Na Wikipedii jsem našel tabulku s deseti nejčastějšími zeměmi původu migrantů:
Stát Podíl z celkového počtu v %
Celkem 100 %
Sýrie 29 %
Afghánistán 14 %
Irák 10 %
Kosovo 5 %
Albánie 5 %
Pákistán 4 %
Eritrea 3 %
Nigérie 2 %
Somálsko 1 %
Ostatní (Libye, Maroko atd.) 0 %
Napsal jsem ke každé velmi stručný průřez její historií, abych zjistil, nakolik za sebou tyto země mají koloniální minulost a jak moc je poznamenala.
(Přidal jsem ještě dvě následující – Libyi a Maroko, takže jich je celkem 12.)
Celý text je dost dlouhý, za což se čtenáři omlouvám, ale zdálo se mi, že je dobré ho nekrátit, protože zkracováním by došlo k nutným zkreslením.
Sýrie
Historie tu sahá velmi daleko do minulosti. Ale k těm koloniím: Syřané (někdy zvaní Aramejci) se stali jedněmi z nejstarších nositelů křesťanství. Syrští Arabové jsou někdo jiný než Syřané a syrská kultura tu byla dávno před příchodem Říma a následně islámu.
V roce 634 Sýrii dobyli muslimští Arabové. Část obyvatelstva konvertovala k islámu, ale hlavně jih a západ dnešní Sýrie dlouho zůstal většinově křesťanský. A to i tehdy, když se z Damašku stalo hlavní centrum islámského světa – což bylo do roku 750, kdy dynastii Umajjovců vyvraždili a nahradili Abbásovci, kteří své sídlo přenesli do Bagdádu.
V 11. století vyplenili a následně obsadili Sýrii seldžučtí Turci. Krátce nato se Sýrie stala jedním z bojišť křižáckých válek a na nějakou dobu vládu znovu získali křesťané.
Kromě Damašku. Damašek se stal centrem státu, který na troskách chalifátu vybudoval kurdský vojevůdce Saladin. Jeho potomky ale vyvraždili Mamůci a v roce 1516 Sýrii zabrala Osmanská říše. Ta si udržela moc nad Sýrií až do konce první světové války. Islamizována byla definitivně Turky. Ani jim se ovšem nepovedlo zničit zdejší enklávu křesťanských Syřanů a Alavitů. Dokonce se jim nepovedlo ani zcela vyvraždit arménskou enklávu na severozápadě a kurdskou na severovýchodě. (Intenzívně na tom pracují nyní.)
Po první světové válce tu krátce byly dislokovány francouzské jednotky, aby zabránily návratu Turků. (Ti mezitím s podporou Lenina napadli Arménii a sebrali jí další kus jejího území, a následně obsadili část Kurdistánu – a obojí okupují dodnes.)
Moderní historii si dovolím nechat na jindy, neb je dost spletitá na pár vět. Proběhlo tu několik vojenských převratů a období určité stability přinesl až prezident Asad, otec Bášára Asada. Oba Asadové ne zcela demokraticky zkrotili různé proudy společnosti a hlavně udržovali křehkou rovnováhu mezi křesťany, Alavity, šíitskými a sunnitskými muslimy, Jezídy a Kurdy. To je ale dnes už historie.
Až skončí současná občanská válka a sečteme škody, ukáže se, nakolik se to povedlo protiasadovské opozici. Paradoxní je, že ze Sýrie masívně neutíkají Syřané a Kurdové, ale především syrští sunnitští Arabové. A pravda syrští Arméni, ale ti už před „demokratickou“ opozicí uprchli do Arménie a jejich někdejší čtvrť v Aleppu je víceméně vylidněná.
Co je ale jisté – Sýrií zmítá konflikt mezi sunnity a šíity, mezi muslimy na jedné straně a křesťany a Jezídy na druhé, má za sebou dlouhou arabskou a posléze tureckou okupaci (kterou se Erdogan snaží obnovit)… ale nikdy nebyla evropskou kolonií.
Afghánistán
I Afghánistán má historii sahající do starověku. Převážně buddhistickou. Přijal vlivy zaratúštrismu a hinduismu. Zemi ovládli Peršané, pak Alexandr Veliký, pak jeho nástupci, v 6. století tzv. Bílí Hunové – Hefthalité. Během expanze islámu ji obsadili a krvavou cestou islamizovali obyvatelstvo Arabové. Ve 13. století zdejší obyvatelstvo téměř vyhladili Čingischánovi Mongolové, pak ji ovládl Tamerlán a o něco později v Indii usazení Tamerlánovi potomci – Mughalové.
V 18. století ji krátce ovládl perský dobyvatel Nádir Šáh. Tehdy sem směřovalo několik neúspěšných výprav Britů. Na konci 19. století se Afghánistán stal nárazníkem mezi Brity a Ruskem. V roce 1919 uhájil Afghánistán svou nezávislost.
V letech 1933 a 1973 zažívalo afghánské království období stability a vláda se snažila zemi modernizovat. V šedesátých letech dvacátého století byl Afghánistán z velké míry sekularizovanou zemí a islám zde byl spíš historickou záležitostí, v zemi existovala slušně fungující síť státních koedukovaných škol, fungovala infrastruktura, něco, čemu dnes po shlédnutí aktuálních záběrů ani nevěříme. Tento proces samozřejmě narážel na ultrakonzervativní islámské předáky kmenů, kteří modernizací státního aparátu přicházeli o moc, a duchovní, protože společnost rychle opouštěla islámské tradice.
Tak se 1973 povedlo provést republikánský puč, který se 1978 se s podporou Kremlu změnil v komunistický a komunisté vyvraždili královskou rodinu, které se báli. Následovala občanská válka komunistů podporovaných sovětskou armádou a protikomunistické aliance. Na straně protikomunistické aliance se rychle jako nejaktivnější protikomunistická síla etabloval islamistický Taliban – což jim získalo širokou podporu ve společnosti a rozsáhlou pomoc CIA, včetně výzbroje. A islámský Taliban vyzbrojený americkými zbraněmi slavně zvítězil.
Zbytek většina lidí zná.
Ze země do Evropy k překvapení většiny lidí neutíkají odpůrci islamismu, který způsobuje chudobu a otřesnou bezpečnostní situaci země, ale většinou ti nejkonzervativnější muslimové odmítající principy sekulární společnosti. Historie země je viditelně divoká a země si užila své – ale jedno je jisté: Zemí otřásají teroristické útoky islamistů, většina obyvatel dnes patří k nejortodoxnějším muslimům, ale nikdy nebyla evropskou kolonií.
Irák
Ano, Irák patří k nejstarším státům na světě. Jeho nejstarší historie se (na rozdíl od historie moderní) pečlivě učí v šesté třídě na ZŠ a v prváku na střední škole. V Evropě byl dříve Irák znám jako součást Mezopotámie. Nějakou dobu se o jeho území přetahovala Byzanc a Persie.
Po ovládnutí muslimskými Araby v půlce 7. století se stal střediskem islámské říše a to až do ovládnutí seldžuckými a posléze osmanskými Turky. Osmanské říše Irák ovládal až do roku 1920, kdy bylo území rozděleno, stejně jako celý Blízký východ, Sèvresskou smlouvou, a to tak, že se radovali Turci a Arabové, plakali ti ostatní – nejvíc Arméni, Řekové, Kurdové a Syřané.
Malý odskok: Konkrétně Irák (stejně jako Sýrie) je nefungující slepenice tří etnicko-náboženských enkláv: Na severu jsou to Kurdové, uprostřed sunnitští Arabové tíhnoucí k Saúdům, na jihu šíitští Arabové hledající oporu v Íránu.
Křesťanská menšina, která ještě mezi válkami tvořila čtvrtou významnou složku obyvatelstva, byla v uplynulých dvou dekádách v podstatě vyvražděna, zčásti vyhnána. Samotný Kurdistán byl navíc rozdělený mezi Sýrii, Turecko, Irák a Írán, a Kurdům je trvale upíráno právo na sebeurčení. Řekové, kteří byli majoritou v pobřežních částech Malé Asie, byli násilně vystěhováni do Řecka, a Západní Arménie, tvořící zhruba 2/3 rozlohy historické Arménie, byla odevzdána Turecku – obyvatelstvo bylo tou dobou zčásti vyvražděné, zčásti na útěku a zčásti uprchlo po podepsání této smlouvy.
V roce 1921 se Irák stal královstvím a v roce 1932 odešli poslední britští vojáci, kteří tu původně dohlíželi na naplnění smluv ze Sèvres (podobně jako v Sýrii Francouzi). V roce 1958 vznikla politicky nestabilní Irácká republika, a 1968 tu zavládla socialistická strana Baas, dlouho podporovaná Moskvou. A to ze začátku, i v době, kdy 1978 přišel Saddám Husajn… a zbytek většina lidí zná.
Kdo z Iráku odchází do Evropy? Kupodivu křesťané migrantů tvoří minimální díl, nejvíc odcházejí sunnitští Arabové.
Ano, je to tu divoké, terorismus je denní realita, vláda nemá zemi pod kontrolou… ale jedno je jisté, země má za sebou dlouhou tureckou okupaci, třesou jí spory mezi frakcemi islamistů, její tři části nedrží pohromadě a obyvatelé tento společný stát nechtějí sdílet – ale nikdy nebyla evropskou kolonií.
Tomáš Houška,
2018
pokračování zítra!
