Zastavil jsem se uprostřed mostu přes řeku a opřel se rukou o zábradlí. Pohlédl jsem dolů do zelenavé vody a v zamyšlení se díval, jak pode mnou tiše plynoucí řeka zpívá melodii svých vlnek, zčeřených čerstvým větříkem. Přímo vedle mé dlaně, na dřevěném zábradlí, bylo vyryté srdíčko.  Krátce jsem se na ně zahleděl, pohladil je, a ukazováčkem zlehka opisoval jeho kontury.

Obrysy srdce ve dřevě už nebyly tak ostré jako tenkrát. I na nich se podepsal zub času. Tak přesně tady se to tehdy stalo...

*      *      *

     Psal se srpen 1968. Já tušil, že to přijde. V Rusku byl carem Brežněv a když se naivní Saša Dubček na setkáních s ním choval jako malý uličník, kdekomu bylo jasné, že Leonid se s ním mazlit nebude. Jako zpravodajci jsme měli své lidi i na druhé straně a tím i přístup ke snímkům z amerických vojenských satelitů. Nelhaly. Ocitli jsme se v beznadějné pasti, když se k našim hranicím ze všech stran hrnuly armády Varšavské smlouvy. Boj kočky s myší byl pro nás předem prohraný. A každému bylo jasné jako facka, že světové velmoci pro nás nehnou ani prstem. Aby se neřeklo, do Kremlu přijde pár protestních diplomatických nót a to bude tak všechno.

     Šéf sekce nás stáhl z akce už 19.srpna večer a posledním letadlem z londýnskýho letiště Heathrow nás poslal domů. A už za dva dny jsem nestačil zírat, jak na přistávací dráhu brněnského letiště sedal jeden obří Antonov za druhým. Byly jich desítky. Největší kurevský omyl ruské zahraniční politiky dvacátého století naplňoval náš krutý osud. Nejhorší byl ten první týden, kdy všem tekly nervy a v desítkách nesmyslných střetů umírali první lidé...

     V našem městě byla velká část ruských vojenských jednotek z hygienických důvodů dislokovaná kolem břehů řeky. Měl jsem volno a spolu s mladším bráchou jsme se vydali cestičkou podél vody prohlédnout si ležení vojáků. Několik z nich si na břehu řeky pralo své osobní svršky a onuce. Byli to všechno vychrtlí, na kost vyholení mladí kluci s uhrovitými tvářemi. Když jsme je míjeli, plachýma očima se na nás bojácně dívali, že jim krademe i to malé soukromí uprostřed jejich propocených a špinavých svršků.

     V trávě vedle cesty jsem zpozoroval nějaký předmět a zvědavě jsem k němu přistoupil. Byl to zelený oválný filtr do plynové masky. Tutově to byl drahý ostrý filtr, protože pro Rusy to byl válečný stav. Zvedl jsem filtr, za chůze si s ním hrál a spolu s bráchou jsme pomalu minuli skupinu diskutujících ruských důstojníků. Zabraní do hovoru, ponechali nás projít bez povšimnutí a my s bráškou jsme se blížili k mostu, za kterým začíná naše městská čtvrt. Vstoupili jsme na most. Vtom za našimi zády jako bič šlehlo několik ostrých povelů. Za námi se rychle vydali dva vojáci, nepochybně pro ten filtr do masky. Těsně předtím, než nás vojáci dostihli, jsem filtr hodil přes zábradlí do řeky a pokračovali jsme s bráchou dál v chůzi po mostě. Vtom vzduch prořízl ostrý výkřik:

      „Stoj!"

     Ale my s bráchou jsme nedbali a šli jsme dál, jakoby se nechumelilo. Mozkové závity se mi rozběhly na plné obrátky. Mít tak u sebe svou soukromou devítku Parabellum, neměli by ani tu nejmenší šanci. Než by stačili sáhnout po samopalech, ten můj strašlivý kanón by je hodil dobré dva tři metry dozadu.  

     Ale ti ostatní by z nás potom svými samopaly beztak udělali fašírku. Ještě že jsem svou krochnu nechal doma, stejně tak i služební placku s osobním podpisem ministra vnitra.

     Obě služební zbraně jsem obě měl v práci a u sebe jsem měl jenom občanku s kamuflovaným razítkem výzkumáku, takže žádná sláva.

     Kdoví, možná právě některý z těchto ruských vojáků mě tu dneska dopoledne kontroloval, když jsem tudy projížděl služebním vozem. Uniforma krade tvář, mohl to být kdokoli z nich.

     Stačila mi jediná kouzelná věta, pronesená rusky a vojáci, s očima plnýma posvátné úcty, mě nechali projet i bez kontroly mého služebního auta, prošpikovaného setsakramentsky drahou elektronikou. Ale to bylo ráno a teď se naše role vyměnily. Teď jsem řadový občan se vším všudy a oni si se mnou mohou dělat, co chtějí...

* * *  

     Vtom se ozval zvuk natahovaného závěru samopalu.

     Oba jsme zkameněli.

     Jestli někdo uvažuje, co všechno by mu proběhlo hlavou ve vteřině, předcházející smrti, tak to řeknu úplně přesně.

     Nic.

     Naprosto nic a hlava je úplně prázdná v očekávání, že za vteřinu přijde konec... Podíval jsem se na dřevěné zábradlí mostu a zahlédl tam vyryté srdíčko. Kdo a komu je tam z lásky vyryl?

     To jediné mi blesklo hlavou v očekávání té příšerné pecky, která bude znamenat konec...

     Všechen čas se v tu chvíli zastavil. I ptáci přestali zpívat a nastalo neuvěřitelné ticho, rušené jenom ráznými kroky blížících se vojáků. Ale nestalo se nic, vůbec nic. Ti dva nás pod namířenými samopaly dovedli zpátky k důstojníkům. 

     „Pačemů vy éto brósili v reků?" pustil se do nás nejstarší z nich. Ostatní důstojníci mlčeli a jen přihlíželi. Určitě to byl politruk, jejich slovo mělo u Rusů odjakživa největší váhu.

     A já ho ještě drze provokoval:     „Cože jsme brousili?"

    Tvrdil jsem mu, že nerozumím rusky. Pravačku měl na pistoli v pootevřeném pouzdře a levou rukou mi rozčileně šermoval před obličejem. Jeho přísné šedé oči si mne pozorně prohlížely, jakoby mi chtěly nahlédnout až hluboko do duše.

     Chtěl, abych pro potápějící se filtr doplaval a já se mu snažil vysvětlit, že neumím plavat. Mezitím filtr nabral vodu a zmizel nenávratně pod hladinou řeky. Důstojník, s varovně vztyčeným ukazováčkem, nám řekl ještě pár slov a se zamračeným pohledem nás nechal odejít. 

     Oddychli jsme si. Až po chvíli jsme si s bráchou oba uvědomili, jak málo chybělo a bylo po nás. Rusové tehdy stříleli i za daleko malichernější věci. Naživu jsme zůstali jen díky rozvaze důstojníka, co se mnou komunikoval. Narodil jsem se tehdy podruhé a říkal jsem si, že jednou to budu vyprávět svým vnukům a ukážu jim to místo, kde jsem kdysi přežil svou smrt...

* * *

     Pak se říkalo, že Rusové sami zastřelili pár svých vojáků za jejich prohřešky nebo kvůli úplavici, aby nenakazili ty ostatní. Uprostřed staré zástavby naší čtvrti je pahorek a na jeho vrcholku jsou hroby několika rudoarmějců, kteří tu padli na konci druhé světové války. Životní náhody jsou nevyzpytatelné. Když v osmašedesátém jeden z vojáků, kteří tu tábořili, zjistil, že je poblíž obce, kde je pochován jeho vlastní otec, šel k hrobům poklonit se jeho památce. Když se vrátil ke své jednotce, byl pro dezerci zastřelen... Spolu s ostatními ruskými vojáky je zahrabán za řekou, v těch Bohem zapomenutých místech. Dneska si na to nikdo už ani nevzpomene. V těch místech se chvějí osikové keře a uplakané větve starých vrb se tam smutně sklánějí k vodní hladině...

     Vzdychl jsem a pousmál se. V životě jsou pocity, které se nezapomínají a nepotřebují svá pojmenování. Naposledy jsem pohladil bříškem prstu srdíčko, vyřezané kdysi z lásky do dřevěného zábradlí mostu.

     A napadlo mne, že to svým vnukům raději ani nepovím. Stejně se o tom jednou budou učit ve škole. Dost už bylo toho věčného připomínání válek. Nadešel čas, kdy je třeba začít o tom mlčet. Aby všechny děti světa se mohly už jenom smát...

Anquetil