Nepatřím ke generaci, která se už narodila s ovladačem v jedné a s mobilem v druhé ruce, pamatuju stále citované fronty na banány a šacování na hranicích s NDR, nerozumím tomu, že se z péče o zdraví a život člověka stal pouhý kšeft, jako z prodeje cédéček, ale byla jsem zase svědkem prvního přistání člověka na Měsíci ....
Jsem zkrátka už pamětník.
Do nedávna mi to vůbec nevadilo, ale když mě ondyno zastavila na ulici jakási mladice s výzkumem a hned první otázka byla, kolik že mi je let, slyšela jsem najednou, jak jsem si promptně 10 let ubrala... a teď Daniela s tím tématem "rok 1968". Srpen 1968. Byl krásný srpen, lásky čas... dne 21. srpna tohoto roku jsem měla domluvené rande s krásným blonďákem, byli jsme hippies, jezdili jsme na Floru Olomouc, za spřízněnými dušemi do Prahy, nosili jsme kvítkované a batikované oděvy, korálky, placky Make love not war ! a děsně jsme štvali rodiče.
Ten den byla středa. Naši se chystali do práce, ale nějak divně. Oba seděli u rádia, mlčeli a zírali. Pak přece jenom do práce šli a mně zakázali hnout se z domu, protože za Hradcem byly polské tanky. No nic, koukala jsem z okna, pozorovala cvrkot, můj krasavec dorazil s hodinovým zpožděním, oči navrch hlavy, vyzvedl mě a vyrazili jsme do ulic. Tu jsme postáli, tu jsme podiskutovali, ponadávali, a pak dostal ten nápad.
Že půjdeme na nábřeží a shodíme z pomníku do Labe ruský tank. Kluci na pomník vylezli, někdo přinesl kladivo, pěkně ho otloukli a pak že se pustí do tanku. Dodnes obdivuju tu sílu slova dvou dospěláků, kteří přišli a postavili se tomuhle davu a rozmluvili mu to. Ne, že by tak lpěli na "osvoboditelích", prostě věděli, co by mohlo následovat.
Jenže - rozjetí revolucionáři potřebovali akci. Tak jsme vyrazili do blízkého okolí a kde byl nějaký ruský či komunistický znak, všechno šlo dolů. Potom jsme šli hájit rozhlas. Ulice k němu byla zatarasená vojenskými vozy z místních kasáren, na ty jsme vyšplhali, já přinesla z domu naši vlajku, která se vyvěšovala o státních svátcích a na 1.máje - viděla jsem i nějakou vzduchovku a brokovnici, vylezli jsme na ty vozy a já dnes marně přemýšlím, co jsme si mysleli, že bychom tak asi dokázali.
Ale v podobných situacích se moc nemyslí, je to emoční, intuitivní, a hlavně - byli jsme tak mladí...
Sezení pro mě skončilo tím, že přišel táta, stáhl mě z toho vozu dolů, Kamilovi dal pár facek, že nemá rozum, a zamkli mě doma do špajzu... pak jsem měla povolené vycházky jen naproti do Ymcy, kde jsme malovali a tiskli plakáty, pro které dnem i nocí jezdili nadšenci a rozváželi je a vylepovali.
No, ještě v roce 1969 jsme na klopě nosili trikoloru s černou páskou ... a pak už nastala tvrdá normalizace a všechno šlo do kytek. Kamil odjel hned v srpnu 68 do Prahy a zpátky se vrátil někdo úplně jiný. To, co tam zažil, ho poznamenalo dost hustě.
A tak jsem v tom roce přišla o kluka i o iluze.
Wendy
Hmmm Tak to já si také pamatuji, jak byli na sebe všichni lidé takoví jiní, vlídní, dávali si přednost ve dveřích, v dopravních prostředcích...mnozí se zdravili aniž by se znali, páni pouštěli dámy sednout... no jo, vše odvál čas. A to stejné bylo i v 89tém. Včetně ztráty iluzí ovšem.
Nadšení - klíče - hesla "nejsme jako ONI" - bum, zklamání. A kde jsou dnes ti kapitáni průmyslu, které nám byli dáváni prognostickými představiteli a jedním neomylným ekonomem z prognosťáku za vzor?
To mě zase toulavej roznese za ten koment...
Toulavej, mohu Ti ale slíbit, že pokud by byla opět jakási "revoluce" nazvaná třeba "Oprava roku 89", jdu to doho i se vzduchovkou. Je velkorážní a mám na ní i zaměřovač, víš?
Ty krasne naivni plakaty jsem take vylepovala a taky jsem si je vsechny schovavala a i vsechny noviny z te doby. Ty se bohuzel opravou strechy na pude promocily a pak je nekdo bez meho dovoleni vyhodil! Dodneska nevim kdo, nepriznal se, ale vzdy, kdyz na to prijde rec je mi to moc lito. Pokazde kdyz vidim v televizi snimky a filmy z tohoto casu, mam slzy v ocich. Jo, je to strasne, ale zacinam byt "pametnice".
za 20 let a kousek jsem já lítala s klíčema, plakatáma a mikrofonem, zatímco tatínek drncal v golfkách holčičku a krmil ji v parku pribiňákem
a za dalších 20 let holčička sní na co přijde a revoluce jsou jí ukradené, důležitý je, že je léto a prázdniny
