Když se tak dívám kolem sebe, chce se mi jadrně klít, slyším-li, co nám naši politici a média říkají. Téměř vše, co udělají, by si zasloužilo přetavit v satiru, protože nic jiného se s tím dělat nedá. Jak říká Hannlonova poučka: „Nehledejme u politiků zlé úmysly tam, kde je vysvětlením prostá lidská hloupost“. Před deseti lety poprvé vyšel můj román Klášterní
madrigal, v němž si dělám legraci z byrokratů, nadutosti,
zbytečnosti a také z pokrytectví. Za těch deset let se nezměnilo vůbec
nic.
Tady je ukázka.
Klášter s několika línými řeholníky dostane
privilegium (o které ovšem nežádal), aby povýšil některou ze svých pěti vesnic
na město. Jenže ani jeden z rychtářů o tuhle poctu nestojí. Kolem toho se
točí děj celého románu.
Ukázka je z té části knihy, kdy pokladník Kláštera přijde na nápad, že
panovník poskytuje dotace na rozkvět nových měst. Aby získali řeholníci peníze
na nový pivovar, žádnou svou vesnici nepovýší, ale vymyslí fiktivní město
Potočnou a žádají v Praze o příspěvek.
„A je to tady,“ křičel rudý zlostí převor Pistoriuis na své bratry řeholníky,
když posel z královské komory Klášter opustil. „Všechny nás pošlou obracet
lidožrouty na křesťanskou víru.“
Posadil se do křesla a hlavu složil do dlaní. V očích se mu objevily
slzy. To ostatní nesmírně znepokojilo, neboť takhle zlomeného ho viděli
naposledy, když se neurodil chmel.
„O lidožroutech snad rozhoduje generální kapitula v Selbru a ne nějaký
český král,“ namítl bratr Marek, který stál zásadně v opozici ke všemu, co
převor Pistorius říkal, dělal, myslel, naznačoval a chtěl. S výjimkou pití
piva, což byl v jeho případě jediný styčný bod Řádem deklarované bratrské
jednoty.
„To jistě,“ zamračil se převor a znovu se mu do tváře vrátila nahněvaná
brunátnost. I bratra Marka považoval, stejně jako posly českého krále, za jednu
z ran, jimiž ho Bůh zkoušel. A za ránu ne zrovna lehkou. Pak se podíval na
ostatní řeholníky a jeho pohled trochu zlaskavěl.
„Jistě, že o nás rozhodují bratři ze Selbru. Jenže ti nás, pokud se tohle
provalí, chránit nebudou. Právě naopak. Naši bratři ze Selbru občas rádi
ukazují, že oni jsou poctiví a spravedliví. Tu a tam některého z prostých
a upřímných bratří, jako jsme my, bezvýznamní služebníci Páně, příkladně
potrestají, aby se nepřišlo na to, že jsou stejní parchanti jako my.“
„No dovol... bratře. My nejsme žádní parchanti!“
„Ale jsme!“
„Ale nejsme!“
„Ale jsme!“
„Jak jsi dospěl, bratře převore,
k názoru, že jsme lidé hříšní, slabí ke svým touhám a omylní ve svých
myšlenkách, neboli, jak jsi výstižně řekl, parchanti?“ optal se zvědavě
pokladník Theobald.
„Zjevně tvé
sebevědomí nahlodalo poselstvo z Prahy. V tom případě si dovoluji
kombinovat, že tvá slova, která nás tak zabolela, neboť byla příliš přísná,
pokud jde o nás, prosté řeholníky, vyvolala zmínka o Potočné.“
„Jistě,“ souhlasil převor Pistorius. „A ty jsi parchant největší. Tys to celé
vymyslel.“
„Já jen naznačil jistou cestu. Ale bylo to rozhodnutí celé naší kapituly,“
ohradil se ihned Theobald. „Nový pivovar se už staví. Práce nám jdou skvěle! Za
dva týdny bude budova pod střechou. Co bys chtěl víc? Řekni nám, co se vlastně
děje? Protože nikdy nebylo tak zle, abychom si nedokázali poradit. Chcete dobré
pivo, bratři? Tak bojujte! Stejně jako dávní bojovníci boží, kteří položili
hlavu za pravdu a víru ve Svaté zemi, i my musíme být odhodláni padnout za
vyšší ideály, pokud to od nás bude Bůh požadovat.
Nedáme svou kůži
lacino, jen zbabělec utíká. Chcete utéct od rozestavěného pivovaru? Já ne!“
Jeho statečná slova vlila ostatním řeholníkům do žil ztracenou odvahu. Sesedli
se kolem stolu a převor Pistorius se konečně vzchopil tak, aby mohl rozumně
vysvětlit, co se vlastně děje. Dutým hlasem začal:
„Jde o to, že sem má přijet královský podkomoří, aby prověřil, zda peníze,
které nám hodlá královská komora poslat, a jimiž my pak uhradíme půjčku, kterou
jsme si na pivovar vzali, jsme skutečně a účelně vynaložili pro Potočnou.“
„Jenom to?“ mávl bezstarostně rukou pokladník Theobald. „Takových kontrol tu
ještě budeme mít...“
„No ale, vždyť na podvod podkomoří přijde.“
„Zbláznil ses, milovaný bratře převore? Královský úředník že by na něco přišel?
Pokud by to byla pravda, to by byl konec křesťanského řádu a spravedlnosti,“
kroutil ironicky hlavou hubený pokladník.
„Sám jsi říkal, že kdyby sem přijeli z Prahy a byli příliš dotěrní,
ožereme je a bude klid,“ přidal se k převorovým pochybnostem bratr Marek.
Kdykoli hrozil průšvih, postavil se na stranu vedení, nebo lépe řečeno,
ukryl se za jeho záda, aby bylo zřejmé, že on za nic nemůže.
„Jenže pivovar ještě hotový není, a pokud bratr celerárius uvaří stejné
pivo, jako vařil dosud, tak nás úředníci z Prahy nechají ubičovat
k smrti.“
„Chceš do držky, milovaný bratře?“
„Moc si nevyskakuj a raději uvař pořádné pivo!“
„Ve stodole to nejde,“ bránil se popuzeně celerárius. Oči mu hořely bojovným
odhodláním. Sám proto navrhl řešení: „Slyšel jsem, že v našich kopcích
kdysi žili lupiči. Co kdybychom tu kontrolu z Prahy zabili a svedli to na
ně?“
„Tak za prvé, ti lupiči už dávno visí. Za druhé, podkomoří bude mít
s sebou ozbrojený doprovod. Za třetí, když zabijeme jednoho, pošlou
jiného. Za čtvrté, jsme služebníci boží. A za páté, podle instrukcí ze Selbru
je zakázáno na panství Řádu zabíjet úředníky.“
„Ale bratři, to chce jen trochu chytrosti,“ usmál se pokladník Theobald.
Už všechny štval a tak na něj sborově vyjeli: „Chceš do držky, milovaný
bratře?“
Vášně se vybouřily a konečně bylo možno přistoupit k racionálnímu řešení.
Theobald nastínil jednoduchý plán, s nímž všichni souhlasili. Především
proto, že je nic jiného a lepšího nenapadlo.
Podstatou plánu byla legenda, kterou bude nutno královskému podkomořímu
předložit. Theobald ji několikrát opakoval, neboť nestačilo, aby ji bratři
vyslechli a zapamatovali si ji, ale museli ji také pochopit.
„Musíme tvrdit, že jediná ves na panství, která se na město hodí, je
Potočná. Bratře Kosmo, už jsi ji zanesl do urbářů?“
„Víte dobře, že mé svědomí je proti podvodům!“
„Chceš...“
„Klidně mi dejte do držky, milovaní bratři, ale mé přesvědčení nezlomíte,“
upozornil s fanatickým
výrazem mučedníka uhrovitý písař, aniž nechal svého představeného domluvit.
„Chtěl jsem říci něco jiného,“ dokončil svou myšlenku převor Pistorius a tvářil
se laskavě.
„Chceš, abych ti vzal tu knihu? Ty víš, kterou myslím!“
Písař Kosmas ihned obrátil, protože si tohle erotické čtení a zvláště obrázky
zamiloval. S těžkým srdcem ze sebe dostal: „Mé svědomí sice truchlí, ale
Potočná je zapsaná všude, kde to je nutné.“
„Tak co to neřekneš hned a otravuješ se svým svědomím?“
„Chcete, milovaní bratři…“
„Do držky!“ vykřikli rozverně ostatní řeholníci. Vyprázdnili zatím své
džbánky a nálada se jim podstatně zlepšila.
„Chcete, milovaní bratři, abych Potočnou z urbářů zase vymazal?“ dokončil
větu výhružně písař Kosmas.
Nikdo mu neodpověděl, protože bylo zřejmé, že to je tečka za touhle
zanedbatelnou drobností. Uhrovitý Kosmas vždycky nadělal spoustu zbytečných
řečí, aby zdůraznil, jak odpovědná je práce ve skriptoriu a jak on sám je učený
a zbožný.
Všichni řeholníci obrátili pohledy zpět na Theobalda. „Takže to bychom
měli. Teď už nás nikdo nenachytá!“ pokračoval pokladník s úsměvem. „Budeme
tvrdit, že Potočná je sice jediná vesnice na našem panství, která si takovou
čest zaslouží, ovšem na druhou stranu je to díra podobné slávy nehodná.“
„To je přece logický nesmysl!“
„Celá královská komora je logický nesmysl,“ jízlivě námitku odmítl pokladník
Theobald. „A protože chceme přijmout královskou laskavost důstojně, přikročili
jsme po vzoru zakladatelů našeho Řádu a podle instrukcí ze Selbru
k výstavbě nového města na zeleném drnu. Tak před několika staletími
vznikla většina současných měst. Na louce v lese za klášterem zatlučeme do
země sloup s nápisem „Potočná“, provázky vyměříme parcely, necháme vykopat
základy jednoho domku a navezeme tam trochu kamení a cihel. Do skriptoria
Kosmas uloží nákresy, jak bude budoucí město vypadat.“
„A kdo ty nákresy zhotoví? Nezapomeňte, bratři, že mé svědomí...,“ začal
protestovat uhrovitý písař v obavách, aby nemusel ty nákresy zhotovit on
sám.
Ale Theobald ho uklidnil. „Mám nějaké nákresy ve svém vaku ještě
z mého působení u bratří v Lombardii. Tak co, Kosmo, co tvé svědomí?“
„Jo, uložím je tam,“ přikývl uklidněný písař.
Ukázalo se, že pokladník Theobald měl absolutní pravdu.
Královský podkomoří si vše svědomitě prohlédl, důležitě se vyptal na
spoustu podrobností, nechal se bohatě pohostit a pak spokojeně odjel, aby
sepsal zprávu, že Klášter plní, co je třeba.
A že Potočná bude další ozdobou mezi městy českého království. Vycházel
především z plánů, které předložil pokladník Theobald.
Ty nákresy se týkaly Florencie. VLASTIMIL
VONDRUŠKA
Komentáře
|