Co máme dělat? ŠÁRKA

Najděte jí chlapa, který se jí bude "zamlouvat" a je to.

Taky otec by jí to měl umět vysvětlit sám, ale pokud nestihl spoustu věcí jiných, když je taková,- dost problémová, sobecká, namyšlená; vše muselo být zásadně po jejím , tak to asi nebude lehké. Nebo ať to otec zkusí s doktorem na tom oddělení, který by jí mohl šetrně sdělit, že ty návštěvy ho dost "vyčerpávají" a není proto vhodné ho navštěvovat každý den.

pozastavila bych se u toho, že si manžel chce povídat se spolu pacientem. To mi přijde jako výmluva. Určitě si s pánem na pokoji může povídat hodiny v jiný čas (pomíjím fakt, že s cizími lidmi si má Váš muž stále co povídat a s vlastní dcerou nikoliv) a za druhé ten pán bude mít v návštěvních hodinách beztak také nějakou návštěvu, takže na povídání s Vaším mužem by stejně čas neměl.

Nepředjímala bych. Je možné, že dceru ty návštěvy brzy unaví a navíc nemocniční prostředí není nic , co by měl člověk potřebu dennodenně vídat. Takže si myslím, že to stejně dopadne tak, že dcera po pár návštěvách tzv. odpadne. Jinak dávám dceři za pravdu, nejste její matka a pokud si otec nepřeje návštěvu má to dceři oznámit sám a bez prostředníka tj. Vás.

Pokud se Vám budu zdát příkrá vězte, že před rokem mi zemřel manžel trýznivým způsobem na rakovinu. Tehdy jsem si uvědomila jaké nicotné problémy mnohdy lidé řeší a jak si tím ztrpčují vzájemně život. Taky jsem během nezbytných pobytů manžela v nemocnici poznala spoustu lidí , manželových spolu pacientů , které v nemocnici nepřišla navštívit ani noha. Nebo se návštěva přišla doslova otočit , aby se tzv. neřeklo a šup šup pryč. Během vlastního pobytu v nemocnici jsem poznala , kolik lidí nechce své blízké z nemocnice domů, protože by museli trochu upozadit své já, omezit se a toho nebyli buď schopni nebo ochotni.

Důležité je, aby manželův zákrok dobře dopadl. Snad jste trochu mezi řádky vyčetla, co jsem se Vám snažila naznačit.

Během vlastního pobytu v nemocnici jsem poznala , kolik lidí nechce své blízké z nemocnice domů, protože by museli trochu upozadit své já, omezit se a toho nebyli buď schopni nebo ochotni.

Každý, kdo pečoval o těžce nemocného člověka a měl ho doma, se nad tímto musí jen smutně pousmát.

nevím jak to myslíš Mílo. Mně ležela maminka 11 let po mozkové příhodě o tom starání se doma tedy něco vím.

Taky o tom něco vím a nikdy bych se neodvažovala odsuzovat lidi, kteří už péči o své blízké nemocné nezvládají a jsou vděčni za to, že je mohou dát do nemocnice. Ne každá nemoc se dá zvládnout v domácím prostředí a taky někdo musí chodit vydělávat. Takže asi tak. My jsme to s mámou táhli dva roky a až poslední týden jsme už prostě nemohli.. A jelikož měla velké bolesti, tak jsem vděčna nemocničnímu personálu, že pro ni udělali vše, co mohli.

milo o tomhle už jsem tu kdysi diskutovala s jednou Kudlankou. Rozhodně jsem tehdy nikoho neodsuzovala a neodsuzuji . Takhle to nebylo myšleno. Ale zažila jsem třeba na pokoji v nemocnici paní, kterou dcery dopravily do nemocnice, protože málo jedla, ubývala na váze. Měla 49 kg. V nemocnici nikdo vůbec nekontroloval jestli pije, kolik vypije, to mi zarazilo a snažila jsem se ji trochu "nutit" k pití. Kdybys viděla s jakou chutí snědla pár kuliček hroznového vína, které jsem jí dala. Nejedla skoro nic , zhubla o kilo, přesto ji lifrovali domů. Mnoho lidí si myslí, že v nemocnicích je o jejich blízké postaráno. Ale pokud ten člověk není soběstačný, stejně jen leží v nemocnici na posteli a celkem nikdo si ho nevšimne. Udělají vyšetření, to ano, ale ošetřovatelská péče vázne.

Už jsem tu o tom pobytu v nemocnici jednou na Kudle psala. Měla jsem tři spolu pacientky , samé staré ženy. Další paní měla průjmy, ležela pokálená celý den, sestra se přišla podívat, odkryla peřinu, zjistila stav věci, zase odešla. Přišla další sestra, pokárala pacientku a zase nic. Paní se pak sama převlékla. A tu potřísněnou košili měla na stolku mezi jídlem... Vnučka si pak při návštěvě navlékla rukavice, co byly v zásobníku u dveří (pro personál) a vzala prádlo domů. Důchodkyně se divila, proč si na ní vnučka bere rukavice. Ale alespoň vnučka babičku vysprchovala , umyla jí hlavu , zatímco dcera té paní seděla v nemocničním křesle a mámy se nedotkla. Nesoudím, abys rozuměla, kdoví jaké měly vztahy, jaká ta stará paní kdysi byla máma. Ale toho vzájemného chladu si všimla hlavně další stará paní , spolu pacientka.

V obou případech ty paní nebyly žádní ležáci a v obou případech bych Ti nepřála vidět ty komentáře při návštěvách. Mně kdyby máma nejedla, tak na návštěvu něco upeču, zkusím jí nabízet jídlo, cokoliv. Nebyla jsem sama, jiná paní z pokoje také zírala nad chováním potomků těchto dvou paní. Ty komentáře "kam bys chodila domů, tady je o Tebe postaráno", nebo "to si rozmysli, když chceš jít domů, budeš pořádně chodit" mi z paměti nevymizí. V obou případech, kdyby ty ženské ležely doma, braly léky, ambulantní vyšetření, bylo to to samé. Žádná péče se opravdu nekonala.

A o tom, že člověk někdy nemůže vím Mílo dost. S manželem jsem absolvovala martyrium chemoterapií, operací, i péče do posledních chvil.

Stáří je prevít. Asi všichni se chceme dožít hezkého věku , ale nikdo nechceme být starý. Mně těch ženských bylo hlavně líto. A přimělo mě to i zamyslet se nad vlastním stářím.

Také o tom něco vím, starala jsem se o mámu i o jejího bráchu, oba se dožili 95 let. Na nohy moc nemohli, ale ani jeden nebyl ležák a snažil se až do konce života postarat alespoň o svoji hygienu. O to jsem to měla lehčí. Ale i tak mám zkušenosti s několika nemocnicemi. A vždycky záleží na vrchní sestře, jaký je generál a umí si zjednat pořádek na oddělení.
Někdy byla péče skvělá (Motol, Alžbětinky Na Slupi), někdy jsem musela nakrmit mámu i další pacientky, protože sestry na to kašlaly. Nejvíc mne vytočili v nemocnici na Karláku. Aby si ulehčili práci, tak okamžitě zavedou cévku,dělají to tak všude i když pacient není inkontinentní, tím se teprve posléze, díky cévce stane. Nebudou se přece namáhat vynášet mísu. Na Karláku šli tak daleko, že ani nevyměnili včas pytlík a moč se vracela. Když jsem na to narazila už podruhé, tak jsem tam udělala strašný virvál, seřvala jsem je tam všechny, sestry i vrchní.

Mio, já jsem si mámu hned po všech těch zákrocích, co na ní ty dva roky dělali, brala hned domů, jednou mi ji dali domů s rozběhlou trombozou a i to jsme zvládli. Mámě to do posledka výborně myslelo a to, jak tělesně chátrala ji deptalo, tak jsme se snažili, aby byla aspoň v domácím prostředí. Ke konci se jí ucpávaly vývody, takže to byl pro nás nezdravotníky docela horor a aby neležela v mokrém, jsme ji každé dvě hodiny převlékali a to bez rukavic nešlo...

deeres máš naprostou pravdu. Protože v té samé nemocnici co jsem na interně ležela já, o patro níž na odd. interna muži lehával v nutných záležitostech manžel a ten si na přístup sester nemohl stěžovat. Tak proč na mužské části interny to jde a na ženské ne? bylo to o vrchní sestře.

Jinak ale je také málo personálu. O víkendech jeden lékař na internu muži i ženy plus příjmy v přízemí. Kdyby asi došlo na nejhorší, tak měl někdo příslužbu. A to pak odnášeli pacienti. Třeba když manžel (v pozdním stadiu nemoci) a jeho spolupacienti měli všichni vodu v břiše, kroutili se a museli pak čekat dlouhé hodiny na vypuštění tekutiny v břiše. To jsem už pak urgovala lékaře při návštěvě v nemocnici. Taky je tu už dost ukrajinských lékařů, někteří umí česky tak nějak sporně.

milo 1. Tak jsme se snad už lépe pochopily. Kdo chce, postará se, kdo nechce nepostará se. Beru, když se na to někdo necítí, když se někomu nechce a přizná to. Když někdo objektivně nemůže tak to beru bez diskuzí. Vadí mi, když se někdo starat nechce a neumí to přiznat. Nikoho nesoudím. Ne každý starý člověk byl dobrým rodičem a tudíž některé dospělé děti nemají potřebu oplácet zlé dobrým.

Co ale tak vidím okolo, mně přijde zvláštní jedna věc. Mnoho mladých třeba chodí pravidelně k rodičům na nedělní oběd, rodiče jim vyzvedávají děti (vnoučata)ze školek, dělají mladým různý servis. Když pak potřebují pomoc rodiče , onemocní, už to zpětně nějak nefunguje. Ti mladí se zase raději věnují až přespříliš svým dětem nebo odpočinku. Vyhradit si třeba jeden víkend na pomoc rodičům? Pro někoho nemožné. Vůbec je to nějak nenapadne ty mladé. Když jsem byla malá, žily generace pohromadě, staří pomohli mladým s dětmi a stáří pak dožili doma. Nebylo to ideální soužití, určitě to skřípalo, mezigenerační střety tam určitě byly. Ale mám pocit, že dnešní společnost , přestože se lidský věk zvyšuje, není až tak nastavená na pomoc blízkým.

A když pak vidí člověk, jako já v tom špitále, že o starého člověka není zájem z rodiny, žádný velký zájem není ani v té nemocnici. Tak jakou má pak takový starý člověk motivaci k životu? Jak se má zlepšovat a chuť mít třeba chodit, když ví, že ti blízcí o něho v podstatě nestojí? Tohle mi napadalo zrovna při tom pobytu ve špitále.

Já bych to pojala asi tak, že u mě doma bude bydlet jen ten kdo se zeptá a ne ten kdo mi to oznámí. Je to má domácnost, tudíž o tom rozhoduji. Aby mi někdo diktoval, to určitě ne. A pravdou je, že tohle by jí měl říci otec.