Byla
zvyklá brzo ráno vstávat – zvyk ještě z té doby, kdy měli s dědou hospodářství.
I po začlenění do JZD si nechali nějaké králíky a slepice, takže pořád bylo o
co se starat.
S našima
jsme u nich bydleli mých prvních šest let, potom jsme se odstěhovali do
paneláku a k babičce jsme jezdili na víkendy. Později – po smrti dědy – se
babička natrvalo přestěhovala k nám a starala se o mně a sestru.
Denně vařila. Vařila taková ta obyčejná levná jídla – škubánky, šišky s mákem, nudle s tvarohem, čočku s vajíčkem, žemlovku, povidlové taštičky, rajskou, koprovku. A výborné polévky.
Z doby, kdy studovala hospodyňskou školu, měla takový ručně psaný sešitek plný receptů na dobroty. Zkoušela jsem podle něj udělat nějaké vánoční cukroví, myslím, že to byly lomnické kroužky, moc dobré. Na těžší recepty, jako ořechový dort z deseti vajec, jsem si netroufla, dnes už bych to třeba zvládla, i když při současné ceně vajec – no, nevím.. Ale už to nezkusím, protože tenhle receptář se bohužel někde ztratil.
Co se ale neztratilo, byl recept na babiččin úžasný štrúdl. Když jsem se jí ptala na přesné dávkování, krčila rameny. Dělala vše odhadem. Takže jsem si jednou stoupla vedle ní a vše, co do těsta dávala, jsem pečlivě odvážila.
No a co byste řekli – dnes to vše taky dělám odhadem a štrúdl je stejně dobrý jako ten babiččin.
Druhá babička byla úplně jiná.
Jezdívali
jsme k ní na letní prázdniny, takže jsme ji vídali daleko méně, většinou
jen jednou za rok. Bydlela v malé vesničce u Klatov, v budově
jednotřídky, kde byl i byt pro učitele. Ona i děda učili. Děda byl pan řídící,
ona učitelka. Vzpomínám, že když jsem byla ještě hodně malá, tak mě babička
brala do třídy, když učila. Seděla jsem v poslední řadě a hrála jsem si a
poslouchala, jak babička zvládá najednou děti z první, druhé a třetí
třídy. Vlastně tam jsem získala kladný vztah ke škole a dodnes cítím tu vůni
kříd a nových učebnic.
Později, když jsme u babičky bývali na prázdninách, tak třída voněla domažlickými koláči, které babička pekla na pouť a dávala je vystydnout na papíry právě na ty školní lavice.
Tahle babička byla taky kouzelná. Uměla hrát všechny možné karetní hry, naučila nás žolíky, kanastu, maryáš a když venku pršelo a nešlo jít na koupaliště, hráli jsme s ní o bonbony.
Obě
babičky rády četly. Ale každá úplně jiný žánr. První babička milovala romány od
českých autorů – jako byl J. Š. Baar, Ignát Hermann, Karel Poláček,
Eduard Bass, Jaroslav Havlíček. Vždycky mne posílala do knihovny a já už
věděla, v jakých regálech vybírat.
Druhá babička zas milovala detektivky, hlavně Agathu Christie. A vůbec spíš anglosaskou literaturu. Tahle babička hodně pletla. Svetry pro nás – svoje vnoučata, deku pro sebe, později, když ji doktor zakázal pletení, tak aspoň háčkovala.
Na to jsem si vzpomněla, když Daniela psala o háčkování.
Obě jsem milovala.
Byly pro mne majákem klidu a bezpečí.
Tak doufám, že to jednou oplatím svým vnoučatům.
MÍLA
(míla1)
AničkoM, také vnoučata zatím nemám. Neptám se, jen přijímám ten fakt, věci se dějí tak, jak se mají dít. Uvidíme.
Ale moje babička z matčina strany byla mému otci tchýní, rád jí neměli i když se snažil nedat jí to najevo. Mnoho mužů má konflikt s matkou své manželky. Snachy, (mám jen dvě a jsou hezké), zase nevyhovují mé ženě. Veškeré problémy padají na jejich hlavu a naši synci jsou bez "chyby".
Když bylo tetě padesát let tak jí tento muž vyhledal už jako vdovec a ten cit se natolik vrátil, že teta vystoupila z řádu a byla svatba. Nikdy jsem neviděla, aby se manželé k sobě tak krásně chovali, ale jejich štěstí trvalo jen jeden rok. Při cestě na dovolenou nový strejda měl infarkt a ve vlaku zemřel. Teta krátce nato v lese zakopla a prsem spadla na pařez. Z otlaku na prsů se objevila rakovina a zemřela také. Škoda, že neumím vložit jejich svatební fotku.
