerovi najevo, že ji vnímám, respektuji, ale že v dané chvíli nemohu/nechci vyhovět (případně nabídnu nějakou jinou možnost, jak to "kompenzovat". Nevím, jestli se vyjadřuju dost jasně, kdyžtak můžu posloužit nějakým konkrétním příkladem.

Když se zamilujeme, je to pro nás zážitek ! Splynutí s druhou osobou, pocit všemocnosti, všechno se zdá možné. Věříme, že síla naší lásky donutí síly odporu vytratit se do tmy. Budoucnost bude zářná.
Ale vysněná jednota se posléze rozbíjí o tvrdou realitu. Dříve nebo později, jako odpověď na každodenní život, se znovu prosadí individuální vůle. On chce sex, ona ne...ona kino, on ne ... A tak každý z nás dospívá soukromě k nepříjemnému zjištění, že úplná jednota nenastala, že ten druhý má a bude mít své vlastní úmysly, chutě, předsudky i plány... Postupně nebo naráz zmizí zamilovanost. Znovu jsou dvěma nezávislými jedinci. No a teď začnou buď trhat vazby, které mezi nimi vznikly, nebo pracovat na skutečné lásce.
Láska je zdrojem energie pro sebekázeň. Projevem naší vůle.
Sebekázeň v partnerství chápu jako lásku převedenou v čin a že ten, kdo skutečně miluje se chová ukázněně. To znamená, že nebude jen dávat - ale dávat s rozvahou a s rozvahou i odepírat. Chválit i kritizovat. Uklidňovat, ale i nesouhlasit, vzdorovat, střetávat se, tlačit i táhnout. Nebude ubližovat a nebude vyvíjet aktivity, které mi vadí.

no, tohle je trochu "vošajstlich". Kde je psáno, že to, že Ti dané aktivity vadí, není především Tvůj problém?

Příklad - v našem sportovním oddíle byla slečna, která se tomu docela věnovala, ale zas ne přehnaně (cca 2 tréninky týdně). Po čase si sbalila věci, že odchází, a na dotaz proč odvětila, že její přítel si to nepřeje.

Dá se i v tomto případě mluvit o tom, že to bylo v pořádku, měla ho ráda, neboť odmítla vyvíjet aktivity, které mu vadí?

Já bych za takové situace (oba svobodní a bezdětní), pokud bych byla postavena před volbu "buď já a nebo sport" pravděpodobně (neb jsem v ní naštěstí nikdy nebyla) nezaváhala ani na chvíli a zvítězil by sport. Ne kvůli tomu, že bych aspirovala na olympiádu, ale takový požadavek by mi velmi silně signalizoval, že s dotyčným není něco v pořádku a že to pravděpodobně neskončí jen u sportu.

Absolutně jiná situace by ale nastala v případě, že bychom už měli děti, žádné hlídání a já bych trvala na tom, že budu pětkrát týdně trénovat a každý víkend strávím na závodech. Tam by naopak bylo určité omezení plně na místě (protože jinak by to znamenalo, že se sice budu věnovat naplno své zálibě, ale na úkor toho, že partnerovi na tu jeho žádný čas nezbude).

Proč neustále řešíš jen SVOJE omezení? U partnerky toto omezení nepředpokládáš?
Už jsem ti to jednou psala: Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Kant
Přečti si pár příběhů tady na kudle a hned budeš vědět, že jestliže někoho máš fakt rád, uděláš všechno proto, aby s tebou byl šťastnej, protože všude okolo je takovýho trápení už takle dost.
Samozřejmě v rámci jistých hranic, viz. Petronily příklad se sportem.

.

si to musím vytisknout, tady v kompjútru je mi to k ničemu

když partner nechtěně otevře vaši třináctou komnatu, která mu ubližuje? Co udělat, když nechtěně otevřete partnerovu třináctou komnatu, která vám ubližuje?