Život musí člověka trochu umravňovat, protože člověk je nenasyta. Jednou je mladej a chce, aby to tak zůstalo. Jenže - když je vám víc jak čtyřicet, tak vám prostě není dvacet. Je nutný si to přiznat. Slyším kolem sebe čtyřicátnítky říkat takový ty věci jako - cítím se na dvacet, nebo každý je tak starý jak se cítí, nebo: nesnáším, když mi děcka z gymplu vykaj, dyť zas nejsme tak daleko od sebe a podobný blbosti.

Hodně častý je, že se chlapi snaží dokázat úplně všem, že i přesto, že jim táhne na padesát, je jim dvacet a jdou si třeba zaběhnout maraton. Jen tak. Bez přípravy. Když maj štěstí, ukopnou si palec dřív, než jim exploduje srdce.

Ženský to narozdíl od chlapů berou spíš přes ten vizuál a odmítaj opustit hadry z New Yorkeru, a furt si odbaruvujou ty vlasy na platinu a nosej sukýnky s volánkama, a srdíčka na nehtíčky, hlavně aby to bylo mladistvý.

Tvl. Je nám přes čtyřicet. To se nesmaže prostě.

Je úplně jedno, jak se u toho cítíte. Fakticky se nic nemění. A kdo v našem věku říká, že po kalbě do čtyř do rána jde normálka do práce jako vždycky, a kdo říká, že večer nevytuhává u seriálu, a kdo říká, že vůbec se mu nezměnila postava a nikdy ho nebolí záda, tak strašně kecá.

Já mám taky furt pocit, že je mi dvacet. Akorát se vždycky trochu zarazím, když si v mé přítomnosti stěžuje nějaká adoslescentka, že „Jéžiši, já jsem tak stará, to je konec, bude mi třicet. To už nic nestihnu. Na děti už je pozdě, na všechno je pozdě, jsem v prdeli.“

Tak to jen tiše sedím a říkám si, doháje, ví vona, kolik mi je? Možná jo a je jí to jedno, protože z jejího pohledu já už jsem vlastně mrtvá.

Popojedem.

Mě život udržuje v realitě různými způsoby.

Třeba tím, že po jedné skleničče alkoholu a večerce po půlnoci je to druhej den na neschopenku, kterou si nevezmu, ale v práci v poledne stejně usnu.

Nebo že když půl dne pracuju na zahradě, usnu v osm a probudím se v deset a vůbec mi to nepřipadá jako moc spánku.

Nebo že když mám milence, kterýmu je třiadvacet, mám ráno takovej hodně zvláštní pocit. Až jako provinilej. Jakoby by to byl nějakej větší hřích, spát s mladejma.

V každým případě je to ve spoustě ohledů nezvyk. Čtyřicátníka kupříkladu málokdy půjdete hledat v noci na diskotéku. Že jo.

Z blogerskýho hlediska je to ovšem taky zajímavá sonda. Například se na mně dokazuje, že facebook je pro starý. Všichni mladí jsou totiž na instáči, kde já nemám vůbec nikoho, protože prostě lidi, kteří mě čtou, jsou na instáč starý. Jako vás myslím. Ehm.

No ale pár statečných tam mám. Říkala jsem si, že bych mohla trhnout alespoň pět tisíc, ale už několik let to nejde. Vypadá to, že moji čtenáři stárnou spolu se mnou a tyhlencty nějaký sociální sítě to už pro mě neni, já tak ten facebook a tím končím, hotovo.

Ale pár vás tam mám. Je to těch progresivnějších a taky zvědavějších skoro pět tisíc. A myslela jsem si, že taky mladších. Ale člověče, asi ne. Protože za poslední měsíc mi tři lidi napsali, ať píšu hergot větší písmenka, že to zaboha nemůžou přečíst.

Takže asi tak. On si nás ten život nakonec dostane tam, kam potřebuje a je celkem zbytečný se tomu nějak bránit. Zbytečný plýtvání silami, které nám ještě zbývají.

Hlavně si nezapomeňte brejle, kdybyste se přeci jen na ten instáč chtěli juknout. Páč instáč je mladej! A všichni nejvíc instagrameři dělaj malý písmenka! Proč zrovna já mám přes celou fotku dávat font Geromont??

Ach jo.

Napište, co si o tom myslíte.

NEOHROŽENÁ ŽENA