Čas nás mění … z mrňouse se stává teenager, posléze partner či manžel, přijde dítě a co nevidět jsme tchýněmi, posléze babičkami. Každá ta změna s námi patřičně zacloumá. Mění náš postoj vůči ostatním - jinak se chováme jako dítě k matce, jinak jako matka k dítěti; jiné jsme snachy, jiné tchýně, jiné jsme mámy, úplně jiné je být babičkou. Málokterá se však s tím vyrovnává jednoduše, málokterá přijme v pohodě ty ostatní. V poradně jsme mohly číst několik článků matek, dcer či snach, o problémech manželek ani nemluvě.

Energická a obětavá matka většinou své děti perfektně „obhospodaří“, zabezpečí vším, nejen tím nejnutnějším, o jejich zdraví se stará tak, že žádná nemoc nemá vlastně ani možnost propuknout… Předem ví, co a jak je nelepší udělat a zabrání většině „nedopatření“. Její potomek tak má minimální prostor pro běžné skopičiny, a už vůbec ne na nějaké větší průšvihy. Samozřejmě, že takhle v kleštích se zas nikomu zrovna volně nežije, takže „když už“ se z řetězu přeci jen utrhne, stojí to pak za to.

A tak se stane, že přijde dcera domů s tím nejhorším možným partnerem, vysokoškolačka najednou nechá studia, budoucí maturantka oznámí, že je v jiném stavu, případně mládenec — jen tak během řeči — sdělí, že přijal nabídku na roční práci na Aljašce. Ano, vím, bohužel, velmi dobře, o čem píšu. I já měla podobnou maminku, které se teď, když už jsem dokonce i babičkou, občas v duchu moc a moc omlouvám. Přiznávám, že některé hlouposti jsem kolikrát udělala přímo z trucu, jen aby nebylo „po jejím“. A mnohokrát jsem je i dělala s vědomím, že jsem velmi dobře věděla, že bych to opravdu, ale opravdu dělat neměla, že máma má stoprocentní pravdu, když mi to vymlouvá. Ale – panebože, to bych zase jen musela poslechnout ji!!!

Některé dcery (a někteří synové) však s rodiči vycházejí vskutku po dobrém a život jim probíhá zcela poklidně. Ovšem jen do doby, než nerušenou hladinu rozbouří nový partner, který na podobné soužití není ze svého domova zvyklý. A pak nastanou boje. Boje zbytečné, protože povětšině vedené na špatném bojišti. Dívka žárlí na jeho maminku, partner žárlí na její maminku…

A maminka? Ta si zase neuvědomí, že by měla ve svém starání se poněkud (spíš podstatně) cuknout, ubrat.

 

 

 

 

Bývá to pro ni dost těžké, protože se dostává do situace, kterou mnozí muži odnášejí dokonce infarkty až smrtí – je totiž najednou nepotřebná. Nevěříte ohledně těch mužů? Znám několik případů, že velmi suverénní člověk, vedoucí ve svém oboru, schopný zastat velké množství práce, organizování atd., velmi brzy po odchodu do penze zemřel. Jednoduše – to nicnedělání (kolikrát pouze relativní), to, že byl najednou „odstaven“, nedokázal ustát. A dává rady… Pravda je, že to takhle vůbec nemuselo dopadnout.

Ale – vždyť i on je musel(a) získat vlastním bojem, tak proč neumožnit těm mladším, aby si to také zkusili? Ano, bohužel, mnohokrát musí babička, matka či tchyně raději zmlknout, odejít a nechat vše na těch mladších – i když ví, že to, co se právě děje, není dobré. Ovšem, je to už jiný život, je to jejich život, dalšího pokolení.      Nedá se vnucovat někomu rady - i když dobré a dobře míněné —  proti jeho vůli.

Je to stejné, jako kdyby „moudré knihy“ nás samy zavalovaly – ony přeci také jen čekají, jestli je otevřete a přečtete si jejich rady.

 

Milé maminky a tchýňky,

Jak jste na tom vy?

Válíte, nebo to jde ztěžka?

 

P.S. Já umím poradit – ale rozhodně ne sobě - v tomhle jsem tedy fest plavala…

d@niela