Naši už pár dní předtím četli různé zahraniční noviny, a nějak tušili, že se něco chystá. A pak nás jednou brzy ráno probudilo přistávání těžkých letadel. Tatínek na vojně sloužil u letectva, tak hned věděl, že tohle nejsou dopravní letadla. Pustili jsme rádio, kde už vysílali zprávy o obsazení a za chvíli i žádost o pomoc, že v rozhlase jsou cizí vojáci.
Mám to všechno nahrané na magneťáku, není to žádná sranda.
Bydleli jsme tenkrát v Karlíně, blízko kasáren. Křižíkova ulice od Poříčí až k Invalidovně byla plná tuských tanků a obrněných vozů. Na nich seděli vyděšení hladoví vojáčci, co vůbec nevěděli, kde jsou. Ze začátku jsme za nimi chodili, nosili jim jídlo, a snažili se jim vysvětlit, že u nás žádná kontrarevoluce není, že je to všechno omyl...
Ti inteligentnější to začínali chápat. Jejich otcové nás osvobozovali v r. 1945, a oni byli překvapeni, že je nevítáme, jak slyšeli z vyprávění. Morálka vojska se tak rozpadala jak domeček z karet.
Pak, asi 25.8. v noci, předvedli demonstraci síly. Pálili naslepo ze všech zbraní. Leželi jsme na zemi pod okny a čekali, až to skončí. Ráno měly některé domy ostřílené fasády, a spousta oken se vysypala tlakovou vlnou.
Od té doby už z našich lidí na vojáky nikdo nepromluvil, ani vodu nepodal. Všechny domy byly pozamykané. Pár dní nato odjeli někam jinam. Na dlažbě po nich zbyly jen rýhy od pásů.
mamča
Člověku se ani nechce věřit, že téhle hrůze dodnes ještě komunisti fandí.
Náhodou je moc fajn, že to tu je jako zvláštní článek.
http://www.novysmer.cz/content/view/152/50/
Neco takoveho kdyz si clovek precte, vcetne tech lzi darebaka Ransdorfa, je mu lito ze ta revoluce byla sametova......
Mamčo,tobě dík za všechny,kteří si to pamatují stejně.
Klidný víkend.
Zivot jsou vlastne jen vzpominky a ve stari, jednou tolik.
Mě tenkrát byly necelé dva roky a to ráno si pamatuju - a je to taky moje první vzpomínka z dětství. Jel nám pod okny tank, mě se líbil, tak jsem se smála a radovala. A mamka mě tenkrát poprvé seřezala a přitom strašně brečela, že prý tohle se mi nikdy nesmí líbit. Za pár měsíců jsme se stěhovali do Prahy, tam mamka otěhotněla a šla zrovna do dětské nemocnici na Karlově náměstí, když se na nemocnici střílelo. Před tou nemocnicí mamku zmlátili obuškem. To si naštěstí nepamatuji, to znám jen z vyprávění, i když jsem u toho prý byla.
A pak jsem trošku povyrostla, opět jsme se přestěhovali, už jsem chodila do školy do druhé třídy. A jednou jsme prolézali s kamarády jednu starou stodolu. Našli jsme tam spoustu knížek a starých učebnic, na podlaze jich mohly být stovky, tisíce. Asi měly přijít do sběru, některé byly svázané do komínků, ale většina vypadala, že je tam prostě jen sesypali z náklaďáku. Už tenkrát jsem byla knihomol a milovala jsem všechny knížky. Kamarády to nezajímalo, tak jsem se tam vracela později sama. Objevila jsem tam spoustu "perel", všechny pečlivě přečetla a pak doháněla dospělé k šílenství, protože nechápali, kde beru nápady na tak pitomé otázky. Jedna z těch nejperlovatějších perel byla brožurka Poučení z krizového vývoje. Myslím, že jsem pravděpodobně jediný člověk, který ji opakovaně přečetl a který nad ní opravdu dlouho a pečlivě přemýšlel. Byla tam spousta slov, která mi nic neříkala. A úplně nejvíc mě fascinovalo slovo poučení. Chtěla jsem se poučit. Opravdu chtěla.
Ptala jsem se všech dospělých v okolí, jestli se poučili oni, dopadlo to tak, že mě vychovatelka v družině (Ruska) seřezala ukazovátkem. Tak jsem se poučila. Že existují knížky, které jsou zdraví nebezpečné. Místo Poučení jsem začala studovat učebnici fyziky pro 7. třídu a vytáčela dospělé pro změnu otázkami z elektriky (ano, šlehu ze zásuvky jsem dostala pořádnou) 
