Čtyřicítka má svoje výhody i nevýhody. Mezi jednoznačný výhody patří, že víte víc než ve dvaceti. To je vám často hodně platný a dost často taky hovno platný. Mezi další výhody patří schopnost relativizace. Ne že by problémů ubývalo, nebo že by se nějak zásadně měnily, ale nadhled dvaceti let vám umožní mít některé z nich u prdele. A neplatí to jen o problémech. Platí to o všem. I o chlapech. I když to je vlastně to samý.Živě si vzpomínám, jak jsem v jednadvaceti byla na pokraji nervovýho zhroucení, protože mi můj chlapec dva dny nenapsal. Myslela jsem si, že je buď mrtvej, nebo že mě nemiluje. No, tenkrát mě nemiloval a dneska je mrtvej.
Každopádně teď si nevšimnu, když mi chlapec nenapíše dva měsíce. Už vím, že mě nemiluje, takže jestli je mrtvej, může mi to být jedno. Všechno je relativní.
Další výhoda je, že se přestanete honit. Ve dvaceti mi říkali, že co jsem se nenaučila do dvaceti, už se nenaučím. Panika.
Ve třiceti jsem si uvědomila, že asi měli pravdu, protože nic nejsem, nic nemám a nic neumím. Začala jsem všechno hrozně hrotit. Hlavně to, co ze mě jako bude. Trochu trapný ve chvíli, kdy ze všech kolem vás už něco je.
Hrotila jsem to deset let, než mi ve čtyřiceti došlo, že ze mě nic nebude, a že proto, abych byla šťastná, nebo proto, aby mě měl někdo rád, ze mě vůbec nic být nemusí.
Dál. Lidi vám přestanou pokládat blbý otázky. Ne, že by jim to začalo být trapný, nebo že by je někdo dovychoval, ale je jasný, že po čtyřicítce se vdávat už nebudete. Vzhledem k tomu, že kariéra se nedostavila, nelze na ni svádět nepřítomnost partnera a dětí. Shrne se to obvykle tím, že teda jste buď lesba, nebo jinak divná.
Beru. V pohodě. Cokoli. Hlavně, že už mi nikdo nepokládá blbý otázky.
Začne vám být úplně jedno, co si o vás lidi myslí a to napříč veškerými oblastmi života. Vždycky mi to znělo jako strašný klišé, ale není. Je to pravda pravdoucí.
Předchozích dvacet let jsem byla krásná, mladá a hubená. Přesto jsem nikdy nechodila na koupaliště, protože do plavek bych se nesvlíkla ani sama před sebou.
Zajímavý. Dvacet let jsem nebyla na koupališti, protože jsem se styděla za svoje tělo. Chápete to někdo?
No dneska se svlíknu kdekoli. Skoro. (Ne, na křtu se nesvlíknu. Asi.)
I sex za světla můžu mít.
Je mi čtyřicet. Nikdo nečeká, že budu krásná a já si najednou krásná připadám.
Ulevný. Osvobozující.
Mazec.
A sex můžu mít nejen za světla, ale taky s kým chci a jak často chci. Jak řekla
Slávka: Pověst děvky může jen zvýšit tvoji atraktivitu. Cudný panny už jsme
byly.
Ve stejný den, kdy jsem se rozhodla, že můžu mít sex ve dne, jsem se taky
rozhodla, že už nikdy, nikdy, nikdy nebudu předstírat orgasmus. Stačilo.
Je to stejně blbý, jako smát se vtipům, který vám nepřipadaj vtipný, jako jíst česnekovou zmrzlinu a tvářit se, že je to pistáciová. Už se potom nechci cejtit jako kůň po Velký pardubický. Spocenej jak prase, rozklepaný nohy, natržený koutky, odřený kde co, ale hlavně tvl., že má Váňa medajli.
Je to skoro pocit, jak kdyby člověk začal novej život. Těžko se to popisuje a myslím, že jako každá životní zkušenost je i tohle nepřenositelný. I kdyby moje dvacetiletý já tohle všechno vědělo, k ničemu by mu to nebylo, protože by to nepochopilo a hlavně by neuvěřilo, že je něco takovýho vůbec možný.
Nakonec koukám, že jsem moc nevýhod neuvedla.
Ale ... něco by se našlo. To zas jo.
Například už nikdy nedostanete šanci být L'Enfant prodige. Zázračný dítě.
Už vás prostě nikdy nezařaděj do toho žebřčíku Třicet pod třicet.
Ale když se budete hodně snažit, brát všechny léky a nerezignujete na to, co vás baví, je tady určitá malá, ale přece šance, že někdo vymyslí žebříček Esa nad osmdesát, kde dostaneme šanci my. Přeživší.
Opoždění ve vývoji. Ti, co jim ve třiceti ujel vlak.
A tak zatímco zázračné děti budou u konce s dechem, my, géniové a talenty třetího věku, přetneme cílovou pásku na prahu smrti. Možná s pytlíkem u pasu a napíchnutou kanylou, možná s doprovodným lékařem, ale s plnou parádou, za řevu tribun a zdravotních sester.
Tak a do hajan, děcka.
Čtěte Nočník, kupte si knihu a přijďte na křest.
Naděje, že se svlíknu, je sice minimální, ale umírá poslední.
NEOHROŽENÁ ŽENA
PS.
Těším se na 9. června,
17-19:30 v Champagnerii.
Ulice Průchodní 4, Praha 1!
TVL ten Váňa
Na otázku, jestli holka něco do čtyřiceti dokázala, tak ano, rozesmát mnohé. Jak to mají pánové s jejím smyslem pro humor, tak to nevím.
deeres, myslím, že její humor pánové moc pobírat nebudou.
Ještě opravu, nevím, jestli se to stávfá pouze mně, ale můj mobil dost často do textu podstrčí nějakou blbost. Někdy úplnou hovadinu, tady nesmysl.
Dobrý, mně to trvalo o deset let déle, než jsem začala řešit, co na to říkají ostatní.Nikoliv začala, ale přestala.
Tisíce let příroda říká jak to má být. Zde komentář mužů nemůže zvítězit.
