Vojáci jsou v podstatě „něco“, co stát a vláda použije jako živou zbraň proti nepříteli. Zajímavé je, že nikdy se nebijí, či neperou ti, kteří jsou „nahoře“, kteří na sebe navzájem svádějí nejrůznější viny. Vojáci jsou velká anonymní hmota… A je zcela jedno, jsou-li to mládenci a muži z války před tisíci lety či současní … Jsou živými oběťmi. Vrátím se dnes ještě jednou k těm několika ztraceným a opuštěným vojákům ze II. světové války. Však bůhví, kolik jich bylo takhle po světě ztraceno, a nikdy se nenašli…

Teruo Nakamura, o kterém jsem vám psala minule, byl okamžitě poté, co byl na ostrově nalezen, převezen do Jakarty na zdravotní prohlídku, poté letecky dopraven zpět na Tchaj-wan.

Ptáte se proč na Tchajwan? Proč ne do Japonska, za které měl bojovat, případně položit život?

Ze zkoumání Nakamurových osobních údajů totiž později vyšlo najevo, že nepochází z Japonska. Japonsko, kterému chyběli vojáci pro válku, totiž rekrutovalo všechny mladé lidi z kolonií, tedy včetně lidí z Tchaj-wanu. Teruo byl členem 500 členné etnické skupiny Amisů, domorodých austronésanů (je to jeden ze šestnácti oficiálně uznaných tchajwanských domorodých národů), kteří byli Japonci povoláni do této války.

Nakamurovo skutečné jméno bylo Attun Pallalin.  Nastoupil do válkyve věku 23 let a byl spolu s ostatními poslán v roce 1943 do bojů o Morotai. 15. září 1944 však tam bylo japonské vojsko téměř vybito stovkami spojeneckých válečných lodí, ostrov pak zaplavilo přibližně 57 000 vyloďujících se vojáků.

Během měsíce byl ostrov „označen za bezpečný“, neboť japonští vojáci střežící ostrov zemřeli, zmizeli nebo se vzdali. A Teruo Nakamura byl stejně jako ostatní prohlášen za mrtvého…

S návratem Nakamury - 18. prosince 1974 – byla odhalena i velmi smutná fakta –dalo by se říci pro Japonsko velmi trapná. Víte, japonští vojáci, kteří tak nesmírně dlouho přežívali v nevědomí v lese, i když válka skončila, ve skutečnosti nebyl jen Nakamura. Existovali i další.

Když se seržant Shoichi Yokoi v roce 1972 vzdal v džungli ostrova Guam, Japonci jásali a vítali ho jako národního hrdinu.

Podobně, když se poručík Hiroo Onoda vzdal 11. března 1974 na ostrově Lubang na Filipínách, Japonci si speciálně najali tryskáč, aby ho vyzvedli!

Ve své domovině byli oba vítáni s velkou pompou a dostali obrovské odškodnění a důchodová práva.

No, a když byla řada na Teruo Nakamurovi, japonská vláda byla najednou ‚nevědomá, pomalá a zapomnětlivá‘. Nakamura je přece „jen“ voják z kolonie, zacházení s ním bylo tedy zcela jiné.

Do Jakarty pro něj neletělo žádné speciální letadlo. A dokonce byla odhalena následná skutečnost: že od roku 1953 japonská vláda přestala poskytovat důchody japonským vojákům z kolonií! Tímto zákonem Nakamura prakticky od roku 1953 – až do jeho konečného osvobození 18. prosince 1974 – neměl nárok na žádný důchod!

Obdržel pouze nějaké přepočty od roku 1945 do roku 1953, které činily pouze: 68 000 jenů, neboli ekvivalent 227,59 USD či 1.200 USD ve směnných kurzech roku 2019!

Teruo Nakamura byl absolutně zaplaven emocemi,

když na letišti v Taipei potkal znovu svou ženu a syna, kterého od miminka neviděl…

Toto číslo vyvolalo na Tchaj-wanu polemiku a obrovské pobouření.

Ale – pochopitelně, psalo se o tom pak po celém světě. Veřejnost, víceméně zhnusena chováním japonské vlády, vypsala velkou sbírku, aby získala vůbec nějakou penzi Nakamuru. Nasbíráno bylo nakonec 4 250 000 jenů, což odpovídá ekvivalentu 75.000 USD v roce 2019.

Nakamura si to však dlouho neužil, zemřel v roce 1979 na rakovinu plic. Loajalita Terua Nakamury k Japonsku se tak ukázala jako hořkosladká…

KVANTA ZNIČENÝCH ŽIVOTŮ...

zdroj: Taipei Times

d@niela

P.S. Prosím mé milované čtenáře, aby se když už - hádali a rvali jen nad tématem článku :-)))

 d.

... : Jiri Bilina

To se me snad jenom zda.

květen 13, 2022 15:14