Mluvit o duševním zdraví je pořád trochu "divný". Mimochodem, celkem otevřeně o sobě říkám, že jsem šťastný psychiatrický pacient (a hodlám jím zůstat i nadále). Takže se zas a znovu snažím dělat něco pro své duševní zdraví i v době pandemie. Co mi pomáhá a co by možná mohlo pomoct někomu z vás? Tím fakt netvrdím, že mám univerzální návod na všechno, jen pár postřehů z vlastního života: 

 

Nemusím zvládat všechno

Upřímně mi rádoby motivační doporučení o tom, co všechno se dá v domácí karanténě stihnout a vylepšit, lezou krapet krkem. Ne, fakt nebudu umět čínsky (i když moje kamarádka Nela a sestřenka Saša na tom pilně pracují), ani se ze mě najednou nestane milovník jógy, i když mnoha jiným zrovna tenhle pohyb vyhovuje. Místo toho svému okolí pravidelně hlásím, že právě nedělám nic. Být někdy neproduktivní je naprosto v pořádku. Beru to tak, že sbírám síly na čas, kdy zas budu dělat něco užitečného.

 

Snažím se mít aspoň trochu režim

Ve své podstatě jsem chaotický člověk, co snadno zapomene, zda vůbec snídal, a jestli nemá něco udělat. Na druhé straně si uvědomuju, že v pandemii se mi snadno slijí dny do podivného bezčasí, kdy mi přijde zbytečné se i učesat. Takže se aspoň trochu snažím pravidelně chodit ven se svými psy, plus mínus pravidelně a rozumně jíst, dostatečně spát (a zároveň neupadnout do úplné hibernace) a udržovat aspoň nějaké rituály, třeba se pokusit učinit ze sebe člověka, když mě čeká videocall.

 
Sleduji zprávy, ale ne pořád

Jistě, je potřeba být v obraze, ale i když mám v popisu práce sledovat, co se kolem covid-19 děje, snažím se aspoň někdy tyhle informace ignorovat. Někomu v tomhle zabírá nastavit si v aplikaci čas, který muže strávit na sítích. Já dělám to, že se snažím vzít svoje psiska ven a koukat do krajiny. Aneb televizi ani sítě fakt nikdo z nás nemusí sledovat pořád. Zvlášť když nám to nedělá dobře. Jen pro klid duše, jestli chcete znát aktuální důležité informace, stačí mrknout na web ministerstva zdravotnictví.

 

Nepředstírám, že jsem v pohodě

Sice pravidelně narážím na to, že mám myslet pozitivně, ale jsou chvíle, kdy to fakt nejde. Pořád se to učím, ale po čase psychoterapie jsem pochopila, že dát najevo, že mě něco štve, mám strach nebo se cítím bezmocná, není prohra, ale způsob jak se svými emocemi pracovat. Pojmenovat je a přestat se jich obávat je dobrý krok k tomu, aby se s nimi člověk naučil žít.

 

Jsem v kontaktu s fajn lidmi

Sice se s většinou svých blízkých nevídám osobně, ale snažím se s nimi zůstat v kontaktu a komunikovat na dálku. Třeba jim zavolat, dát si videocall nebo poslat zprávu. Mimochodem, já sama pravidelně volám své babičce, které je 83. Obvykle to dopadne tak, že mi sdělí, že si dala dobrou kávičku a procházka lesem byla moc fajn. No, asi už chápu, proč se stále těší dobrému zdraví.

 

Umím si říct o pomoc

Jestli mě něco moje vlastní úzkostná porucha naučila, tak to, že jsou chvíle, kdy to sama fakt nedám a potřebuju pomoc okolí. Posledních pár měsíců bylo pro mě dost drsných (i bez covid-19), a já si znovu uvědomila, že je zatraceně důležité mít kolem sebe lidi, se kterými můžu mluvit o tom, co prožívám, a třeba se od nich někdy i nechat obejmout nebo se jim vybrečet na rameni.