JAK JSME SPOLU (NE)CHODILI |
Čtvrtek, 08 říjen 2020 | |
Když bylo Sim asi jedenáct a začala přemýšlet nad vztahy, nevyhnutelně dospěla k otázce, jak se tatínek s maminkou dali dohromady. Položila ji nám oběma. Ve mně zatrnulo, protože Honza na tohle měl a má stereotypní odpověď už pětadvacátý rok našeho soužití. A já si nemyslím, že by to byla odpověď vhodná pro začínající puberťačku. I tehdy po mně vrhl rychlý pohled a já viděla ty jeho ohníčky v očích a trošku arogantní úsměv, který po něm bezezbytku podědil náš syn. Naštěstí se ovládl a neřekl, co na to odpovídá standardně dospělým lidem, tedy že jsem přišla na návštěvu a zapomněla odejít.
. Nikdy jsme spolu nechodili. Viděli jsme se všehovšudy třikrát před onou návštěvou a vlastně se mi ani nelíbil, spíš naopak. Já jemu jsem se nelíbila docela určitě taky. Ale nejlepší asi bude začít úplně od začátku, od doby, kdy jsem ještě chodila s Mírou, klukem, který mi pomáhal obhospodařovat naše zahrádkářské latifundie.
Byli jsme spolu skoro dva roky, od mých patnácti let, necelý rok z toho strávil na vojně, ale doma byl skoro každý víkend. Takové chození mi vyhovovalo. O víkendech jsme se vídali, občas přespal on u mě, občas já u něj, byla to docela hezká první láska. Tedy do doby, než se z té vojny vrátil.
A já ho najednou měla pořád vedle sebe. Občasné víkendy na vandrech s jeho partou byly fajn, ale přes týden jsem měla i svoje kamarády a zájmy. A on moc nechápal, že si chci s bandou jít zahrát volejbal nebo posedět s kytarou nebo se prostě cournout po městě a prolézt třeba nějaké muzeum nebo galerii.
Dodnes si Honza dělá legraci, že svou tchýni poznal dřív než manželku, o které poslouchal půl roku od jejího ex, jaká je to mrcha a pokaždé mu poradil, ať se s ní rozejde, že ženských jsou mraky. (No pro něj asi ano, dle slov mé máti s ním ráno v trolejbusu vídala každou chvilku jinou.)
S
Mírou jsem jela od mé sestry a on jel z nějakého vystoupení, ze kterého
jim auto se zbrojí odjelo i s civilním oblečením, takže na sobě ta
skupinka měla jen to, co se tak obvykle nosí pod brnění, čili žádná
krása. Prostě hadry, které s klidným svědomím odepíšete. Hrnul se k
Mírovi, kouknul na mě a jeho první reakce byla: A
já si pomyslela, že je moje matka snad slepá, protože tenhle otrhanec,
navíc zarostlý a rozcuchaný, má do pěkného chlapa daleko. Ale toho zadku
a svalnatých nohou v obtažených kamaších jsem si všimla… A
já zjistila, že nejen, že není hezký - zas byl zarostlý a odrbaný - ale
je i vůl. No kdo si nekoupí jízdenku a radši zdrhá před průvodčí z
vagonu do vagonu v lokálce.
Míra se toho odmítl zúčastnit a náš nový známý se tedy otočil na mě, jestli půjdu alespoň já. Namítla jsem, že jsem nikdy nic neukradla a hodlám v tom pokračovat. Pokrčil rameny: Vždycky tu ty sruby stály. Předchozí polesnej je toleroval, protože jsme tu nikdy nedělali binec. Víš kolik sem třeba přijede v zimě lidí na blind a budou muset spát pod širákem? To jenom ten tvůj jezdí do skautský kuchyně a říká tomu vandr. Já bych ti ukázal vandr…“
Asi to bylo ale jedlé, protože nezbyl ani drobeček. A já si všimla, že i Honza to do pusy nevzal.
a já poprvé v životě byla doma na mámu docela hnusná ne jen drzá, protože jsem jí řekla, že od teď o Mírovi neuslyším ani slovo a že pokud mu byť i jen otevře, tak se okamžitě balím a odcházím.
Čímž mi poměrně dost často vyhrožovala, že když se mi něco nelíbí, tak se můžu sbalit a vypadnout. Stejně nedala pokoj. Po měsíci jsem se potkala s kamarádkou Mirkou:
My přijely z jednoho směru, Honza s bandou z opačného. Vidět je vystupovat z vlaku byla show. Až později jsem se dověděla, že vykoupili nějaký sekáč a namaškařili se opravdu festovně. Honza měl papachu snad opravdu přímo z Kavkazu. Pod kabátem na holém těle jen nějakou chlupatou vestu. Všimla jsem si zjizvené ruky… a nádherně pevných svalů a širokých ramen.
A on
se o mě nijak extra nezajímal, jen občas jsem zachytila jeho pohled.
Vracela jsem se ze záchodu a než jsem se posadila, pevná ruka mě vzala
za loket.
Ty svalnaté pracky omotal okolo mě, nedal mi žádný osobní prostor. Je o hlavu větší než já, takže jsem si vedle něj připadala jak děcko, to jsem ostatně ještě skoro byla. A já v ten okamžik věděla, že čekal právě na tuhle chvíli, až začnou hrát něco pomalejšího.
Ze zbytku noci si už pamatuju jen to, jak jsme si povídali. Nevím o čem, vím jen, že mi při tom bylo neskutečně dobře. Že sice dál vypadá jako zarostlý bezdomovec, ale má krásný témbr hlasu a malinko neznělé R, akorát tak, aby to znělo mazlivě. A že krásně voní. Nejen nějakou pánskou kolínskou, ale i sám sebou. Že se mu líbí stejné knížky jako mně a miluje historii.
Musela jsem na něj koukat asi dost debilně, protože úsměv se mu rozšířil a řekl mi:
Tohle byla jediná událost v mém životě, kdy jsem nebyla zodpovědná, a bylo mi jedno, co si kdo pomyslí. Bylo mi dokonce jedno, že moje matka nejspíš trne strachy, i když si to úplně nemyslím, protože jsem jí řekla, s kým jdu a ona Honzu znala. Ostatně ty předchozí dívenky s ním v busu vídala až ráno, takže si asi snadno spočítala, kde jsem. Mobily tehdy pochopitelně neexistovaly, a kdyby šílela strachy, věděla, kde má Honza byt. Tři tramvajové zastávky od bytu našeho…
Ráno jsem se červenala úplně všude, když jsme jedli z jednoho talíře a pili z jednoho hrnku jím udělanou snídani až do postele. Žádné „zůstaň“ nebo „kdy se uvidíme“.
A já se dospala a pak se rozhlídla jeho pidibytem. Meče,
brnění, drátěné košile, v rohu arkebuza. V kuchyni paneláková linka a
lednička. V pokoji jen televize a postel. A stohy knížek.
Odpoledne
přišel, dostala jsem zas pusu…po dvou hodinách se zeptal, jestli mám
hlad a šli jsme nakoupit a pak vařili a povídali si a smáli se a..
Možná patnáct. A pak jsem slyšela asi tu nejdůležitější větu mého života. Protože bez ní by bylo patrně všechno jinak.
Takže jsem vypadla. Se školním batohem a taškou nejosobnějších věcí. Před domem mi oboje vzal z rukou. Chtěl jít nahoru se mnou, ale rozmluvila jsem mu to. Nemusel slyšet a vidět úplně všechno.
I můj manžel měl dost rozumu, aby to neříkal holce na prahu dospívání. Řekl jen, že jsme se potkali na maškarním bále. Dneska jsem na to všechno zase vzpomínala, protože jsme se s Honzou juniorem taky bavili o vztazích. U něj poměrně vzácnost, když chce tyhle věci probírat.
Nebo jednou krásně zešílet. Vždycky to může krachnout. Nebo vyjít. Kdo ví. A to je na tom to dobrodružství.
PS: A jak jste se se svými protějšky dali dohromady vy?
Dneska trochu nostalgická KYTTKA
Komentáře
... : *deeres*
Byla šedesátá léta a to se žádné okolky moc nedělaly. AIDS byl ještě pořád někde v nedohlednu.
Já toho svýho potkala v knihovně, krásnej chlap, ze kterýho vždycky všechny ženský šly do kolen. A gentleman, knížky z knihovny mně donesl až domů a protože byl únor, večer brzy tma, venku čerstvě napadlý sníh a začalo mrznou, tak nějak už plynule zůstal nějakou tu desítku let. Když pak přestal být džentlas, tak jsem s ním vyrazila dveře. říjen 09, 2020 10:31
... : doktor
Mne manželka okouzlila na telefonu ( služebním ),uměla nesmírně nádherně říkat (ř),už tehdy to bylo sexi a pak už jsem ji jenom ukecal.Musím dodat,že jsem ji miloval.Možná stále miluji,ale nechci to zakřiknout. Hezké odpoledne.
říjen 09, 2020 12:52
|