Požadovat vracení daru nemůžou, protože to by se k nim obdarovaný musel zachovat nemravně, což rozhodně ani v nejmenším není to, co popisuješ- a v rozporu s dobrými mravy není ani to, když se vy odstěhujete a rodiče tam necháte dál žít, ani to, kdybyste jim přestali platit jejich energie...
Druhá věc je, pokud jim chce přítel dar vrátit. To samozřejmě může, ale pak už se bude jen těžko odvolávat na nějaké dávné ústní dohody a musí počítat s tím, že v dědictví jednou půjde velmi pravděpodobně barák půl na půl...nebo třeba ho rodiče s větší části odkážou bratrovi, pokud s vámi nekomunikují a s ním mají vztahy lepší. Prostě jakmile jim ho vrátí, tak musí být smířený s tím, že si s ním rodiče mohou nakládat jak je libo, třeba ho dát bratrovi.

Nebuďte hloupí a nic jim nevracejte. Do soudního sporu nepůjdou a kdyby jo, nevyhrajou..

vracet nic nemusí, rodiče by se vrácení museli dovolávat u soudu a dokazovat proč se má dar vrátit.... K tomu jsou potřeba opravdu vážné morální důvody...
Navíc - vy platíte všechno, staráte se a vylepšujete dům... takže buďte v klidu.
Já osobně bych si nestavěla nic nového ani se nestěhovala, ale prostě si žila jak chci... To sezení i pískoviště bych si udělala naprosto s klidem a pokud budou mít něco proti, tak jim asertivně ale v klidu říci: "maminko, tatínku, tohle je naše zahrada a náš dům, takže si tady budeme dělat co chceme"
Případně, že mají-li problém, můžou se odstěhovat...

Jestli jsou vztahy už teď špatné, přestože se o celý dům řádně staráte a rodičům nijak neubližujete, tak je takový neprodejný dům železná koule na noze.
Rodiče zřejmě ještě nejsou "starci nad hrobem", takže zatím ještě nepotřebují, aby o ně syn pečoval (to přijde teprv časem ).
Vlastnit dům je fajn, ale každý kdo ho má, mi potvrdí, že je to nikdy nekončící práce. A máte-li prostředky na to postavit si dům vlastní, tyhle darované okovy s díky vraťte.
Možná se teď s rodiči rozhádáte, ale časem uznají, že je to tak pro obě strany lepší. Se svým domem si pak můžou nakládat podle svého, a třeba ho i prodat, až nebudou soběstační. Za výtěžek si budou v nějakém penzionu pro seniory žít jako lordi.

Vyhodit vás nemůžou, pokud je dům opravdu v katastru nemovitostí veden na jméno přítele (někdy se darování nemovitosti nedotáhne do konce...). Morálně je to taky v pořádku tak, bylo původně míněno - ty dostaneš náš dům ve kterém my společně s tebou dožijeme,když bratrovi, který tím přišel o budoucí podíl z dědictví, pomůžeš se stavbou jeho domu. Cíl, aby obě děti měli kde bydlet, byl splněn.
Otázkou je, že rodiče nezvládají skutečně nakládání s domem synovi předat. Pořád se cítí vlastníky, nechtějí žádné změny (kuchyň, posezení, pískoviště).
Mám určité vlastní zážitky - vdala jsem se bez dětí, mám všechny jen s manželem. Začali jsme bydlet u patře u jeho rodičů (jen bydlet), bylo tam 1 1 plus samostatná koupelna. Tchán měl připomínky k našemu životu, ale to by se ještě snad zvládlo. Horší bylo, když se nám narodila druhá dcera. Byteček v patře nestačil, slibovaná výměna bydlení za dolní 3 1 byla odmítnuta (OK, je to jejich dům, tak chápu, že nechtěli ztratit pohodlí), tak že tedy předěláme na byt i druhou půlku půdního prostoru a uděláme zde pokoje pro dcery. Jenže jakýkoliv návrh byl vetován - takhle bych se nedostal na horní půdu pro seno, takhle se mi rozdělení pokojů nelíbí, a jak to navrhovali oni, nebylo přijatelné pro nás, šlo jen o "kosmetické" úpravy, víc prostoru bychom neměli.
Jak to dopadlo? Když došla trpělivost manželovi, začali jsme hledat nové bydlení, našli malý domek 2 1 s kuchyní, kde se vešel jídelní kout. A měli jsme tedy konečně kde všichni spat i žít.
Dnes už žije jen tchyně, zůstala v baráku s tolika místnostmi sama. Nevím, jestli by dnes nevolila udržet nás v domě i za cenu přestěhování se do menšího bytu v patře,my později koupili dům větší a ten si zvelebujeme. Nakonec to bylo dobře, že jsme nezůstali - i ten byt 3 1 v přízemí by nám byl později se 3 dětmi možná malý...(i když kdo ví?), hlavně jsme své síly a peníze investovali do svého a nemuseli být nikomu vděční.

Dobře jste to udělali. Nemít prostor pro děti a ještě být vděční ?
Spousta starších lidí by ráda měla své děti u sebe do smrti, ale často nejsou schopni vnímat, že "děti" už jsou dávno dospělé a mají vlastní rodinu. Málokdy se tchýně se snachou snášejí tak, že se ani jedna necítí ukřivděná.
Chápu i starší lidi, že nechtějí, aby jim potomci bourali dům nad hlavou. Slova : "Až umřu, dělejte si tu co chcete" znám moc dobře.
Proto je lepší nikomu nepřekážet, bydlet si ve svém, třeba skromném, ale bez nevyžádaných rad a naschválů.

Je zajímavé, že u nás byl problémový hlavně tchán. O manželovo mamince mi ani nejde z pusy říct, že je tchyně, spíš říkám "volala babi" nebo "volala Tvoje mama" aby se to odlišilo od mé maminky. Myslím, že s ní v baráku bychom žít mohli, ale už máme svoje kořeny jinde.
U mých rodičů zase bydlel v horním 2plus1 mladší brácha, rodičům zbylo dole na stejné ploše 3plus jedna (panelákově "velké" místnůstky. Už s ročním synem si koupili byt 3 plus jedna, to my vydrželi do doby, kdy bylo dcerám 4 a 2 roky, ovšem brácha si vzal hypotéku, já musela (ještě nebyly) kupovat keš. U rodičů jsme si energie platili, nájemné nechtěli, jen pomoc kolem baráku, takže se dá říct, že nám to bydlení u rodičů pomohlo ušetřit na notně omšelou chaloupku, ale naši.
Teď bydlíme s 21 letým synem. Není daleko doba, kdy si on přivede slečnu, se kterou bude chtít žít. Jak se k tomu postavíme? Co já vím? Dokud ta situace nenastane, nikdo neví, jak se opravdu zachová.

na co se stěhovat? V klidu sdělit, ne se ptát, co bude jak bude, samozřejmě změny postupně a s ohledem na věk.
Udělala bych samostatný vchod, budou dvě samostatné domácnosti.

Rodičům bych ještě nabídla možnost dům prodat, koupit jim byteček a sobě postavit-koupit jiný, pokud by to takhle chtěli.

po svatbě do domu rodičů manžela. Oni měli 1 1, my 2 1, sociálka společná... Cokoli jsem udělala nebo vymyslela, bylo blbě. Doma i na zahradě. Když už se něco vylepšovalo, tak z různých odpadových materiálů, aby se ušetřilo... Nikdy jsem tam nebyla opravdu doma. Nakonec jim ten úúúžasnej barák synáček prohrál v hazardu... Moci dnes volit znovu, šla bych raději do podnájmu než se handrkovat s tchýní o to, jak dělat záhonky na zahradě, žehlit košile nebo v kterou denní dobu mýt nádobí... Nemluvě třeba o tom, že chodila svým návštěvám ukazovat, jak to máme my zařízené... Přestala, až ji její dcera seřvala, jestli si uvědomuje, jak se chová...

chápu, že je ti celá situace značně nepříjemná, protože rodiče přítele ji chtějí dělat nepříjemnou. Tudíž máš několik možností, sama si musíš vybrat a podle toho se chovat.
- S přítelem se rozejdeš.¨
- S přítelem budeš žít nadále pod střechou jeho rodičů v různých variantách. Jako vdaná. Jako družka. Jako vetřelec. Jako spojenec. Jako výčitka. ... Doplň sama další možnosti.
- S přítelem odejdete. Hned. Nebo později. Do podnájmum pronájmu, ke tvým rodičům, do svého.. opět doplň další.
Své tchánovce možná jednou obměkčí další vnouče. A možná že ne. To se nedá předvídat.
Já bych nechtěla žít v domě plném nepřátelství a naschválů, pokud by to trvalo delší dobu. Pokud by to šlo, hned bych hledala cestu ven. Jinak z toho onemocníš nebo se zničí tvůj vztah...
Další možnost je, že tvůj syn je výlučným vlastníkem, chce s tebou opravdu žít a budovat domov a dokáže rodičům nastavit nová pravidla a hranice. To je totiž jeho parketa. Ty jsi v domě stále jen host a máš to setsakra těžké. Držím vám oběma palce, abyste se chovali dospěle a s láskou.

v state co já naznačila slovy "když došla trpělivost manželovi", Magdalenka rozebírá jednoznačně - řešení vztahů mezi novou rodinou a rodiči MUSÍ vyřešit právě ten partner, jehož rodiče to jsou. Podle toho, co píšeš, Tvůj přítel za Tebou stojí, což je fajn. Když o tom tak přemýšlím, tak odstěhovat se je dobré řešení, ale dům bych si, být na místě Tvého přítele, nechala, nevracela bych ho. Mám ho přece jako dědictví dopředu plus kompenzaci za pomáhání bratrovi. Vyřešte si svoje bydlení jinak a rodiče nechte dožít ve vašem dome, ovšem za podmínky, že si energie a vodu zaplatí sami, pojištění a daň z nemovitosti snad utáhnete z vlastního rozpočtu (to byste platili I kdyby dům byl prázdný). V daleké budoucnosti, až rodiče už nebudou, můžete dům upravit pro své děti, nebo prodat a rozdělit peníze svým dětem.

ne "v state" - ale "v podstatě"