Dobrý den, jsem dost zoufalá a čtu si tady ty dopisy a řekla jsem si, že se vám taky svěřím se svým příběhem. Ale je to spíš tak na román a tak se to pokusím zkrátit. Jsem rozvedená (bezdětná), 31 let, vysokoškolačka (to jsem tedy dokončila nedávno a asi proto jsem neměla čas přemýšlet). Mám přítele o sedm let mladšího a ještě před měsícem jsme byli ten nejšťastnější a nejzamilovanější pár pod sluncem.
Jsme spolu téměř dva roky. Nevěřila jsem, že někoho takového najdu, nevím, asi jsem si dost nevážila jeho lásky a brala to trochu jako samozřejmost. Jenže, teď se nějak zbláznil. Moc se ale bojím, že to všechno pomalu končí. Přesvědčil mně, že mně tak šíleně miluje, jen a jen mně a jak spolu budeme do konce života, já moc nevěřila, víte jak to v životě chodí, lepší je být připravený na nejhorší, ale byla jsem asi tak slepě zamilovaná, že jsem tomu krásnému snu nakonec uvěřila. Nosil mi kytky, žádál o ruku, psal moře SMS za den atd.
A najednou rána z nebe. Ozvala se mu nějaká bývalá láska ze školních, pak dokonce přijela do našeho města, a on byl najednou jak vyměněnej. Já týden skoro nejedla a nespala a přesto, že mně ujišťoval, že mně miluje a jen mně, jsem poznala, že se něco děje. Chápu, že je mladej a splašily se mu city a náhle nevěděl co s tím. Dost mi to ublížilo, ale asi si to neuvědomuje. Asi jsem taky trochu ješitná a žárlivá. Možná zbytečně, protože s ní určitě nic neměl, to si fakt nemyslím, to mu věřím, ale štvalo mně to jejich dlouhé telefonování, zprávy, setkání na kávičky a vůbec čas, který trávil s ní a ne se mnou (dost málo se vidíme).
To děvče už odjelo a vypadalo to napřed, že je zase všechno při starém, že je pohoda, ale já už mu moc nevěřím, připadá mi, že se chce najednou jen bavit a nechce přijímat odpovědnost, jak ke mně, tak už ani nemluví o společném dítěti, které před tím hrozně moc chtěl. Já už fakt nevím, co mám dělat, pořád něco odpouštím, miluju ho a vím, že i on miluje mně. Ale vidím, že se v něm něco bouří a chci mu pomoct, ale nevím jak.
Omlouvám, se že je to tak dlouhý, ale potřebovala jsem se trochu vypovídat. Jestli jste na tom někdo podobně jako já, tak se ozvěte.
Díky za přečtení a případnou odezvu
TÁŇA
Za mne - nech ho jít a poohlídni se někde po stejně starém nebo starším chlapovi, který chce rodinu a děti teď, ne za 10 let...protože pro tebe za 10 let bude už pozdě...
jste spolu 2 roky, takže od jeho 22
potkal starou mladou lásku a byl z ní mimo
už ani nemluví o společném dítěti
Je třeba ještě něco dodávat? Prostě ho ta láska přechází, no. Odmilovává se. Přirozený průběh, v jeho věku málokdo zakládá rodinu. Měl krásný intenzivní vztah se zralou a zkušenou (pro něj) ženou, teď se odpoutává, ještě nějakou dobu se v tom bude plácat, pak půjde dál. Nech ho jít :-)
"chci mu pomoct" už malinko, zatím docela malinko, zní trapnou snahou ho udržet, zní to trochu maminkovsky, protože kdybys cítila, že je tvůj, tak bys tohle ani nevyslovila. Nech toho, dokud je čas, nech to plynout, nech ho na pokoji, nic nelámek, zvykej si na myšlenku, že s tebou nebude a rozhlížej se kolem sebe. Budete na sebe vzpomínat s úsměvem a přátelskou láskou :-)
zní to trochu maminkovsky
zní hodně maminkovsky.
jsem si tak vzpomněla, jak jsem byla na jaře na zájezdě, byl tam pár ona tak 58-60, on vvypadal tak na 45, možná mu mohlo bejt trochu víc, podle toho, že byl celkem dost prošedivělý. v první chvilce jsem zaváhala, jestli to není matka se synem. ona se snažila vypadat mladistvě a figuru měla teda pěknou, to zas jo, prostě ten typ "zezadu lyceum, zepředu muzeum. gravitace nás holt všechny nakonec dožene. asi jsem občas na ně civěla dost nevychovaně, ale vypadali prostě divně :-) zkraje furt chodili spolu a on ji dost oprašoval, ale ke konci zájezdu, když už se lidi mezi sebou víc znali a on se bavil s mladejma svobodnejma holkama, ona smutně seděla stranou. tak takhle bys určitě nechtěla dopadnout, ne?
zkraje furt chodili spolu a on ji dost oprašoval, ale ke konci zájezdu, když už se lidi mezi sebou víc znali a on se bavil s mladejma svobodnejma holkama, ona smutně seděla stranou.
Taky mohla místo zájezdů s mladším chlapíkem léta civět do zdi nebo na Růžovou zahradu, ani jedenkrát nevoprášená. Takže možná, že to nejni zas tak špatný, "takhle dopadnout".
Jinak Táňa moc partnerství nezvládá, je v křeči a závislák (tejden nejíst a nespat jen proto, že přijela do města dávná láska, to je síla...), takže tímhle tlakem a vobčas zřejmě i "děláním matky" toho chlapce vcelku spolehlivě vodežene, i kdyby von původně jen lehce zakolísal a bejval by zůstal - s pohodovou partnerkou.
Taňo, jestli nedokážeš ve vztahu milovat a zároveň bejt v klidu, důvěřovat a nedusit, tak to asi zabal. Pokud to takhle děláš pokaždý, začni hledat proč a zapracuj na změně. A pak si najdi - jak řiká bb - někoho vhodnějšího pro založení rodiny, mladej kluk to nejspíš nebude (čest výjimkám).
Holt paní Krakonošová se má!
Holt někdo se má 
ráda.
Děkuju, děvčata, je to vod vás moc milý, však já si to zase brzo něčim pokazim.
Mimochodem, před nějakým tím rokem, když paní Krakonošovou zajímalo, cože to na tu Kudlanku datluju, dal jsem jí pár těch třeskutě vtipnejch příspěvků přečíst, a vona na to:
"Tak to jsem ráda, že v reálným životě jseš jinej, než tenhle Krakonoš. Páč takovýho bych tě asi nesnesla."
(Doma prostě nikdo nejni prorokem, takže Krakonoše vodkládám s vodchodem vod klávesnice.) A tak, kdybysme se potkali (potkat mě nejni vůbec těžký, kdo mě má potkat, ten mě potká), budete nejspíš zklamaný
. A proto je nejlepší potkávat se tady. Dobrou! Dobrou
