KAMARÁDKA ZA KAŽDOU CENU |
Úterý, 14 listopad 2017 | |
![]()
Teď se tomu říká "rekonstrukce". Jednoduše - dávali staré byty "do rychtyku", případně opravovali závady v těch novějších.
Občas chodila po práci ke mně na kus řeči. Protože jsme měly poměrně stejné chutě, dávaly jsme si vzájemně i podobné dárky - jednou přinesla ona bandičku s dršťkovou (kousek od nás bejvalo řeznictví, kde ji vařili, a špičkovou!), podruhé jsem jí dala bramboračku a kramfleky. Ona mi vyprávěla o té své práci - respektive o zajímavostech z oněch bytů... Dost často pracovala na úpravách starých žižkovských nebo vinohradských bytů a když mi vyprávěla, jak to tam vypadalo, případně mne někdy vzala s sebou (byty byly zcela prázdné), připadala jsem si občas jak v Jiříkově vidění...
Vlastně jsem tak díky ní vešla do dávných časů... Neuvěřitelně vysoké stropy, překrásné štukování, pokojíčky pro služky, pokojíčky tajné - ano, mnohdy tam byly opravdu i místnůsky, které nebyly na první pohled vidět... Velké dveře mezi pokojem a vnitřní chodbou, dvojité - tedy jedny a po cca půlmetru druhé, úžasné kuchyně s vestavěnými špajzlíky... Jo, teď zpětně lituju, že ještě nebyly mobily :-)))).
Tohle trvalo asi čtyři roky. Ona měla semtam nějakého toho přítele, takže jsme se stýkaly převážně jen v pracovní dny. Až později, když měla "sexuální pauzu" - zrovna jednoho z nich poslala k brdičkům - tak někdy přišla na kafe i o víkendu.
Ten průšvih se odehrál pak jednu neděli, na kterou naplánovala velké poučné tažení Prahou, které jsem měla absolvovat i s rodinkou. Děti byly zrovna v té nejhnusnější pubertě, takže plán, že se budou dívat na staré pražské sochy, balustrády, zajímavé stavby, že najdeme pár kilásků jen proto, abychom jim ukázaly nějaké pradávné "šutráky", je zrovna nelákal. Mj. ještě dnes si na jeden supr vzpomínám: krásně strašidelný rohový patník stojí od pradávna ve Starém Městě na rohu ulic Husovy a Na Perštýně, další zajímavý je na rohu brány do nemocnice Pod Petřínem - nárožní ochranný patník ve tvaru velké boty - no, obešly jsme s dětmi těch patníků opravdu hafo...
Když bylo k večeru, v nohách jsme měly pět hodin po památkách, i já byla už ucabrtaná, děti jak dvě otrávené mumie, navrhla jsem kamarádce, že další poučnou procházku necháme na příště a vydáme se raději k domovu. Jenže ta mne překvapila velice, převelice striktním nařízením, že když už nám tedy věnuje svůj čas a moudro (takhle přesně to sice neřekla, ale vyznívalo to tak), že tedy se plán a program dodrží a hurá na Petřín, protože má pro nás ještě historii a historky k tamějšímu karpatskému kostelíku sv. Michala...Byla téměř vzteklá, protože měla všechno nastudované, s sebou ještě podle svých slov "vlekla" knížku s obrázky vnitřku (byla to tenká brožovaná knížečka), a tedy že v žádném případě nehrozí!!!
Byla jsem tak unavená, že jsem ani moc dlouho neprotestovala, vyjely poslušně lanovkou nahoru, našly kostelíček, obešly ho, vyslechly její naštvanou přednášku a odebraly se všichni dom. A já se v té chvíli zařekla, že s ní už na žádnou výpravu opravdu nikdy!
Přesně na tuhle situaci jsem si vzpomněla, když mi jiná kamarádka asi před týdnem smutně říkala, že jí na víkend přijede na návštěvu kamarádka s manželem a dětmi. Jsou odněkud snad od hranic se Slovenskem a rozhodli se právě teď navštívit Prahu. Jenže "to oznámili" a tím "to haslo" ... Když jim kamarádka napsala, že má nemocná záda, že leží a nemohla by se jim věnovat, striktní odpověď zněla: nevadí, můžeš klidně ležet, hlavně že přespíme, nakoupíme si a když tak ti i uvaříme... Kamarádce je tak mizerně, že jí chodí sestra píchat injekce. Podotýkám, že kamarádka bydlí v garsonce a tahle "záplava" jí určitě moc nepomůže. Ale - také se nedokázala vzepřít a má tedy o budoucí víkend postaráno.
Jo, já vím, tehdy jsem měla být kategorická, říct ne, a jet s dětmi domů. Ale - stejně jako ta má kamarádka současná - jsem to nezvládla. Víte, jinak se řeší podobná situace později, když už je člověk fit, ale v dané situaci, kdy je vám ouvej, je to těžké... Však tím to naše tehdejší kamarádství ochořelo a později zvadlo zcela.
Zažili/y jste také něco podobného?
d@niela
Komentáře
... : *deeres*
Ano, zažila, já s tebou. Já byla ta otrava , co tě nemocnou chtěla tahat po Jižňáku.
![]() A k těm vinohradským bytům, v jednom takovém jsem až do dospělosti bydlela. Stropy 4,20m, když jste chtěli vymalovat, tak jste museli postavit lešení. Než byla zavedena elektrika, tak se v domě svítilo plynem a nikdy jste nevěděli, kde narazíte na plynovou trubku, schovanou ve zdi. I tajný pokoj byl, ložnice, do které se vcházelo z předsíně zabudovanou skříní. Její korpus byl vymalován stejně jako předsíň, včetně nenápadných malých dveří, zbytek skříně se zatahoval dřevěnou roletou, ve spodní části byla tajná přihrádka na skryté péro . Překvápko čekalo i v ložnici, původně byla vymalována nezničitelnou tmavě modrou barvu se zlatými hvězdičkami na stropě. Moje rodiče se do bytu nastěhovali po válce, máma tam bydlela až do roku 2010 a modrá barva i nějaká ta hvězdička,vždy znovu a znovu někde vykoukla. Měli jsme i pokojík pro služku, služku nikoliv. Předsíň, kde jsem jezdila na kole a když se vyndala dlaždička u koupelny, tak jsme tam se ségrou hrály kuličky. Když jsem byla donucena předsíň umýt, dlaždice jsem polila vodou, posypala práškem Hankou, na nohy natáhla dva kartáče na leštění parket a to se to klouzalo a při tom umývalo. Zádrhel byl pak jenom v těch fackách, co jsem schytala. My jsme měli velký byt, ale kámoška, co bydlela naproti v roháku, bydlela v ještě větším a hlavně členitějším. V jejich bytě se dalo hrát na honěnou, na schovávanou i zabloudit. listopad 14, 2017 11:40
... : doktor
Děkuji nechci a snad nás to milé uvítání a toulání mine.Ahoj!
listopad 14, 2017 13:21
... : alka..
Deeres,nechceš mě taky potahat po Praze?Já Prahu miluju,ale sama bych se ztratila a nevím co je kde zajímavého .Nevnucuju se,jen se ptám.
listopad 14, 2017 14:13
... : *deeres*
Alko, klidně, je tu ale jeden malinkatý problém, už nejsem pražanda. To by moc nevadilo, bydlím od Prahy co by kamenem dohodil, ale také všude tahám psa. Takže žádná kavárnička, nějaká ta výstava jenom občas. Ale i přesto, když ti vrchní Kudla na mne pošle email,(tímto jí dávám svolení), určitě se na něčem dokážeme domluvit.
Teď se nejvíc těším na tradiční vánoční výstavu Bonsai klubu ve sklepení Betlémské kaple, co začíná 25.11. Na tu chodím tradičně každý rok už léta. Chodila jsem na ni i v době, kdy ji pořádali porůznu po Praze (v Děcáku, v domě U Melouna, nebo v Dominikánském klášteře v Liliové ul.) https://www.prazskypatriot.cz/vanocni-vystava-v-betlemske-kapli-ma-letos-atraktivni-tema-jak-se-kdysi-varilo-a-svitilo/ Už se to blíží, dneska na Kulaťáku na stromy rozvěšovali světýlka. Už se zase těšíme na Vánoce... a já jdu louskat ořechy na cukroví. ![]() listopad 14, 2017 16:18
... : alka..
Úžasný,dejte vědět,přizpůsobím se,jen toho psa už nemám,ale přivezu králika.
listopad 14, 2017 19:48
... : *deeres*
Fajn, já králíka nejím, ale psi si daj´ rádi, pokud nebude plyšový
![]() Dani,o nějakých bych věděla, o nějakých se to jenom říká, ale je to pouze nechtěná nadstavba a někdy to je dost na hraně. Třeba lavička V.H. a není to žádná z těch, co jsou za drahé prachy, je to ta, co bývala u Sazky. Taky nebyla zadarmo, ale Hušák si to za to, co ukradl mohl dovolit. Mladík nápadně připomíná chlapeckého Václava Havla a autorka kdysi uvedla, že to byl záměr. Dílo se správně jmenuje "Lavička neřesti" a pod tím názvem si jí zájemci lehko vygůglí. Autorkou je kanadská sochařka českého původu Ley Vivitové, kdysi tu o ní byl uveřejněn článek. http://tn.nova.cz/clanek/zpravy/tv-archiv/vikend/vikend-socharka-lea-vivot.html Po Praze její dílo můžete vidět leckde a není to špatné, ale s touhle lavičkou to přehnala, stejně tak, jako s její kopií v Torontu. listopad 14, 2017 20:53
... : mia I
Danielo no toto, na jaký smilstva Ty nemyslíš?
![]() Jinak mám tip - snad je po rekonstrukci znovu otevřené Uměleckoprůmyslové muzeum. Byla jsem tam před cca 5 lety a to je špica. Už samotná budova a exponáty nádhera. Dani posílala jsem Ti před 2 týdny něco na Kudlu , Zašlá sláva o jezdkyni Latě Brandisové, snad to došlo. Já si odeslané emaily mažu, tak doufám, že jsem to poslala. listopad 15, 2017 07:48
... : *deeres*
Mio, otvírá se zrovna dneska.
Ale to není na jednu hodinovou návštěvu. To myslím ty stálé expozice. Sama jsem zvědavá, co tam zůstalo. Já se tam chodívala dívat na sbírku hodin . Měla být jednou z největších a druhově i výtvarně nejbohatších na území České republiky.Už před rekonstrukcí ale v UPM tvrdili, že se jim tam exponáty nevejdou. Tak je možné, že je přemístili do Technického muzea, nebo jsou někde v depozitářích. UPM otevřeno: denně kromě pondělí od 10 do 18 h. vstupné do muzea: plné 100 Kč (snížené 60 Kč). Od 15.-17.11. to je zadara Druhá taková bývala v moravském Šternberském hradě, patřila tamější Chronotechně, výrobci budíků a hodinek značky Prim. Pořád ještě dvoje mechanické Primky mám a chodí jak švýcarky, naprosto přesně. Ta sbírka zmizela zároveň se zánikem Chronotechny, myslela jsem, že byla rozkradená. Jenže se znovu zázračně objevila, po více jak deseti letech, v rekonstruovaném historickém domě: https://olomouc.idnes.cz/ze-sternberka-je-opet-mesto-hodin-lidem-se-otevrela-expozice-casu-pya-/olomouc-zpravy.aspx?c=A111107_1681111_olomouc-zpravy_stk listopad 15, 2017 09:34
... : mia I
deeres Ty se mi zdáš. Ty máš neuvěřitelnej akční rádius, obdivuhodný. Díky za odkaz. Prohlédla jsem, pokoukáníčko
![]() listopad 15, 2017 10:17
... : *deeres*
Mio, já tu sbírku hodinek z hradu viděla naposledy někdy v 88 roce. To tam dělal správce Libor Vojkůvka, "český Rousseau", naivní malíř.
Nějaký čas předtím dělal s mojí tetou v Moravolenu v Oskavě a za to, že mu pekla buchty, od něj jeden obraz papoušků dostala.Jí se nelíbil, měla ho zavřený ve skříni na půdě. Po její smrti se někam ztratil. Protože se s tetou osobně znal, tak nás při návštěvě na hradě pozval do správcovského bytu a já viděla jeho obrazy. To ale bylo v dobách, kdy Vojkůvka byl ještě spíše neznámým malířem a jeho obrazy se neprodávaly. Dnes jenom reprodukce stojí pětistovku. listopad 15, 2017 10:53
... : *deeres*
Ještě dodatek, v Oskavě Vojkůvka chodil do základní školy, na střední chodil do Zábřehu, nakonec se vyučil zahradníkem a v Moravolenu krátky čas seřizoval stavy.
Na Šternberku měl hlavně na starosti květinou výzdobu hradu a snad i nějaké správcovské povinnosti. Byl to podivín, alespoň se tak jevil venkovským. Nakonec se vypracoval tak, že dneska jeho obrazy visí v renomovaných galériích a jejich cena někdy dosahuje statisícových částek. listopad 15, 2017 11:12
... : Milene
Kdybyste Kudlanky dělaly nějakou procházku po Praze, moc ráda bych se přidala. Já teda bez psa. Sice doma máme čivavčíka (čivava, jezevčík), ale už je to senior.
![]() listopad 16, 2017 08:43
|