Víte, jak poznáte, že se z vás stal protivný nepřející dědek nebo omezená hloupá bába? Tak, že začnete nadávat na mládež, že má ty rypáky furt zabořené v mobilech a počítačích a na fejsbucích a že věčně hraje počítačové hry, kdežto za vašich mladých let lidi chodili do přírody, sportovali a normálně si mezi sebou povídali. Mezi námi, dělali to jen proto, že neměli mobily a počítače a fejsbuky. Možná budete trvat na tom, že i kdybyste je vy tenkrát měli, určitě byste je nepoužívali. Možná ne. Jenže to dneska na fejsbucích tvrdí kdekdo.

K hrám i sociálním sítím mám zvláštní vztah – jsem totiž počítačový pamětník a zažil jsem jejich dřevní doby z první ruky. Na počátku 90. let, kdy jsem chodil na gymnázium, mě posadili před československý počítač IQ 151, což bylo béžové monstrum připomínající urostlejší sele; nejenže jako sele vážilo, ale mělo i zhruba stejný výpočetní výkon a dokonce i stejnou teplotu jako čerstvě urožněný pašík. Na tomto stroji jsem hrál svou první ohromně napínavou počítačovou hru. Úkolem hráče bylo za pomoci písmenka M posbírat na obrazovce všechny puntíky dřív, než se počítač zavaří a zhroutí a přijde k němu zoufalý učitel. Od té doby jsem obhájcem počítačových her, neboť ty nejlepší procvičují postřeh, spolupráci, fantazii, trpělivost a manuální zručnost, nutnou k opravě počítače, rozsekaného rozzuřeným hráčem.

Poté, co se nám ve škole zavařily všechny IQ 151, dostali jsme opravdická PCčka, zapojená do počítačové sítě. To nám umožňovalo posílat si mezi sebou zprávy, podobné těm dnešním na internetu. Už tenkrát jsme cítili potenciál nového média, díky němuž si šlo rychlostí světla předávat myšlenky meziplanetárního významu, od prostého „Smrdis“ až po složitější konstrukce typu „Hronova ma obri bubiny“*. Neměli jsme tenkrát s komunikací v počítačových sítích mnoho zkušeností, takže jsme místo konkrétnímu adresátovi rozesílali svá moudra nevědomky všem ostatním počítačům ve škole včetně těch učitelských. Myslím, že pedagogové nebyli úplně nadšení, že používáme techniku za miliony korun k tomu, abychom sdělili celému světu včetně Hronové to, co stejně nikdo nedokázal přehlédnout.

Počítačová komunikace udělala od těchhle nesmělých začátků obrovský kus cesty. Dnes by internet nabídl obří pravdu o Hronové nejen pár školním počítačům, ale hned celému světu. Navíc by tak neučinil prostřednictvím kostrbatých písmenek na černém pozadí, ale v podobě kvalitního videa z dívčích sprch. Což mimo jiné vysvětluje, proč na internetu lidé tráví tolik času.

Jak se tedy bránit tomu, aby se z vás stala omezená bába nebo nepřející dědek? Klíčem je nadhled a pochopení moderních technologií. Místo nadávání na zkaženou mládež si nastudujte něco o tom, jak funguje facebook, internet a počítačové hry. Díky tomu budete schopní ve společnosti zasvěceně hovořit o tom, že jde o psychologické drogy, naprogramované tak, aby útočily na bazální lidské pudy a emoce, uměle zvyšovaly hormonální hladinu serotoninu a adrenalinu a algoritmicky ovlivňovaly veřejné mínění rozsáhlých sociálních skupin, čímž působí jako katalyzátory diverzifikace společnosti. Nikdo vás ale nebude poslouchat. Všichni budou mít rypáky zabořené v mobilech.

Jan Flaška
_________________
*autor s ohledem na dosud žijící osoby jméno a rozměry pozměnil