Napřed Bůh stvořil nebe a zemi. Jen
promluvil, a stalo se to. Země byla nejprve pustá, prázdná,
pokrytá vodou a všude tma. Tak Bůh řekl: „Ať je světlo!“ a bylo. Další dny
stvořil oblohu, moře, souš… Pak slunce, měsíc a hvězdy. Poté vody
naplnil životem, stvořil množství živých tvorů, a opět se mu to povedlo. Země
začala vypadat moc pěkně. Po určité době mu začalo být smutno, a tak se Bůh rozhodl, že si tedy udělá něco pro zábavu.
První den
Bůh k sobě zavolal krávu a řekl:
′′ Musíš jít na pole a celý den budeš pracovat ve velkém vedru, budeš mít mladé a dáš člověku mléko. Dám ti 60 let života."
Kráva odpověděla:
′′ Takový těžký život je velmi dlouhý. Nech mě žít pouhých 20 let, vrátím zbývajících 40."
A Bůh souhlasil.
Druhý den
Bůh přivolal psa a řekl:
Celý den budete sedět u dveří domu svého pána a štěkat na každého, kdo kolem prochází. Dám ti 20 let života."
Pes odpověděl:
′′ Štěkání na každých dvacet let je velmi těžké štěstí. Dejte mi pouhých 10 let a vrátím vám zbývajících 10."
A Bůh souhlasil.
Třetí den
Bůh zavolal k sobě opici a řekl:
′′ Zábavit lidi, dělat hlouposti a rozesmát lidi. Máš 20 let života."
Opice byla proti:
′′ Dvacet let bych měl být ze sebe blázen? To snad ne. Pes ti vrátil 10 let zpátky, taky je vrátím."
A Bůh souhlasil.
Čtvrtý den
Bůh konečně stvořil člověka, a tomu hned řekl:
Založíš lidstvo. Vy spěte, jezte, bavte se, mějte se rádi a užívejte života.
Nedělej nic, jen se bav. Dám ti 20 let života."
Muž se rozčílil:
′′ Cože, pouhých 20 let? Ne, ne, to není možné. Podívej, Bože, uděláme to takhle.
Kráva ti vrátila 40 let, pes 10 a opice taky 10 let. S mými 20 je to už 80 let spolu. Souhlasíte?"
A Bůh souhlasil.
Od té doby člověk prvních dvacet let spí, jí, baví, miluje, užívá si života a nic ho nezajímá.
Dalších čtyřicet let se plahočí jako vůl, aby uživil svou rodinu.
Potom deset let ze sebe dělá klauna pro zábavu svých vnoučat.
A těch posledních deset let je to starý rejpal, který štěká na všechny lidi kolem...
(Tak si říkám - a co my, ženské?)
vaše ANDREA
Mam strasne hodne kamaradky, ktere tohle vsechno co jsem popsala delaji a experimentuji s novymi recepty, tak vzdycky dostanu od vseho sklenicku nebo dve. Ja jsem proste zhyckana!!!
Jojo, taková byla Kudlanka dříve. Viď šéfová. :-)
A opět asociace. Tato věta v závěru hezkého článku mi otevřela šuplíček se vzpomínkou, kdy mé vnučce byly asi tři roky.
Z trubek jsem jí na zahradě postavil houpačku. Na bytelnou konstrukci jsem jí zavěsil tu klasickou kupovanou dřevěnou kostku na čtyřech šňůrách. Barborka si do ní vlezla, rozhoupala se co to dalo a když se houpačka vracela zpět, já jsem šel jakoby náhodou kolem a díval jsem se úplně na jinou stranu.
Barborka natáhla nožičky a vždy mne nakopla. Vždy jí to vyšlo. Někdy jsem i upadl a strašně jsem se divil, odkud to přišlo. Barborka se mohla potrhat smíchy a kdyby nás tehdy babička nezavolala k obědu, dělal jsem toho blbce snad dosud. Vlastně nééé. Dnes už je Báře 14. Ta už bude mít jiné zájmy a blbce jí bude dělat úplně někdo jiný. Ale to její dědo, póť, budeš chodit zase kolem houpačky a nekoukat se..., to se nedalo odmítnout. Každý den než odjela.
Takže nejen klauna, ale i starého blbouna pro zábavu své vnučky. Kolik mi to tenkrát bylo? Nojo, to už jsem byl v důchodu. Toho klauna jsem dělal ve svých 65ti letech. To už snad i klauni chodí do důchodu.
